Nanotechnologie ve stavebnictví 21. století: změna paradigmatu?
Moderní stavební průmysl, který by měl vyhovět všem požadavkům na něj kladeným - tedy kromě ryze technických také zejména environmentálním podmínkám a trvalé udržitelnosti - stojí na počátku 21. století tváří v tvář vážné výzvě: problému strukturální doby životnosti svých produktů.
Mluvíme, přirozeně, o budovách, mostech, silnicích, jaderných elektrárnách ap., které jsou dnes a denně čím dál tím více ohrožovány vzrůstajícím množstvím agresivních polutantů ve vzduchu, vodě a pozemní vodě. Tyto biologické a chemické agens trvale - a bohužel i s rostoucí účinností - působí na použité materiály a struktury. Rostoucí zájem o esenciální řešení těchto problémů je zřejmý. Náklady na údržbu a opravy stavebních objektů jsou totiž čím dál tím vyšší a zdaleka přesahují předpokládané objemy investic. Vedle ekonomických aspektů je nutno mluvit také o bezpečnostních problémech, spojených s touto problematikou. Vždyť mosty, železnice, jaderné elektrárny ap. mohou začít ohrožovat své okolí v důsledku dostatečně dlouhého působení korozivních a jiných degenerativních procesů v použitých materiálech, vedoucích k podstatnému zhoršení kvality objektu. Otázkou tedy není, zda problémy, týkající se doby životnosti a bezpečnosti produktů stavitelství a architektury začnou naléhavě klepat na naše dveře, ale kdy se tak stane. Na jedné straně stavební průmysl spotřebovává obrovské objemy betonu, malt, plastů, kovů a dřeva; na straně druhé jsou jeho produkty pod neustálým tlakem agresivních látek ze svého okolí. Vstupní branou nepřítele na tyto struktury jsou jejich povrchy.
¤ Elektronová mikrofotografie polymerních nanovláken (zdroj: Colorado State University). Průsvitnost filtru závisí na jeho tloušťce.
Celý článek naleznete v archivu čísel (č. 01/2012).