Císařské lázně Karlovy Vary

Úvod

Objekt Císařských lázní v Karlových Varech je od roku 2010 národní kulturní památkou (NKP). Nachází se na karlovarské lázeňské kolonádě poblíž Grandhotelu Pupp a svým průčelím dominuje prostoru před sady ­Karla IV. Společnost INTAR a.s. se projektu obnovy Císařských lázní věnovala již od roku 2009, kdy byly na základě výběru ve veřejné soutěži zahájeny práce na projektové dokumentaci. Postupem času bylo odevzdáno několik variant návrhu, než se v prosinci roku 2019 začalo stavět. Samotná realizace díla trvala do května 2023. Slavnostní otevření se uskutečnilo 16. června 2023.

Z historie

Město Karlovy Vary má v oblasti lázeňství mnohasetletou tradici. Svůj status lázní získalo již za vlády Karla IV., kolem roku 1370. Koupelemi se v lázních léčily především bolesti kloubů, zad, kyčlí, dále pak kožní choroby a poúrazové stavy. V 16. a 17. století rozmach lázeňství zpomalily živelní pohromy a třicetiletá válka, kdy došlo k velkým škodám a úbytku lázeňských hostů. Obnova lázeňského života nastala až na konci 17. století. Za rozvojem města v 18. století stála především aristokracie. Město se těšilo velké oblibě a přízni ze strany habsburské monarchie.

Vznik nových lázeňských staveb dal podnět k dalšímu rozvoji lázeňství – modernizaci lázeňských domů, výstavbě nových společenských sálů i malého divadla. V průběhu 18. a 19. století se lázně těšily velké návštěvnosti. Kulturní dějiny Karlových Varů utvářeli věhlasní hosté jako Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller, Fryderik Chopin, Niccolò Paganini a mnoho dalších. Skladba návštěvníků se však v důsledku francouzské revoluce změnila a hlavní klientelou lázní se stali spíše bohatí měšťané.

Dalším důležitým mezníkem je rok 1860, kdy ve městě vzniká první malá komunita Čechů. Ti se v Karlových Varech natrvalo usazují a hledají si práci. Poslední etapa 19. století byla pro Karlovy Vary z hlediska stavebních prací velmi důležitá, protože dnešní podobu mají právě z této doby. V letech 1870 až 1900 došlo k přestavbě města, kterou výrazně ovlivnila vídeňská architektura, a to zejména dvojice stavitelů Fellner a Helmer, kteří v Karlových Varech vyprojektovali na dvacet významných staveb. Z nově vybudovaných moderních lázeňských objektů by měl být jistě zmíněn Vojenský lázeňský ústav, dále následovaly Vřídelní kolonáda, Mlýnská kolonáda, Tržní kolonáda, Lázně III a Císařské lázně. Před 1. světovou válkou vrcholil příliv lázeňských hostů, kteří lázně využívali především v teplém letním období, protože většina lázeňských domů nebyla přizpůsobena zimnímu provozu [2].

Budova Císařských lázní

Ještě na konci 19. století stál na pozemku nynějších Císařských lázní obecní měšťanský pivovar postavený v letech 1729–1732 (pozn.: pozůstatky pivovaru byly objeveny při výkopech, archeologicky prozkoumány a zakonzervovány). V roce 1884 bylo rozhodnuto o zakoupení louky a pivovaru se záměrem zajistit městu rozšíření lázní. Roku 1895 byl v okolí pivovaru zřízen park. Počátkem devadesátých let 19. století vznikla z podnětu tehdejšího předního karlovarského balneologa a městského radního MUDr. Karla Bechera myšlenka na výstavbu nového reprezentativního lázeňského zařízení s nejmodernějším balneologickým vybavením, které by sloužilo především rostoucí oblibě peloidních (slatinných) procedur, které se dosud v Karlových Varech nenabízely.

Záměr postavit novou lázeňskou budovu, která by byla po všech stránkách vybavena na světové úrovni, financovanou výhradně z městských prostředků, odsouhlasila karlovarská městská rada v roce 1892. Projekt byl zadán vídeňským architektům Ferdinandu Fellnerovi a Hermannu Helmerovi, kteří už dříve v Karlových Varech získali vynikající reference.

Stavební program
Stavební program, ve své lázeňské části zahrnující prostory pro poskytování komplexních lázeňských služeb včetně podávání slatinných procedur, připravil lékařský konzultační tým vedený MUDr. Karlem Becherem, členem městské rady. Demolice starého pivovaru, na jehož místě byla lázeňská budova postavena, proběhla současně se zahájením stavby v roce 1893. Stavbu zajišťovala karlovarská stavební firma Josefa Walderta, stavebníka zastupoval městský civilní inženýr Eduard Oertl, autorský dozor vykonával projektant Antonín Bečvář. Nová lázeňská budova o zastavěné ploše 2 800 m² byla slavnostně otevřena 5. května 1895 uložením závěrečného kamene s vloženým pamětním spisem a v severovýchodní lodžii byla zároveň odhalena pamětní deska. Při této příležitosti byla stavba pojmenována Císařské lázně.

Lázeňský provoz
Lázeňský provoz byl zahájen a uveden do trvalého provozu následujícího dne, tedy 6. května 1895. Monumentální budova Císařských lázní se stala největším architektonicky a umělecky nejlépe vybaveným lázeňským domem ve městě i na území tehdejší habsburské monarchie.

Společenská část nového městského paláce se Zanderovým sálem v 1. patře (2.NP), určeným pro kolektivní mechanoterapii, byla umístěna v hlavním podélném křídle se vstupním vestibulem a bočními rampovými příjezdy a poskytovala veškerý komfort v bohatě vybavených salonech, šatnách i lázeňských kójích. Na lázeňské procedury hosté čekali v příjemném prostředí čekárenských salonů. Vnitřní náročně vypravené prostory navozovaly pocit pohody, klidu a vytržení z každodenních starostí, čímž psychologicky podporovaly terapeutický účinek lázeňských procedur.

Kromě speciálních slatinných v budově probíhaly i další procedury, jako studenovodní, perličkové, včetně tradičních koupelí v karlovarské minerální vodě. V suterénu se nacházely horkovzdušné a parní lázně i elektroléčba. Lázeňské provozy byly soustředěny ve čtyřech podlažích lázeňského trojtraktu na způsob divadelního hlediště obepínajícího původně nezastřešenou manipulační dvoranu. Vzhledem k tomu, že obsluhované a obsluhující části byly provozně odděleny, nemusela se dispozice v budoucnu zásadně měnit.

Všechny lázně v přízemí a v 1. patře měly vlastní předsíň, vybavenou nábytkem, s vyhřívanou podlahou, stěny místností byly obloženy keramickými dlaždicemi. Každá lázeň měla vlastní WC, sprchu a pocínovaný ohřívač lázeňského prádla. Součástí balneoprovozů, obdobně jako u všech velkých lázeňských budov 19. století, byla i tzv. knížecí, zde císařská lázeň, určená významným hostům, zahrnující salon, šatnu a lázeň s exkluzivním, umělecky zpracovaným vybavením a pozoruhodnými detaily.

Rašelinová koupel byla připravována v Rašelinovém pavilonu, odtud byla vana s rašelinou převezena na dvůr, kde byla naložena do výtahu a vyvezena do 1.NP a 2.NP. Po pavlačích byly vany zaváženy k jednotlivým koupelnám, kde speciálními otvory zajížděly pod podlahu koupelen. Zdvihací mechanismus vanu přitiskl ke kamenné desce v koupelně. Host přišel k hotovému a viděl pouze dokonalou lázeňskou proceduru. Po dokončení procedur byly vany vyjmuty a odvezeny zpět do Rašelinového pavilonu. V něm se rašelina buď čistila nebo byla odvážena na renovaci.

Výzdoba interiéru
Výzdoba interiéru spojuje četná díla volného umění (závěsné obrazy, drobné plastiky, umělecky zpracované přístroje) s uměleckořemeslným, důsledně sériovým zpracováním povrchů, i když i v tomto případě byla uplatněna výtvarná díla spojená s architekturou: při vstupním schodišti je umístěna dvojice alegorických secesních plastik Prasíla a Léčivá moc pramenů chebského sochaře Karla Wilferta ml., v interiéru schodišťové haly busta karlovarského lékaře Jeana de Carro a dva nástěnné obrazy Alexandra Jakesche. Zanderův sál je vyzdoben cyklem tematických olejomaleb vídeňského malíře, děčínského rodáka Eduarda Lebiedského a bustou lékaře Dr. Zandera nad vstupem. Atraktivní součást odpočíváren v přízemí tvořily dva velké skupinové portréty slavných návštěvníků Karlových Varů od karlovarského malíře Wilhelma Schneidera.

Náklady na stavbu
Celkový náklad stavby překročil milion zlatých proti předpokladu dodatečně upraveného rozpočtu na 985 304,47 zlatého, včetně celého vnitřního vybavení, spe­ciálního zařízení na přečerpávání minerální vody ze zřídla do budovy lázní a parkové úpravy okolí s oplocením, ochrannou nábřežní zdí řeky Teplé a výstavby mostku přes ni. V odůvodnění zvýšení nákladů se zmiňují mj. nepředvídané obtíže při zakládání a izolaci budovy, zvýšená spotřeba cihel zvonivek ve zděných konstrukcích, kamenných visutých desek z bavorské žuly v hlavním schodišti a po­užití menších rozměrů pokrývačské břidlice na kopulích.

Kachlové obklady byly z hygienických důvodů provedeny oproti návrhu do větší výšky. Ke zvýšení nákladů došlo i z důvodu vyššího počtu ocelových konstrukcí v důsledku změn řešení suterénu a hlavního schodiště během stavby. S ohledem na zvedací zařízení v kabinách slatinných lázní v přízemí musely být původně navržené průběžné valené klenby v suterénních šatnách a lázeňských lóžích nahrazeny ocelovou konstrukcí s válcovanými nosníky. Rovněž ve velkých kabinách pro studenovodní procedury se s ohledem na instalaci zařízení pro vytápění podlah musel použít zvýšený počet nosníků.

Lázně I [Bad I]

Dne 19. dubna 1898 došlo ve střešním prostoru budovy k požáru, při kterém (přes jeho rychlou lokalizaci) shořela střecha nad levým a zadním traktem s minerálními koupelemi a zadní věžová maska komínu. Obnova byla realizována ještě téhož roku.

Po vzniku samostatné Československé republiky byla budova přejmenována na Lázně I [Bad I] a dále sloužila bez podstatných stavebních zásahů. K drobným úpravám došlo až ve dvacátých letech 20. století, kdy bylo provedeno dílčí zaměření současného stavu jako podklad pro adaptaci suterénu (1.PP).

V lednu 1937 byl v rámci údržby opraven průjezd a prodloužen nový železobetonový strop ve 2. patře (3.NP). Po celou dobu 2. světové války sloužila budova lázní jako vojenský lazaret, ale nebyla poškozena.

Rozsáhlá adaptace budovy v roce 1947
V poválečném období, po odsunu původního německého obyvatelstva, se lázeňský provoz obnovoval jen zvolna. Počátkem roku 1947 byl pražské projektové kanceláři Dr. Ing. arch. Leo Šimona zadán projekt rozsáhlé adaptace, jejímž cílem byla úprava budovy na celoroční provoz, instalace dvojitých oken a zastřešení dvorany nad úrovní 2. patra (3.NP), izolace celého obvodu suterénu přizdívkou se vzduchovou mezerou, nadezdívka dvorní průčelní zdi ve 2. patře (3.NP) a vestavba lázeňských kójí po vnitřním obvodu 2. patra (3.NP). Plány rekonstrukce byly předloženy ke schválení v říjnu roku 1947. Adaptace budovy podle Šimonova návrhu se v letech 1948 až 1953 uskutečnila v celém rozsahu za plného lázeňského provozu. Kotelna parního lokálního ústředního vytápění byla nahrazena výměníkem napojeným na dálkový rozvod z budované karlovarské teplárny a při té příležitosti byl komín ve věžici zadního rizalitu navržen k demolici a později stržen.

I když v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století v budově došlo ještě k několika dalším drobnějším úpravám vyvolaným potřebami balneoprovozu, doklady o těchto a všech dalších novějších zásazích do dispozice, konstrukcí a vedení instalací, které pokračovaly i v osmdesátých a devadesátých letech, zcela chybějí.

Všechny tyto stavební zásahy, snad kromě zastřešení dvorany, později shora provizorně zakryté plechem, které radikálně změnilo světelné poměry ve schodišťové hale, a kromě snesení architektonicky řešeného komína, zasáhly do architektonické i stavebně-technické podstaty budovy jen nevýznamně. Při nezbytné obměně jejího technického zařízení a technologického vybavení však naopak zanikla podstatná část historicky cenných technických památek.

K celkové rekonstrukci lázeňské budovy však už nedošlo, po roce 1988 definitivně ztrácí svůj hlavní účel: centrální lázeňskou budovu nahradily nově zřizované balneo­terapeutické provozy umísťované přímo v jednotlivých lázeňských domech.

V letech 1988 až 1994 provozovala ve společenské a reprezentační části Císařských lázní rakouská společnost městské kasino. K tomuto účelu byly provedeny drobné úpravy v prostorách bývalých pánských šaten a přilehlých prostorách v severovýchodní části hlavního křídla.

Vyhláškou Ministerstva kultury č. 476/1992 Sb. z 10. září 1992 bylo vymezeno území městské památkové zóny Karlovy Vary, jehož je budova součástí. V roce 1994 dochází k definitivnímu uzavření provozu, budova je pronajata izraelskému podnikateli Kasziererovi, který přislíbil komplexní renovaci Císařských lázní. Z té však sešlo pro nedostatek finančních prostředků a kdysi luxusní lázeňský objekt, jenž byl čas od času krátkodobě pronajímán zájemcům k pořádání příležitostných akcí (zejména Zanderův sál se takto častěji využíval hlavně v souvislosti s Mezinárodním filmovým festivalem), začal chátrat.

V roce 2007 budovu od města zakoupil Karlovarský kraj. Obratem byl předložen koncept její rekonstrukce a revitalizace, dokumentovaný obsáhlou přípravnou studií (Medika – projekt Karlovy Vary, 08/2007), posouzenou Národním památkovým ústavem. O dva roky později byla budova digitálně zaměřena, byl proveden orientační stavebněhistorický průzkum a byla zahájena příprava projektové dokumentace rekonstrukce (INTAR a.s.).

K nejzávažnějšímu poškození v celé historii budovy došlo 26. prosince 2009, kdy požární hydrant poničený mrazem budovu vytopil. Havárií byly v různém stupni poškozeny interiéry jihozápadní části vstupního křídla, zejména salony všech tří nadzemních podlaží situované při nárožích včetně Zanderova sálu.

Pokračování příště.

Zdroje:
[1] Stavebněhistorický průzkum pro INTAR a.s. zpracoval Ing. arch. Miloš Haase, 03/2011.
[2] KARÁSKOVÁ, Zuzana. Vývoj léčebného lázeňství v Karlových Varech. Praha, 2011. VŠE v Praze, Fakulta mezinárodních vztahů, katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce Lena MLEJNKOVÁ.
[3] Archiv autora, INTAR a.s.
[4] Archiv Císařské lázně, příspěvková organizace.