Zpět na stavby

Řemesla a rekonstrukce historické budovy Národního muzea v Praze

Čím více si řemesel našich všímáme a jim přejeme, tím méně uspokojuje nás pokrok, který se tu i skutečně již zde a onde jeví. Vytýká-li se proto řemeslnictvu našemu, že dosti kupředu nekráčí, hned se odpovídá: „Vždyť se pro řemeslo nic neděje!“ – Ale tážeš-li se, čeho řemeslnictvu tedy ředevším potřebí – tu vázne odpověď, nebo jest taková, že s dobou nynější nijak nesouhlasí [1].


Souhlasíte-li s výše uvedeným textem,  tj. se  situací  řemesel v Čechách, dovoluji si prozradit, že se nejedná o hodnocení současného stavu, ale jde o citaci z poloviny 19. století z části předmluvy poslance sněmu Království českého Dr. Antonína Majera z knihy Řemeslník český, vydané v Praze roku 1863 [1]. Podtitul knihy Rozjímání pro učedníka, tovaryše i mistra k uvědomění  sebe  samého výborně navozuje zamyšlení nad realizací řemesel  ve stavebnictví u nás po několik století. Lze  tak i optimálně dobově navázat na situaci řemesel  při stavbě velkolepě zdobené budovy Národního muzea koncem 19. století, ale samozřejmě je to podnět i pro výchozí zamyšlení nad nezměněným stavem řemesel u nás (i jejich akutní potřebou nejenom při rekonstrukcích). Řemesla jsou stále potřeba, ale ta kvalitní chybějí a málo se rozvíjejí. Zamyšlení na toto téma lze vhodně rozvinout právě  p ř i  prezentaci  projek tů obnov y historických  budov  realizovaných nyní, v rozbíhajícím se 21. století. Rozsáhlá obnova Národního muzea proběhla pod vedením  firmy  Metrostav  a.s. ve sdružení  M-P-I (Metrostav – Průmstav – Imos) v letech 2015 –2018.

Úvod

Každá  renovace památek  má zejména pro umělecká řemesla dva krajní pohledy: z jedné strany jde o bohulibou potřebu pomoci zachovat podstatu památky hmotově a vizuálně v původním stavu, z druhé strany pak o to, aby byl umožněn její „přerod“ pro provoz a funkci v novodobých podmínkách. Je možno se laicky domnívat, že se tato problematika – zejména při úpravách a obnovách „povrchů“ historických staveb – samotných řemesel technologicky mnoho nedotýká. Opak je však pravdou a nakonec se i v tomto případě historické budovy Národního muzea ve výsledku jedná o technicky a provozně rozdílnou stavbu, jež by si měla pouze zachovat architektonické, výtvarné a řemeslné kvality, které byly důvodem jejího prohlášení památkou.

Domnívám se, že v současné době je, více než popis jednotlivých  konkrétních řemeslných postupů a technologií, pro článek důležitější  navodit podnět k zamyšlení všech stavbařů, od investorů a projektantů až po dodavatele, obecně na téma řemesla. Jde o příležitost nastínit konkrétní současnou situaci, v jaké se v současnosti  řemesla nacházejí.  Je to jistě  důležité i proto, že v dnešní  době velké stavební firmy v  řadě  profesí většinou nemají své vlastní řemeslníky (a ani učiliště a konkretizovaný zájem o výchovu či podporu řemesel). Jako dlouholetý spolupracovník  Metrostavu a.s. v oblasti památek (divize 9) si však dovolím i jeden současný citát:

U příležitosti znovuotevření Národního muzea a k výročí 100 let české samostatnosti se nabízí zamyšlení nad úžasnou zručností, šikovností a talentvem českých řemeslníků po mnoho generací. Velice si vážíme řemeslníků, kteří historickému objektu dávají původní tvář s vloženými prvky moderní doby

– jedná se o úryvek z děkovné  publikace ŘEMESLA – rekonstrukce Národního muzea  řemeslům  firmy Metrostav  a.s.  při  příležitosti dokončení rekonstrukce objektu. Použil jsem jej v tomto případě i z důvodu jejího neochabujícího zájmu o podporu řemesel, včetně pomoci při vybudování tzv. Mistrovské školy řemesel (věřím, že se k Metrostavu a.s. přidají i další firmy).

Ke kvalitě rekonstrukcí obecně

Do renovovaných objektů se zabudovává vesměs jiné vytápění, často i klimatizace a s tím související  dodatečné izolace a utěsnění prostorů. V souvislosti se změnou klimatu (vlhkosti) muzejní  budovy se měnila také technologie  řemesel  a upravovala se  „životnost“ původních řemeslných výrobků. Vše přitom musí  i nadále vizuálně vypadat jako v době svého vzniku, avšak materiály a zpracování je třeba zejména u funkčních atributů často vyměnit za vhodné pro novodobé prostředí a přísné zákonné předpisy (obr. 2). Navíc řemesla, která byla v době vzniku památky zcela běžná, jsou nyní jako umělecká dožívající, až „zapomenutá“. Další  komplikací  pro každého (generálního) dodavatele je nutnost provádět vybrané řemeslné práce v režimu restaurování jen schválenými  řemeslníky s povolením  Ministerstva  kultury k restaurování  podle vypsané nomenklatury. Mimo schopnosti řemeslníků jako takových působí při rekonstrukcích  na konečný výsledek i mnoho dalších faktorů ovlivňujících kvalitu díla.

Vliv na kvalitu díla – a uměleckého řemesla zvláště – má například  skutečnost výběru tzv. „nejnižší nabídky“, kdy je pro zadavatele často rozhodující cena a nikoli kvalita a životnost. Znamená to, že se často vhodně nevybírá ani u restaurátorských prací. Pokud chceme na stavbách kvalitní řemeslo a dílo, je třeba „kvalifikovanou pracnost“ odpovídajícím způsobem zaplatit, což je podstatné a určující i pro budoucnost řemesel jako takových.

Řemesla a rekonstrukce historické budovy Národního muzea

Teď již konkrétněji k jednotlivým řemeslům potřebným při generální rekonstrukci rozsáhlé historické  budovy Národní ho muzea. Zmíním několik navazujících skutečností souvisejících s dotčenými řemesly a příslušnou kvalitou. Budova je bezpochyby nejvýraznější palácovou dominantou centra Prahy. V hlavním městě jistě nejen svým rozměrem a siluetou vytváří zejména při dálkových pohledech jistý protipól Hradčan. Je cíleně vystavěna v ose Václavského náměstí v novorenesančním slohu, který byl mj. v době obrození schematicky považován za sloh „demokratický“ (na rozdíl od novogotiky či neobaroka). Stojí na úctyhodném půdorysu cca 100 × 80 m s výškou centrální kopule téměř 70 m, takže účelně „trumfuje“ všechny stavby v tehdy „dvojjazyčné“ Praze. Také proto byl ze 27 přihlášených návrhů vybrán v anonymní soutěži v roce 1883 dominantní návrh podaný pod názvem Pro patria, který se ukázal být dílem Josefa Schulze. Výběr návrhu tohoto architekta byl velmi důležitý nejenom po stránce architektury stavby, ale také z hlediska prováděných řemesel. Měl velké profesní zkušenosti ze spolupráce s kolegou, architektem Josefem Zítkem, s nímž se podílel například na projektech budovy Národního divadla nebo Rudolfina. V této tvůrčí dvojici se zaměřil od počátku zejména na technicko-řemeslnou  realizaci, což později plně využil právě ve svém projektu Národního muzea. Znamená to, že jako architekt praktik, technik a pedant s výraznou technickou invencí a praxí do detailů projektoval, vzorkoval a vybíral vše pro řemeslnou realizaci (a byl také logicky pověřen celým  vedením  stavby s komplexní osobní odpovědností ). Samozřejmě měl na stavbě svou stálou kancelář (kde mj. zanechal velké  množství detailních skic a prováděcích výkresů). Promýšlel a určoval každý detail, každý použitý materiál a pečlivě kontroloval kvalitu. Dokonale a vzorově naplňoval zadaný stavební program: aby budova nebyla příliš nákladná a byla ve formách sice jednoduchých, avšak umělecky dokonale provedených (zdroj citace: zemský výbor).

Pro úplnost uvádím i příklad části dobové smlouvy s řemeslníkem: V případě, že by se jevily známky špatné práce, musí veškeré nevyhnutelně potřebné bourání a vykopávky dle nařízení a svým nákladem provésti, a veškeré žádané opravy bez náhrady ihned vykonati…  Takto jednoznačné zadání kvality bohužel nelze v dnešní  době  plně  používat, avšak i současná obnova a rekonstrukce budovy podle možnosti vycházela z přímého historického poslání řemesel  na této stavbě. Pokud se pominou veškeré zdobné detaily a výmalby, jedná se tedy z konstrukčního hlediska o poměrně jednoduchou a velice úsporně  budovanou stavbu z konce 19. století. Znamená to, že se při stavbě vykonalo „za málo peněz hodně muziky“, což se výrazně promítlo i do výběru a zpracování viditelných povrchů. Jinými slovy řemeslo v tomto případě pro dojem honosného paláce muselo být velmi dokonalé. Samozřejmě že oproti dnešku byla v tehdejší době lidská práce (vztaženo ke stavebnímu materiálu) relativně levná a řemesla byla navíc schopna podle obecného zadání (tj. nejen podle detailního návrhu) znamenitě vytvářet dokonalé imitace honosného umělého kamene anebo hodnotného dřeva fládrováním apod. Toho uměl architekt Schulz dokonale koncepčně i operativně využít a v budově vznikaly zejména u umělých mramorů překrásné dekorativní sestavy a efektní kombinace, dobře viditelné ve vstupní a schodišťové hale i v panteonu (obr. 3). Je zřejmé, že – nejen z pozice řemesel – je takto úsporně koncipovaný „honosný“ palácový objekt velice složité rekonstruovat a obnovovat do původní krásy. Bylo navíc nutno mnoho zdobných povrchů porušit, rozebrat podlahy a pod ně uložit rozvody, upravit krovy pro umístění strojoven TZB, vyměnit dožilou krytinu, rozpadající se části fasády, zpevnit střechu včetně kopulí, pískovcové  římsy  s  balustry, schodiště a také upravit výplně otvorů a další atributy pro potřebnou stabilitu vlivem zabudování nových  technologií  i zavěšení mnohatunového zastřešení obou vnitřních nádvoří. Samozřejmě se jednalo i o další, „neviditelné“ činnosti, jako například zpevnění a izolace  základů i vybudování podzemní propojovací chodby do nové sousední budovy dřívějšího parlamentu. Pro řemesla toto vše znamenalo řadu činností nutných nejen pro obnovu dožilých atributů. Do budovy bylo také třeba zabudovat mnoho technických novodobých vymožeností.

Obr. 08 Nová konstrukce pochozího stropu nad kopulí

Pro lepší představu uvádím některé údaje z rekonstrukce. Bylo nutno odstranit a odvést téměř 20 000 t odpadu, zabudovat 600 000 m silnoproudých kabelů a 700 000 m datových kabelů a jen na střeše několika kilogramy zlata pečlivě pozlatit plochu 727 m2 (včetně  kopulí a atributů soch).

Je třeba si v těchto souvislostech uvě domit, že  mimo  oprav  po dílčích haváriích (např. bomba za 2. světové války, střelba na průčelí budovy 21. srpna 1968, pokles levé věže při stavbě metra) neprošla  stavba za 125  let existence  žádnou  větší rekonstrukcí a zejména fakt, že byla skutečně vystavěna jednoduše a pro úsporný sezonní provoz. Pro samotná řemesla – dnes tedy již vesměs umělecká – jsou však důležitým faktorem i technolo gické změny a celoroční využívání budovy velkou masou návštěvníků a za každého počasí. Málokdo dnes vnímá, že budova byla projektována a původně vystavěna jen na redukovaný provoz od května do října – stavebně tedy téměř bez souvisejících  tepelných izolací – a pouze několik kanceláří bylo vybaveno kachlovými  kamny.  Stavba byla z počátku i bez rozvodů elektroinstalace, jen některé místnosti  byly osvětleny  plynem. Pro úplnost uvádím, že topení bylo do budovy instalováno (bohužel bez dalších stavebních úprav) až v roce 1923 a přibližně v tuto dobu také proběhla první elektrifikace svítidel (do té doby plynových). Současná  provozní změna výstavního prostředí byla završena centrálně  řízenou ventilací  či klimatizací s předepsaným utěsněním jednotlivých  prostorů. Popsané úpravy mají ve  svém dopadu zásadní vliv na veškerá dobová  řemesla,  logicky ovlivnily veškerou  technologii obnovy a renovace povrchů. Samostatnou kapitolu tvoří výrazné konstrukční změny pro docílení potřebných parametrů výplní otvorů a podlah (oken je v budově 562,  dřevěných  podlah celkem 11 000 m2). Také gruntovní renovace výrazně zdobené štukové fasády (s prvky z pískovce) byla po působení staletého „vývoje“ městského klimatu na stavbu složitě determinována. Na tomto místě si dovolím ke znečištění fasády opět citaci dobových instrukcí zemského sněmu  z roku 1864: aby budova muzeiní stála na místě, které by od středu města nebylo příliš vzdálené, avšak přece tiché a klidné, ze všech stran svobodné a přístupné a jehož čistota a klidnost proudem života všedního příliš rušena býti nemá“.

Na budově jsou zastoupena veškerá konstrukční a umělecká řemesla dobové výstavby, a jsou tedy nositelem zachování dobových  architektonických  hodnot. S dotčenými řemesly se v dalším textu na v ybraných příkladech obnovy fasády a interiéru budovy podrobněji seznámíme, i když nelze popisovat zdaleka taxativně všechna. Zaměříme se pouze na stěžejní příklady výjimečně složité či náročné renovace v daných podmínkách.  Realizační předpoklady byly specifické také tím, že byl předem určen konečný, skutečně zcela  neměnný definitivní termín, a to 28. říjen 2018 (tedy 100. výročí založení Československé republiky). Danost této lhůty komplikovala situaci stavbě i řemeslům, zejména v oblastech, kde se projevily realizační rozdíly oproti projektovým (zadávacím) předpokladům. Nebylo možno čekat na hledání jiného řešení  oficiálními  změnovými listy a na nové ocenění a pozastavování stavby,  jak je při rozsáhlých  rekonstrukcích běžné. Vedení Metrostavu a.s. (za sdružení M-P-I) proto vědomě řešilo tuto jistě nejvýznamnější rekonstrukci současné doby bez přerušení stavebních prací. Pro řemesla  to však  znamenalo složitou  koordinaci  činností, projevující se komplikovanou návazností  posloupných  profesí i postupů a tím náročně řešitelným nahromaděním závěrečné finalizace povrchů. Nakonec se však realizovalo vše v potřebné kvalitě, i když leccos  ve zkrácených technologických  časech (práce na směny,  současně až 400 řemeslníků na stavbě). Nastiňuji přitom cíleně pouze vše účelné  pro vnímání (a podporu) kvalitních řemesel.  Asi  i zkušeným  stavbařům  přinášejí  tato méně známá specifika na stavbu reprezentační budovy Národního muzea nový pohled. K obecnému zamyšlení zde především akcentuji osobní poznání skutečností, jež velice  ovlivňovaly (a obecně ovlivňují) řemeslné práce a jejich technologické postupy.

Specifické ukázky řemeslné kvality

Základním posláním rekonstrukce bylo ponechat muzejní palác v původních proporcích a hmotě. Zvláště viditelné je to například u oken, kde pokud se novodobě měnily provozní parametry budovy, byla snaha zabudovat „jiná“ okna s potřebnými technickými parametry.  Výsledkem u této významné památky naštěstí nemohla být změna profilu, tj. pohledové rozšíření profilace křídel a rámů, což by zcela změnilo pohled na fasádu a „poničilo“ i jinak zdařilou rekonstrukci. Požadavek památkářů na zachování pohledové  profilace a její nerozšiřování ani u nových křídel s dvojskly však pro řemeslníky neznamenal jednoduchý úkol. Pro zachování profilace byly proto vnější rámy navrženy již pro zkušební okna a dílensky realizovány z tvrdého dřeva (dubu). Problém byl v tom, že nahrazovaly ven otevíravá okenní křídla z jehličnatého dřeva s jednoduchým zasklením (tedy původně o cca poloviční hmotnosti) s předpokládaným zavěšením do původních stoletých rámů z měkkého dřeva. Vzhledem k tomu, že investor uvažoval  od počátku o ponechání všech rámů na místě, byl původní návrh přijat, jen s dílčím zpevněním stávajících zabudovaných rámů pro zavěšení. To se sice prokázalo při zkušebním okně jako reálné, problematika tohoto řešení se však projevila již brzy po jeho krátké instalaci (navíc v poměrně klimaticky chráněném dvoře) – životnost se odhadovala na hraně záruky. S tímto postupem se řemeslníci vyzvaní k realizaci nechtěli smířit a přizvaní experti vše potvrdili. Následovaly dlouhé diskuse a ve výsledku  přeprojektování na základě skutečných nálezů. Bylo nutno změnit i závazné stanovisko, které vyjmutí oken neumožňovalo. Vše potvrdilo další řemeslné upřesnění při práci v dílnách. Zmiňovaný proces však trval více  než rok a musel se proto měnit i realizační harmonogram interiérových prací. Navíc v tomto případě byly takovýchto rozměrných oken stovky (s tisíci křídly – kterých je jen na jednom okně celkem osmnáct kusů, devět vnějších a devět vnitřních). Jejich přeprava – mj. transportní cesta v budově – byla velice složitá, zejména  při rozeběhlé rekonstrukci s rozebranými podlahami a řemeslníky pracujícími v sálech na lešení. Hmotnost kompletního okna bez křídel činila okolo 700 kg (balkonových dveří téměř jednu tunu).

Na tomto místě je vhodné doplnit reminiscenci. V době výstavby byla vyrobená okna v řemeslných dílnách  vesměs sesazena jen na sucho  kolíky,  poté rozebrána a převezena rozložená „na profilované latě“ pro transport koňskými povozy do budovy a teprve tam znovu sesazena, slepena a postupně montována do prostých vyzděných drážek, tj. nejprve vnější a pak vnitřní rám (z fošny cca 60 × 160 mm) a poté se vzájemným propojením obvodových rámů svorníky (závitové tyče). Teprve následně se vše pokrylo vnitřním ostěním (místy nahoře obloukové) a dokončilo fládrování.Tento řemeslně krásný, složitý, fortelný a jistě časově náročný postup byl nyní nahrazen na dílnách kvalitním propojením do kompletního špaletového okna, dnes již snadno vcelku transportovaného kamiony a jeřáby. Poté bylo logicky změněno i samotné osazení, tj. s výpočtem doloženou potřebnou tepelnou izolací.

Obr. 04 Zasedací místnost s kamny, štukovým stropem s iluzí dřeva a ornamentální podlahou

Ve vazbě k řemeslům je ve výše popsané souvislosti velice důležité zamyslet se na tím, že pokud by se okna realizovala podle původního zadání, jejich funkční a vizuální kvality by rychle „odcházely“. „Rozklíčovali“ by investor a veřejnost ve výsledku špatné zadání, nebo by odsoudili kvalitu řemesla?  Obdobná „složitost“ posuzování a kolektivního odsuzování řemeslníka se  týká i řešení dveří, kde se jedná o více než 500 rozměrných, vesměs fládrovaných křídel často s nově zabudovanou elektronikou BOZ a PO. Problematika funkce dveří i honosného  fládrování obyčejných povrchů si však vyžaduje pro budoucnost řemesla samostatný článek a rozbor, neboť investoři se mj. „stále“ domnívají, že fládr lze opravovat lokálně, tj. jen v místech, kde se odlupuje, ten se však samozřejmě musí nasadit komplexně od základu v celé ploše (obr. 4). Zdaleka nejsložitější však byla situace při rekonstrukci dřevěných podlah, kde původně přibíjené vlysy  (tedy samostatně  dilatované) byly nahrazeny lepenou podlahou bez viditelné (vnější) dilatace, na speciálním základu, v plochách téměř 300 m2. Řešení podlah bylo pro rekonstrukci budovy zcela stěžejní – a zaslouží si samostatný článek s diskusí řady specialistů. Podlahy totiž v případě konstrukční chyby nebo  nekvality řemesla nelze jednoduše „za víkend“ vyměnit jako vadnou výplň otvorů, ale je nutný složitý stavební „zásah“.

Pro ukázku kvality a pozoruhodnosti řemesla rekonstrukce zmíním na závěr několik unikátů.
■ Jedná se například o již nastíněnou kvalitu umělého kamene. Ve vstupní hale si architekt Schulz dovolil vedle sebe  (na dohled i dotek) sloupy  z  pravé  švédské žuly, hned vedle proporčně stejných polosloupů z umělého kamene, provedených vizuálně zcela k nerozeznání. Dokonce je zcela unikátně doplnil po stranách obdobně vypadajícím úsporným řešením, tj.iluzivním provedením kamene (malbou). Na snímcích (obr. 5 – 7) proto prezentuji neskutečné schopnosti původních řemeslníků i nynějších restaurátorů.
■ Unikátní je také obnovení mozaikové podlahy hlavního ochozu, která patří mezi největší tzv. benátské mozaikové podlahy (obr. 11). Bylo na ni použito více než tří milionů kamenných kostiček – údajně 3 400 000. Velice by mne zajímalo, zda tehdy „pečlivý úředník monarchie“ vše přepočítával k proplacení, anebo uvěřil dodávajícímu řemeslníkovi. Důležité však je si uvědomit, že oprava takovéto místy prošlapané podlahy (za 125 let provozu) znamenala rozebrání ploch, vysprávku i vyrovnání podkladů a podle pečlivě propracovaného postupu návrat příslušných prvků. Stejný postup bylo třeba aplikovat také u dalších mramorových podlah v místech „prohlubní“. Způsob řešení prošlapané podlahy je řemeslně mnohokrát náročnější a pro kvalitu řemesla je tedy toto podstatné vzít v potaz v rámci kalkulace času a příslušných nákladů.

Krásným příkladem kvality řemesla mramorových podlah představuje také provedení dlažby „na koso“ do různě nepřesné bordury (v toleranci každé stavby). Je vizuálně důležité, aby všechny špice končily přesně u obvodové linie (obr. 10) – za tímto účelem řemeslník musí každou dlaždici upravit mimo pravý úhel (zde až o 12°) a podle geometrického nákresu je sesadit. Další řemeslný unikát představuje skutečnost, že ve stovce místností budovy je každý zdobený štukový a malovaný strop originálem. Obdobné je to také u původních i nových kovových konstrukcí (obr. 8, 9) atd. Úplně na závěr alespoň částečně k fasádám, a to v souvislosti s kvalitou řemesla ve smyslu nic se nemá ošidit. Celá fasáda je plná soch a kamenických výrobků – jejichž opracování je viditelně dokonalé ze všech stran, například také u sochy „schované“ na střeše za hlavní věží, kde je pečlivě opracována i strana ukrytá běžnému pohledu z ulice (obr. 12).

Na závěr

V souvislosti s rozborem renovace budovy je tedy možno z pohledu řemesla poukázat na mnoho výjimečného. Dokázalo se, že „zlaté české ručičky" našich řemeslníků byly a jsou stále aktuální – jen je třeba je podporovat vhodným zadáním a oceněním. Zamýšlet se nad řemesly v historické budově Národního muzea je velmi zajímavé, až symbolické, neboť jako instituce má nepochybně zakořeněno zabývat se i řemesly a jejich znalost a stavovskou čest opravdového řemeslníka uchovávat pro budoucí generace...

Zdroje:
[1] část předmluvy poslance sněmu Království českého Dr. Antonína Majera z knihy Řemeslník český, vydané v Praze roku 1863 (knihtiskárna Dr. J. Grégra a F. Šimačka).