Alois Dryák, 1. díl

9. března 2021

Petr Zázvorka

Medailonky Vyšlo v čísle 01-02/2021

„Veřejného uznání se dostává architektům zřídka kdy. Jest to pochopitelno, uvážíme-li, jaké změny prodělal vývoj architektury v posledních desetiletích. Od slohového zopakování historie přes secesi, wagnerismus, kubismus, dekorativní architekturu – vůli po formě – až k naprosté negaci formy chtěné prodělala architektura pro neznalce tolik zásadních obratů, že je nestačí stopovat, ztrácí ideovou souvislost vývoje a tím i pochopení pro činnost architekta, který se celého toho vývoje činně účastnil,“ píše v nekrologu tři dny po úmrtí architekta Aloise Dryáka jeho kamarád a kolega, architekt Bohumil Hübschmann v časopise Styl [1, str. 22].

Autor:

Petr Zázvorka

Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Hodnocení je výstižné, neboť architekt Alois Dryák, narozený 24. února 1872 v Olšanech u Slaného, prokázal vysokou profesionalitu v návrzích a realizacích veřejných i soukromých budov, sportovních zařízení i pomníků, počínaje obdobím secese až po konstruktivismus, funkcionalismus a neoklasicismus právě tak, jak soudobý trend první poloviny 20. století požadoval. Nejlepší z Dryákových prací se staly doslova symboly našeho státu a dodnes jsou mementem jeho aspirací, často neuskutečněných.

Studia a první úspěchy

Měšťanskou školu navštěvoval Alois Dryák v Pcherách u Kladna, od roku 1886 studoval na Umělecko-průmyslové škole v Praze, během let 1889 až 1896 speciální školu architektury (pro dekorativní architekturu) u Bedřicha Ohmanna, od školního roku 1895/1896 studoval také pozemní stavitelství na české technice v Praze. Roku 1898 učil odborné kreslení na střední zlatnické škole, v letech 1903 až 1913 působil jako asistent na Umělecko-průmyslové škole v kurzu pro umělecké zpracování kovů. Spolu s Bedřichem Bendelmayerem (1871–1932) sdílel společný ateliér v Praze Na Moráni v č. p. 359/II. Bydlel v ulici Nad štolou Rudolfovou na Letné, kde měl později vlastní ateliér. Oženil se roku 1912 a v roce 1924 se přestěhoval do vlastní vily na Ořechovce v Západní ulici č. p. 489. Byl aktivním členem Sokola, pro tento tělovýchovný spolek navrhoval architektonické ztvárnění sletových cvičišť s dřevěnými konstrukcemi tribun na Letenské pláni i na Strahově v letech 1912, 1920, 1926 a 1932.

Již od konce 19. století se uplatnil v architektonické tvorbě, při počátečních pracích spolupracoval zejména se sochařem Stanislavem Suchardou (1866–1916), se kterým se účastnil veřejných soutěží. Roku 1897 navrhoval fontánu před Rudolfinem na Starém Městě pražském, v roce 1898 upravoval hlavní dvoranu pavilonu na pražském výstavišti pro výstavu architektury, o rok později se zúčastnil druhé soutěže na pomník Františka Palackého na Novém Městě pražském.

Pomník Františka Palackého

K rozhodnutí o zřízení pomníku došlo usnesením zastupitelstva Prahy již v roce 1876, o umístění pomníku „otce národa“ se však vedly ostré spory. Až v roce 1901 rozhodla porota o vítězném soutěžním návrhu profesora Umělecko-průmyslové školy Stanislava Suchardy, který podal návrh pod heslem Svému buditeli a vůdci vzkříšený národ. Stanislav Sucharda pracoval šest let na modelech. Slavnostní odhalení pomníku, na jehož architektonickém ztvárnění spolupracoval Alois Dryák, se konalo 1. července 1912. Pomník, který se skládá z dvanácti částí, byl po německé okupaci v roce 1939 rozebrán a podle nařízení okupační správy měl být zlikvidován, demontované části se však podařilo ukrýt a v roce 1948 tak mohl být pomník znovu slavnostně instalován.

Rodinné domy, vily, veřejné budovy, urbanistické návrhy

V letech 1898 až 1900 stavitel František Šafařík (1866–1910) zbudoval podle Dryákova návrhu rodinný dům inženýra B. Müllera (č. p. 1039/XII) v dnešní Dykově ulici na Vinohradech, další dům
č. p. 238 stavěl v Pětidomí v Bubenči. S Bedřichem Bendelmayerem dokončoval v letech 1898 až 1901 výstavbu hotelu Central na Novém Městě pražském, kterou navrhoval Bedřich Ohmann (1858–1927). Během let 1900 až 1901 prováděl úpravy na domě č. p. 707/II ve Vodičkově ulici na Novém Městě pražském, v letech 1904–1905 realizoval se stavitelem Tomášem Amenou c. k. českou reálku na Kladně (soutěž proběhla v roce 1903). Spolu se stavebním podnikatelem architektem Quido Bělským (1855–1905) a architekty Bedřichem Bendelmayerem, Janem Letzelem (1880–1925) a Bohumilem Hübschmannem (1878 –1961) se v letech 1904 až 1905 podílel na secesní přestavbě hotelu U Arcivévody Štěpána (dnes Grand hotel Evropa) na Václavském náměstí č. p. 25 a 26 a navrhoval rovněž secesní průčelí vedlejšího Hotelu Garni (dnes samostatného hotelu Meran). V letech 1908 až 1909 stavěl vilu M. Vyskočila v České Třebové, kde v roce 1909 navrhoval rovněž reálné gymnázium. Zúčastnil se soutěže na letenský průkop a jeho návrhy byly publikovány v časopisu Styl (1910). V roce 1911 navrhoval obchodní dům na místě současného paláce Koruna č. p. 846/II na Novém Městě pražském, tentýž rok stavěl nájemní dům v Plzni. Roku 1912 byl postaven podle jeho návrhu secesní nájemní dům s restaurací U Libuše na nároží Plavecké a Podskalské ulice na Novém Městě pražském. Na nároží ulic Na Valech a K Brusce realizoval o dva roky později dům č. p. 283/IV a domy č. p. 289 a 280/IV v ulici Na Valech (Hradčany) a v sousedství rovněž stylově obdobný (klasicizující secese) dvojdům č. p. 285 a 286/IV. Dryák se rovněž zúčastnil soutěže na Obecní dům (1903), kde postoupil do užšího výběru. V roce 1911 podal návrh na stavbu Národního divadla v Brně (II. cena) a o rok později návrh na sokolovnu na Vinohradech, kde se dělil o první místo.

Pomník sv. Václava

V letech před první světovou válkou spolupracoval architekt Dryák se sochařem Josefem Václavem Myslbekem (1848–1922) na architektonickém ztvárnění pomníku knížete Václava na Václavském náměstí v centru Prahy. (Stalo se to díky odjezdu Dryákova profesora, Bedřicha Ohmanna, který byl povolán do Vídně a doporučil místo sebe Mistrovi Myslbekovi svého nejlepšího žáka.) Myslbek se tématem jezdecké sochy českého národního světce zabýval již od roku 1887, kdy zakázku na základě soutěže, vypsané v roce 1894, zadalo tehdejší ministerstvo kultu a vyučování. Soutěže se zúčastnilo osm sochařů, podmínkou bylo jejich narození nebo bydliště v Čechách, nejlepšími pracemi byly uznány návrhy Bohuslava Schnircha (1845–1901) a J. V. Myslbeka, kterému byla zakázka po vzrušených diskusích zadána.

Pro Myslbeka se pomník stal životním dílem, na kterém pracoval mnoho let. Inspiroval se svatováclavským pokladem (přilbou, drátěnou košilí, mečem), řešil postavu knížete, jeho oděv i tvář, vybíral i vhodného koně – modelem se tehdy stal osmiletý hřebec Ardus. Socha knížete byla doplněna postavami čtyř světců přemyslovských Čech – sv. Ludmilou, biskupem Vojtěchem, opatem Prokopem a poustevníkem Ivanem (kterého autor nahradil ještě před osazením tehdy ještě blahoslavenou Anežkou Českou).

Podle prvního návrhu mělo sousoší být umístěno na rampě Národního muzea, uvažovalo se rovněž o jeho situování v dolní části Václavského náměstí Na Můstku či v Čelakovského sadech vedle Národního muzea, případně v úrovni dnešní Opletalovy ulice nebo i na Hradčanech. Dryák nechal zhotovit dřevěnou maketu sochy, která se stěhovala postupně na všechna uvedená místa, aby bylo možné posoudit optimální variantu umístění. Později obecně užívaná metoda „stěhovavé“ sochy se ve své době stala zdrojem anekdotických příběhů. Nakonec bylo (naštěstí) vybráno v roce 1912 současné umístění pomníku, který byl o rok později odhalen bez velkých ceremonií. Poslední socha svatého Vojtěcha byla doplněna na podstavec pomníku až v roce 1925 a tím byl dokončen patrně nejznámější pomník hlavního města, který se stal přirozeným místem schůzek nejen Pražanů a svědkem všech následujících dějinných událostí státu.

Zdroje:
[1] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a stavební průmysl. 1932–1933, roč. XII (XVII). Praha: Společnost architektů v Praze.
[2] VLČEK, P. a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[3] HRUBEŠOVÁ, Eva, Josef HRUBEŠ. Pražské sochy a pomníky. Praha: Petrklíč, 2009.
[4] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní 1. díl. Velký průvodce po architektuře let 1900–1950 / Historické centrum. Litomyšl, Praha, 2012.
[5] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.