Konzervace valu znamenala evropský stavební unikát i značné vícenáklady

?Přestavba bývalého pivovaru v Hradci Králové na administrativní centrum byla realizace, která vás potká jednou nebo dvakrát za život,? shodují se projektoví manažeři Ing. Marian Martynek a Martin Krumnikl ze závodu Morava společnosti Skanska CZ. ?Museli jsme řešit možné i nemožné komplikace.?
Průběh realizace komplexní přestavby areálu bývalého královéhradeckého pivovaru, skládajícího se z mnoha budov různého stáří a různého stupně opotřebení (areál nebyl pět let využívaný), své obtíže s narušením časového harmonogramu prací a prodražením stavby generoval především kvůli tomu, že se nachází v památkově chráněné zóně. Realizace přestavby pivovaru na administrativní centrum Královéhradeckého kraje začala v únoru roku 2004. Po několika měsících ji částečně přerušil téměř rok trvající archeologický průzkum, který měl za výsledek velké množství cenných artefaktů, ale také několik velkých změn v dalším postupu stavby. Dva podstatné archeologické nálezy totiž byly zbytky bašty parkánových hradeb z konce patnáctého století a hlavně zbytky jílového valu o rozměrech cca 6x6 m staré zhruba pět tisíc let. Rozhodnutí krajského památkového úřadu zachovat tento val pro výzkum příštích generací formou absolutní konzervace v betonovém sarkofágu o rozměrech 6x6x2,5 m bylo pro stavbaře poněkud nepochopitelné. Val byl totiž podle projektové dokumentace situován v 1. PP a 1. mezaninu a zasahoval tak vstupní halu a především pod ní umístěné čtyřpatrové podzemní garáže. To znamenalo zajistit val tak, aby v podstatě ?visel? v obestavěném prostoru.
?Hledali jsme po Evropě, zdali někdo takový problém již řešil, ale nakonec jsme museli ve spolupráci s projektanty z ateliéru 3Q PROJECT vymyslet unikátní řešení šité přesně na míru královéhradecké stavby,? vzpomíná Martin Krumnikl.
Před zahájením prací byly zachovávané artefakty zalité do vyztuženého betonu, tak aby při následných probíhajících pracích nedošlo k jejich poškození. Podle návrhu projektantů byly nejdříve kolem celého pravěkého valu navrtány mikropiloty o délce 14-16 m, následně se pod valem těsně vedle sebe protlačily ocelové trubky o průměru 300 mm, do nichž byly instalovány I profily, které byly zality cementovým mlékem. Takto zajištěný val se pak hornickým způsobem poddoloval, konstrukce mikropilot byla zavětrována a nakonec odbagrována zemina do hloubky 4. PP. Rozpadnutí monolitu bylo zabráněno spřažením ?nosných? mikropilot ocelovým věncem. Po zhotovení základové desky a vybudování čtyř pater garáží byla celá ocelová konstrukce rozřezána a odstraněna.
Stejným způsobem stavbaři postupovali i v případě středověké parkánové bašty, která ovšem nebyla, na rozdíl od valu, uzavřena do betonového sarkofágu. Po ošetření konzervační technikou byla bašta zakomponována do interiéru tak, že je zčásti vizuálně přístupná skleněnou stěnou, za níž je udržována stálá teplota i vlhkost vzduchu.
?Hradecká konzervace valu ‚in situ’ je podle mého soudu evropským stavebním unikátem,? míní Marian Martynek. ?Nicméně celá akce vedla k zásadnímu prodloužení doby výstavby a s tím byla samozřejmě spojená kompletní reorganizace práce. Co se týká vícenákladů zapříčiněných konzervací historických artefaktů, tak v případě nepřímých nákladů jde o desítky milionů korun. Přímé náklady pak činí zhruba dvacet milionů korun.?

¤ Řez tělesem pravěkého valového opevnění, šipka ukazuje na svislý otisk čelní dřevěné stěny

¤ V současnosti je val dokonale ukryt, nachází se v prostoru za cihlovou stěnou

¤ Fotografie z průběhu konzervace valového opevnění. Vlevo betonový sarkofág se zbytky valu, vpravo konstrukce pro konzervaci zbytků parkánové bašty

¤ Část nálezu bašty parkánových hradeb je na rozdíl od pravěkého valu vizuálně přístupná návštěvníkům