Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 1. díl, část A

Normal 0 21 false false false MicrosoftInternetExplorer4

Úvod

V letošním roce uplyne už sedmdesát let od roku 1946, kdy se začaly spřádat první konkrétní plány na výstavbu WTC, a padesát let od roku 1966, kdy byly práce na původním WTC skutečně zahájeny. A je to už také patnáct let od osudových útoků 9/11, které tento komplex z roku 1973 výjimečně tragickým a traumatizujícím způsobem zničily. Zároveň tomu už bude celých deset let, kdy byl v roce 2006 položen základní kámen nového Světového obchodního centra a nového mrakodrapu One World Trade Center, čerstvě dokončené nejvyšší budovy Spojených států amerických, která se stala symbolem znovu vybudovaného WTC, novou globálně vnímanou ikonou New Yorku.

Tento článek se zaměřuje na koncepční, architektonickou a stavebně-technickou stránku původního komplexu WTC a především dvojice mrakodrapů Twin Towers, které byly jeho legendární součástí. Text si neklade ambice hlubšího rozboru dalších důležitých aspektů, které tak obrovský, komplexní, finančně náročný a v mnohém strategický projekt, jakým bylo WTC, nutně má. Tyto souvislosti budou zmíněny jen do té míry, nakolik to má přímou vazbu na technickou stránku řešení WTC a jeho výškových budov. Pokračování tohoto článku pak bude věnováno koncepčnímu a stavebnímu vývoji nového Světového obchodního centra v období po útocích 9/11 a zejména výškové budově One World Trade Center.

Idea WTC a cesta k její realizaci

Myšlenka vybudovat v New Yorku soustředěné sídlo instituce, která by systematicky podporovala zahraniční obchod USA, vznikla s koncem 2. světové války, kdy už byl zřejmý jak její výsledek, tak i fakt, že Spojené státy budou v globálním měřítku jejím hlavním vítězem. Řada amerických firem, které se svou vystupňovanou produkcí podílely na boomu válečného průmyslu, se rozhlížela po nových trzích ve válkou zdevastovaném světě, v jehož významné části se pro ještě nedávno spíše izolacionalistické USA vytvořilo mnoho jedinečných investičních a obchodních příležitostí. Za tehdejšího guvernéra státu New York Thomase E. Deweye vypracoval dokonce architekt John Eberson první studii budoucího WTC jako skupiny 21 nízkopodlažních budov na pozemku o 93 000 m2, s 500 000 m2

užitné plochy. V budovách měly být hlavně reprezentativní výstavní a prodejní prostory téměř pěti tisíc amerických firem, které o tento způsob prezentace projevily zájem. Náklady byly odhadnuty na 150 mil. USD. Než mohlo být rozhodnuto o konkrétním umístění WTC, byl ovšem celý projekt odložen na neurčito a na více než deset let byl upřednostněn rozvoj centrální části Manhattanu (Midtown Manhattan), oblast mezi Empire State Building a Central Parkem.

Když se správa New Yorku koncem padesátých let 20. století k myšlence vybudovat WTC vrátila a zvažovalo se, kam komplex situovat, dostala přednost ?dolní?, jižní část Manhattanu (Lower Manhattan). Od konce války bylo na ostrově Manhattan postaveno na 150 kancelářských budov, ale z toho jen pětina v jeho historicky nejstarší a v současnosti poněkud zastarávající jižní části. Jedním z hlavních iniciátorů toho, aby bylo jako součást revitalizace této oblasti Světové obchodní středisko postaveno právě na Lower Manhattanu, byl finančník David Rockefeller, pozdější prezident ?rodinné? Chase Manhattan Bank. Ten v padesátých letech masivně investoval do nákupu nemovitostí v této části New Yorku a stal se v ní nejvýznamnějším vlastníkem realit. V letech 1956 až 1961 v této části navíc nechal odvážně zbudovat i nové sídlo banky, 248 m vysokou budovu One Chase Manhattan Plaza (dnes 28 Liberty Street) podle návrhu slovutné chicagské architektonické kanceláře SOM (Skidmore, Owings and Merrill). Šlo v této oblasti o první opravdu vysoký mrakodrap postavený od velké krize ve třicátých letech 20. století. Na rozvoji dolní části Manhattanu měl tak Rockefeller enormní zájem a dokonce za tím účelem založil v roce 1958 firmu Downtown-Lower Manhattan Association (D-LMA), vlivné sdružení podnikatelů dodnes podporující všestranný rozvoj této oblasti v partnerství se správou města a státu New York, jehož tehdejší guvernér Nelson Rockefeller byl bratrem Davida Rockefellera.

Právě D-LMA si nechalo v závěru padesátých let od SOM vypracovat komplexní urbanistickou studii revitalizace Lower Manhattanu, jejíž součástí byl i nový komplex WTC, a začalo o něm v říjnu 1958 veřejně jednat s tehdejším starostou New Yorku Robertem F. Wagnerem. Od října 1958 do konce roku 1959 SOM na svém návrhu WTC dál pracoval a v řadě aspektů ho dost změnil. V lednu 1960 byl návrh WTC dopracovaný SOM zveřejněn. Komplex WTC měl mít podle této studie cca 550 000 m2 užitné plochy a byly pro něj vybrány pozemky u East River jižně od Brooklynského mostu (obr. 5).

Rozsáhlá stavební parcela měla být získána demolicí zanedbané a zchátralé starší zástavby. Komplex měl stále obsahovat především prezentační a prodejní prostory jednotlivých zúčastněných firem, kromě toho však i společné finanční, technické a organizační zázemí - specializovanou knihovnu, vícejazyčné těsnopisné centrum, jednatelství burzovních makléřů, komerčních bank a pojišťoven, ale také nezbytné klubové a konferenční prostory. Náklady byly propočteny na 250 mil. USD.

Architektonická koncepce navrženého komplexu nesla zřetelné stopy úspěšného Rockefellerova centra dokončeného v roce 1939 ve střední části Manhattanu. Podobně jako tento slavný projekt finančníka Johna D. Rockefellera jr., který byl otcem Davida Rockefellera, obsahoval i návrh WTC centrální veřejně přístupné prostranství, větší počet objektů uspořádaných kolem něj, z nichž jen několik budov komplexu svými hmotami dominovalo (obr. 3). Z dvoupodlažní podnože, která vyplňovala celou půdorysnou plochu komplexu a obsahovala kromě garáží i nákupní centrum a provozovny služeb, vyrůstaly tři výrazné budovy. Půdorysně největší, plochá budova World Trade Mart, dlouhá 275 m (!), v sobě měla skrývat výstavní a prodejní prostory. V samostatné, relativně malé hranaté budově měla sídlit burza cenných papírů. Jako třetí budova se poprvé objevil velmi vysoký kancelářský mrakodrap o 50 až 70 podlažích v tehdy panujícím internacionálním stylu. Tato budova měla kromě kanceláří obsahovat v nejvyšších deseti patrech hotel o cca 500 pokojích, přednostně pro zaměstnance plavebních a logistických společností a zahraniční obchodní partnery. Zodpovědným architektem za SOM byl Edward J. Matthews, který měl osobní zkušenost ještě s projektem Rockefellerova centra - a možná proto byl i vybrán.

Současně s optimální podobou WTC řešilo D-LMA i klíčovou otázku, kdo vlastně Světové obchodní středisko postaví. Od počátku bylo jasné, že na rozdíl od Rockefellerova centra a řady jiných projektů rodina Rockefellerů tentokrát investorem nebude. Za patnáct let od konce 2. světové války se názor na žádoucí charakter WTC značně proměnil. Nad původní představou jasně podnikatelské, privátně vlastněné světové obchodní korporace postupně převážila představa WTC jako vlivné neobchodní veřejné instituce, jejíž (dobře kontrolovanou) činností bude privátní byznys zúčastněných subjektů podpořený nepřímo - ale o to účinněji. Sdružení D-LMA proto hledalo již existující vhodnou státní nebo komunální instituci, která by splňovala dvě klíčové podmínky: mohla by vydávat dluhopisy kryté dlouhodobě robustními výnosy a mohla by z moci úřední ve veřejném zájmu vyvlastňovat soukromý majetek. Volba Davida a Nelsona Rockefellerových padla na Port Authority of New York and New Jersey (PANYNJ).

PANYNJ byl a stále je výjimečně silný a respektovaný společný úřad států New York a New Jersey zřízený kongresem USA v roce 1921, spravující rozsáhlou infrastrukturu původně hlavního amerického naloďovacího přístavu z 1. světové války a koordinující její využití a další rozvoj. V meziválečných letech stál PANYNJ za výstavbou dalších mostů a tunelů v oblasti řeky Hudson, svoji pozici posílil i v průběhu 2. světové války a po čtyřiceti letech působení ovládal (a stále ovládá) většinu dopravní infrastruktury na ploše 3900 km2 v okruhu cca 40 km kolem sochy Svobody, mj. i všechna hlavní newyorská letiště. Zásadními faktory jeho suverenity a akceschopnosti byly od samého počátku způsob financování a právní rámec činnosti. PANYNJ totiž jako mezistátní organizace nepodléhá právním předpisům států New York a New Jersey, ani není financován z jejich rozpočtů. Je velmi nezávislý a od počátku vydává vlastní dluhopisy (tzv. revenue bonds), které jsou kryté výnosy z mýta mostů a tunelů, z poplatků a nájmů placených uživateli rozsáhlé škály vlastněné dopravní infrastruktury. PANYNJ je ukázkou velmi dobře fungujícího hybridu mezi veřejnou institucí a podnikající obchodní společností.

Na jaře 1960 se tedy David Rockefeller jako předseda D-LMA obrátil s myšlenkou vybudování WTC na tehdejšího šéfa PANYNJ, agilního a vlivného Austina J. Tobina, který řídil tento úřad už od roku 1942. Tobin navzdory pochybnostem o smyslu vstupu PANYNJ do realitního byznysu s projektem a financováním výstavby WTC podmínečně souhlasil - mj. z prestižních a mocenských důvodů. Zejména jej lákal záměr Rockefellerů přesunout do WTC sídlo největší světové burzy New York Stock Exchange (NYSE). PANYNJ, jenž měl svůj vlastní početný tým architektů a stavebních expertů, se rychle pustil do vlastní zevrubné studie účelnosti a proveditelnosti projektu WTC vypracovaného SOM. Kromě toho vedení PANYNJ najalo externě několik specializovaných projektových manažerů, mezi nimi Richarda Adlera, špičkového experta na efektivní provoz letišť a jiných velmi složitých systémů, a vytvořilo zvláštní poradní výbor složený ze tří renomovaných amerických architektů té doby - Gordona Bunshafta ze SOM, Wallace K. Harrisona a Edwarda Durella Stona, který prováděl supervizi dalšího dopracovávání návrhu kanceláře SOM. Bunshaft byl žákem Miese van der Rohe, autorem uznávaného modernistického Lever House z roku 1951 a pozdějším nositelem Pritzkerovy ceny. Harrison měl za sebou několik úspěšných velkých veřejných staveb v New Yorku, mj. Rockefellerovo centrum a sídlo Organizace spojených národů, souběžně pracoval na rozestavěném Lincoln Center - a byl osobním přítelem Nelsona Rockefellera, tehdejšího guvernéra New Yorku. Architektonickou hvězdou prvního řádu byl i Durell Stone, mj. autor mrakodrapů Aon Center v Chicagu a First Canadian Place v Torontu navržených jen o několik let později. Tento externí tým specialistů přezdívaný ?Genius Committee? byl pověřen vypracováním studie účelnosti a proveditelnosti WTC a v návaznosti na ni i vlastní projektovou studií areálu. Vše muselo být hotovo za necelý rok.

Mezi březnem 1960 a lednem 1961 udělal SOM pod zásahy Adlerova ?poradního výboru géniů? ve svém návrhu z ledna 1960 postupně několik významných změn, většinou na základě výsledků souběžně zpracovávané studie proveditelnosti. Výsledná varianta návrhu SOM téměř zdvojnásobila šířku komplexu a obsahovala hned několik budov impozantních rozměrů soustředěných kolem prostranství umístěného na střeše pětipatrového pódia (obr. 4). Jednou z nich byl i mrakodrap World Trade Mart o 72 podlažích, do jehož nejvyšších jedenácti pater byl podobně jako v předchozím návrhu umístěn hotel. Společným rysem vzhledu všech budov bylo výrazné přitakání internacionálnímu stylu vyznávanému všemi členy poradního výboru. Až na kónickou budovu burzy šlo vesměs o varianty zcela hladkých kvádrů opláštěných jednotnou technicistní mřížovinou z oceli a skla. Modernistická byla koneckonců celá koncepce řešení areálu WTC, která v mnohém připomínala rozložení hmot budov sídla OSN.

Podstatné bylo, že provedené studie přesvědčivě prokázaly účelnost i finanční návratnost projektu WTC, jehož náklady byly už na úrovni 335 mil. USD, a PANYNJ se tak definitivně rozhodl komplex WTC realizovat a následně provozovat, pokud k tomu dostane příležitost. Pro realizaci WTC podle aktuální podoby návrhu SOM měl PANYNJ stále podporu D-LMA, musel však získat i souhlas starosty New Yorku a guvernérů obou mateřských států, New York a New Jersey. A právě na nesouhlasu tehdejšího guvernéra New Jersey, Roberta B. Meynera, se projekt zastavil. Stát New Jersey byl proti tomu, aby PANYNJ investoval tolik peněz do stavby kancelářského komplexu na území New Yorku, navíc v místě, které je od New Jersey na odvrácené straně, takže by jeho obyvatelé neměli z komplexu dostatečný užitek. Jednání se ocitla ve slepé uličce a celý projekt WTC byl odložen na neurčito.

V průběhu podzimu 1961 došlo však k události, která pat kolem projektu WTC odblokovala a urychlila jeho přípravu a realizaci. PANYNJ se po mnohaletém zvažování rozhodl převzít od krachující společnosti Hudson and Manhattan Railroad Company (H&M) správu a provoz upadající stejnojmenné železnice (v současnosti známé jako PATH - Port Authority Trans-Hudson), která od roku 1908 zajišťuje příměstskou osobní dopravu mezi jižní polovinou Manhattanu a oblastí New Jersey vedenou z větší části dvěma dvojicemi historických litinových tunelů pod řekou Hudson. Rozhodnutí PANYNJ z léta 1961 bylo svázáno s odhodláním dosáhnout souhlasu státu New Jersey s realizací komplexu WTC, byť i v jiné podobě, než se dosud uvažovalo. Bankrotující H&M vlastnila při západním okraji Lower Manhattanu cenné reality, mj. rozsáhlé pozemky a dvojici nádražních budov Hudson Terminal Buildings z roku 1909, které už nebylo efektivní rekonstruovat. Vedení PANYNJ se tedy rozhodlo vyřešit několik složitých problémů najednou a propojilo nákladnou sanaci okolí zchátralého nádraží s vybudováním komplexu WTC, který by byl tím pádem umístěn nikoliv na východním okraji Manhattanu, ale naopak na okraji západním, u nábřeží řeky Hudson (obr. 5). Jen úspora na sníženém rozsahu nutného výkupu pozemků činila 70 mil. USD. Proces vedoucí k realizaci WTC získal novou dynamiku.

Ještě počátkem prosince 1961 vypracoval Adlerův tým expertů během jediného horečného týdne první návrh komplexu WTC v nové lokalitě a šéf PANYNJ Tobin jej ihned začal projednávat se správou obou států a města. Počátkem roku 1962 nastoupil do úřadu nový guvernér New Jersey Richard J. Hughes, jenž se stavěl k projektu WTC mnohem vstřícněji. Aby Tobin zvýšil šance na akceptování návrhu ze strany New Jersey, slíbil vybudovat v podzemí WTC novou stanici příměstské železnice PATH a napojit ji na síť newyorského metra. Ještě v lednu 1962 svolal Austin J. Tobin do hotelu Hilton tiskovou konferenci a na ní nový projekt WTC představil i veřejně. Měl úspěch a rychle dosáhl souhlasu nejvlivnějších partnerů, především obou zainteresovaných bratrů Rockefellerů. Administrativa New Yorku i obou států novou koncepci projektu WTC obratem schválila a během dvou měsíců ji zapracovala do svých právních systémů. V březnu 1962 bylo vše hotovo a zdálo se, že zahájení prací na WTC už nic vážného nestojí v cestě. PANYNJ se definitivně stal investorem a supervizorem projektu a budoucím vlastníkem komplexu WTC. Úřad začal řídit přípravu projektu, mj. výběr architekta a statika komplexu.

Vůdčím duchem projektu WTC se záhy stal Guy F. Tozzoli, jenž byl v únoru 1962 jmenován ředitelem výstavby WTC za PANYNJ. Vedle Tobina to byl právě především on, kdo dokázal dlouhá léta s buldočí neústupností vést tým nadšenců, architektů, projektantů a stavebních firem po cestě za postavením nejvyšších budov planety a překonávat početné překážky. Nepřátele projektu byl schopen i obelstít, spolupracovníky téměř terorizoval, ale ze všech zdánlivě bezvýchodných situací a neřešitelných problémů se mu nakonec vždy podařilo vymanévrovat.

Výběr architekta WTC, vývoj koncepčního řešení

Koncepční záměr celého WTC i jeho výsledná podoba včetně obou věží byly v tomto případě ještě více než kdy jindy výsledkem složitého boje často protichůdných zájmů a vlivů, které měli a uplatňovali politici, správa města, realitní magnáti, média a zejména mimořádně vlivný PANYNJ, který v březnu 1962 projekt WTC zcela ovládl. Základní rysy WTC se vyvíjely v diskuzích a střetech už od roku 1958 a byly tak dohodnuty dlouho před tím, než byl oficiálně najat architekt pro vypracování výsledné podoby komplexu.

Zatímco šéf PANYNJ Tobin dojednával politickou podporu a právní rámec pro realizaci WTC, pověřil osvědčeného Richarda Adlera stavební konkretizací plánu WTC představeného v lednu 1962. Po dalších několika měsících byl na světě návrh, kterým se představy o konkrétní podobě WTC opět o kus posunuly. Adler umístil tři dominující budovy do rohů víceméně čtvercového pozemku, prostranství mezi nimi nechal otevřené k jihu a ostatními, nízkými budovami jej opásal. Vše spočívalo podobně jako v předchozích návrzích na vyvýšené několikapatrové podnoži, která skrývala mj. nákupní centrum, garáže a přístupy k podzemní stanici PATH a metra. Zásadně novým prvkem tohoto návrhu byla výška prostřední ze tří výškových budov. Měla mít minimálně sto podlaží a aspirovat na novou nejvyšší budovu světa. Ve vedení PANYNJ i mezi dalšími hlavními aktéry projektu se totiž v průběhu roku 1962 prosadilo přesvědčení o tom, že komplex WTC musí mít nejen dostatečnou podlahovou plochu reprezentativních kanceláří, být moderním a kapacitním dopravním uzlem a poskytovat adekvátní nákupní a stravovací možnosti - ale že musí být zároveň i architektonicky zcela jedinečným návrhem, nejlépe novou vizuální ikonou New Yorku, která by vůči celému světu demonstrovala aspirace aktérů projektu WTC na pozadí síly USA a jejich role ve světě. Tento posun v nazírání na WTC je přičítán hlavně Guy F. Tozzolimu. Začalo být více a více jasné, že dominující budovy, které byly v návrzích WTC od počátku, musí být nejen stavebně neobyčejné, ale především velmi, nejlépe rekordně vysoké.

PANYNJ se snažil získat pro svoji aktuální představu WTC znovu trojici osvědčených architektů z někdejšího ?poradního výboru géniů?, Bunshafta, Harrisona a Stona, ale došlo k rozkolu. Pánové měli údajně odlišnou představu o tom, jak by mělo být WTC řešeno, a po všech letech práce na komplexu a při svých těsných vazbách na administrativu New Yorku a osobně na rodinu Rockefellerů se cítili být zaskočeni vývojem událostí. Novou vizi náhle dominujícího PANYNJ se jim nechtělo naplňovat - a podle Tobina si navíc kladli i nepřijatelné finanční požadavky. Z projektu byl odvolán i Adler, a tak stál v květnu 1962 PANYNJ před nutností hledat pro ?svůj? projekt WTC nového architekta.

Pod vedením Tozzoliho, šéfa vytvořeného World Trade Departmentu, byl urychleně sestaven seznam patnácti prvotřídních architektonických kanceláří, které pro projekt WTC připadaly v úvahu, a ty byly obratem osloveny strukturovaným dotazníkem. Z těch, které zareagovaly kladně, vybrala pověřená skupina architektů a inženýrů z PANYNJ sedm finalistů. Ti byli podrobeni zevrubnému prověření v sedmi aspektech: míře kreativity, schopnosti nést rizika mimořádného architektonického díla, organizační a pracovní kapacitě jejich firem, schopnosti kooperovat v rámci velmi složitých systémů, zkušenostech s dodržováním rozpočtů, dlouhodobé pověsti u investorů a možnosti vedení kanceláře plně se věnovat projektu WTC. Rozhodování bylo těžké, neboť několik slavných jmen muselo být předem vyřazeno. Šlo o Bunshafta a Harrisona kvůli čerstvému rozkolu, ale např. i Miese van der Rohe a v posledním kole i Waltera Gropia pro pokročilý věk (oba zemřeli v roce 1969), neboť se správně předpokládalo, že práce na WTC může trvat deset i více let.

Na konci června 1962 proběhla osobní jednání zástupců všech finalistů s pověřeným týmem PANYNJ. Na nich architekti prezentovali svoje představy o podobě WTC a svá dosavadní díla včetně referencí. Tým PANYNJ následně všechny finalisty komplexně vyhodnotil, načež se výběr zúžil na tři adepty: kanceláře Philipa Johnsona, Waltera Gropia a Minorua Yamasakiho. Johnson se záhy diskvalifikoval tím, že nedokázal doložit prezentované autorství mrakodrapu Seagram Building, a jinak skvělý Walter Gropius byl nakonec shledán přece jen v příliš pokročilém věku. Dne 20. září 1962 oznámila PANYNJ, že pro WTC vybrala jako koncepčního architekta (design architect) Američana japonského původu Minorua Yamasakiho, zakladatele Minoru Yamasaki Assoc., a k němu jako výkonnou projektovou a architektonickou kancelář (associate architect), firmu Emery Roth & Sons.

Za volbou relativně málo známého Yamasakiho stál do jisté míry i velký dojem, který na Guye F. Tozzoliho udělala předchozí tvorba tohoto architekta, zejména jeho pavilony Pacific Science Center pro Expo 1962 v Seattlu. Tozzoli byl z titulu své funkce hlavní osobou zodpovědnou za výstavbu WTC a byl údajně také tím, kdo o volbě Yamasakiho v konečném důsledku rozhodl. Yamasaki, celoživotní ctitel Bauhausu a německých modernistických mistrů, začal od poloviny padesátých let 20. století pod vlivem cest po světě a estetiky japonské tradiční architektury navrhovat stavby ve svébytném elegantním stylu, v němž ozvláštňoval modernistická řešení celků zdobností a delikátními detaily evokujícími gotiku, islámské umění a stavby dálného východu.

Toto překvapivé rozhodnutí se ukázalo jako zcela zásadní. Ještě pár měsíců předtím se zdálo prakticky jisté, že architektonické řešení WTC bude svěřeno prominentním a osvědčeným modernistickým kancelářím Wallace K. Harrisona nebo Gordona Bunshafta a jejich partnerům, autorům řady velkých veřejných budov v New Yorku, počínaje Rockefellerovým centrem až po rozestavěné Lincolnovo centrum. Rozhodnutí PANYNJ najmout lehce obrazoboreckého, vlastně už postmodernistického Yamasakiho představovalo mimo jiné i odvážnou rezignaci na další komplex z ?tvrdé oceli a hladkého skla?, který mohl být možná završením éry internacionálního stylu vládnoucího městu od konce čtyřicátých let. Místo sázky na jistotu se tak otevřel prostor pro vybudování něčeho nového, v kontextu doby a města zcela jedinečného.

Yamasaki začal intenzivně pracovat na výsledné podobě WTC už v létě 1962. Svou kancelář v Seatlu, kde pracovalo na dvacet architektů, rozšířil na čtyřicet zaměstnanců. Z nich se dvacet pět ihned pustilo do výroby 3 × 3 m velkého, šedého modelu Lower Manhattanu. Do tohoto modelu pak Yamasaki fyzicky zasazoval jednotlivé bílé varianty WTC, aby je mohl náležitě posoudit v kontextu vazeb na okolí a co do jejich vizuálního působení v různých směrech. (Téměř stejně pak postupovali urbanisté a architekti o čtyřicet let později, když se snažili najít optimální variantu nové zástavby Ground Zero.) Během roku a půl vzniklo údajně 105 (!) variant, které za autoritativní oponentury Tozzoliho týmu postupně konvergovaly k výslednému návrhu. To, že jeho základem bude dvojice identických, velmi vysokých mrakodrapů (budoucích Twin Towers - tzv. Dvojčat), bylo zřejmé poměrně brzy, už po cca třiceti vypracovaných variantách (obr. 6). Následně šlo o to, jak budou budovy situovány jedna vůči druhé a v rámci celého komplexu - a také jaká bude jejich výška. V Yamasakiho estetickém cítění měly mít Twin Towers maximálně osmdesát až devadesát pater. To však nestačilo na vytvoření 930 000 m2 kancelářské plochy požadovaných ze strany PANYNJ, chybělo přes 185 tisíc m2. Pokud se tedy neměl návrh komplexu WTC znovu měnit, bylo třeba obě věže ještě zvýšit. Ačkoliv se Yamasakimu do návrhu ?stodesetipatrových monster? nejdříve nechtělo a preferoval jiné řešení WTC, Tozzoli na něj velmi naléhal. Údajně tehdy zazněly i tyto věty: ?Yama, něco ti musím říct. Prezident Kennedy chce poslat člověka na měsíc. Tak ty zase najdi způsob, jak mi postavit nejvyšší budovy na světě.?

Yamasaki se obrátil na statiky, aby se ujistil, že bude technicky možné rekordně vysoké věže postavit. Dostalo se mu ujištění, že rozhodně ano, byť se bude muset konkrétní stavební řešení a způsob výstavby věží teprve dotvořit. V prosinci 1963 tak mohl Yamasaki představit zástupcům PANYNJ model WTC, v jehož centru stály dvě vysoké věže o 110 patrech - Twin Towers. Byly už vůči sobě posunuté uhlopříčně, takže jedna druhou omezovaly ve výhledu jen minimálně. V jejich patách bylo prostorné prostranství, ostatní budovy WTC byly kolem něj uspořádány do podoby jakési propojené podnože. V lednu 1964 byl Yamasakiho výsledný návrh zveřejněn (obr. 7 a 8). Obě věže měly 110 podlaží a výšku 415 m. Šlo o rekordně vysoké budovy. Dosavadní nejvyšší budovu světa, Empire State Building výšky 381 m, ?vládnoucí? plných 39 let, překonávaly o 34 m. Obě věže měly masivní čtvercový půdorys rozměru 63,3 × 63,3 m (cca 208 × 208 stop), konstantní po celé jejich výšce. Věže na sebe však nepoutaly pozornost jen jako dvojice mimořádně vysokých a rozměrných identických hranolových hmot, měly zároveň nezaměnitelný, zcela originální vzhled pláště. Přesně to Tobin a Tozzoli chtěli.

Pro obě věže byl příznačný výrazný rastr svislých obvodových sloupů, vedených pravidelně a hustě po všech čtyřech stěnách budov, který jejich plášti propůjčoval jedinečný ?kovový? vzhled, v němž se sklo oken jako by ztrácelo. V dolní části budov se navíc vždy tři sloupy spojovaly do jediného, což zdobilo podnože opakujícím se gotizujícím motivem, stejně jednoduchým jako monumentálním. Materiálově inklinoval Yamasaki ke stylu high-tech, svoje budovy celoplošně obkládal povrchově upravenými panely z hliníkových slitin nebo plechy z nekorodující oceli, popř. v kombinaci s kvalitním a drahým mramorem a leštěnou žulou. Tím se i Twin Towers zcela odlišovaly od skleněných stěn tehdejších mrakodrapů internacionálního stylu. Úzká, jen 0,5 m široká okna byla sice v případě Twin Towers vynucena i konstrukčně, protože byla jejich šířka limitována malou světlostí mezer mezi obvodovými ocelovými sloupy, faktem ovšem je, že Yamasaki prvek nápadně úzkých a vysokých oken opakoval na svých budovách i v situacích, kdy to konstrukčně nutné nebylo. Zastával názor, že se lidé v mrakodrapech budou cítit bezpečněji spíš za užšími okny - a navíc sám trpěl po celý život závratěmi a akrofobií.

Zveřejněný Yamasakiho návrh vyvolal okamžitý odpor kritiků a nepřátel projektu WTC. Zvlášť vášnivě a vytrvale protestovali vlastníci Empire State Building, mocní realitní magnáti Lawrence A. Wien a Peter L. Malkin, protože jim hrozila ztráta prestižního postavení nejvyšší budovy světa a navíc tlak na snížení nájmu v pronajímaných budovách. Spolu s dalším realitním miliardářem Seymourem Durstem dokonce založili nátlakový výbor za ?přijatelné? WTC - Committee for a Reasonable World Trade Center, jehož prostřednictvím se projektu WTC snažili ?přistřihnout křídla?. Většině hráčů na trhu nemovitostí se pochopitelně nelíbilo, že nových, víceméně veřejných 930 000 m2 kanceláří může srazit svou dotovanou cenou stávající úroveň kancelářských nájmů na Manhattanu. Bylo také poukazováno na vysoké a stále rostoucí náklady, které byly propočteny už na 575 mil. USD. Kritici návrh cupovali jako nemotorný, až vulgární, poškozující vzhled a charakter New Yorku. Jako ?gotické logo General Motors? byl vysmíván i tvar větvení sloupů. Yamasaki tyto útoky a kritiku snášel stejně těžce jako Tozzoliho ?mistrování? v předchozích dvou letech. PANYNJ však dokázal svůj návrh WTC uhájit před všemi útoky a Yamasakiho ve všem zásadním podpořit. Navíc po celou dobu jejich záměr ze svých vysokých pozic zpovzdálí podporovali oba bratři Rockefellerové. Ne nadarmo se asi říkalo, že pokud by věže WTC měly mít křestní jména, Nelson a David by byly asi těmi nejpřiléhavějšími.

Yamasaki pak na návrhu WTC ještě dále pracoval a verzi, podle níž se WTC pak už skutečně stavělo, dokončil v roce 1966. Upravil v ní mj. vzhled pláště Twin Towers a především rozvolnil prstenec nízkých budov komplexu do tří samostatných budov 4WTC až 6WTC (obr. 9 a 10). Od propojení budov se v poslední verzi upustilo i proto, že by předchozí řešení bránilo provozu po dálnici v trase současné West Street. Yamasaki počítal původně s jejím zrušením, to bylo však mezitím městem odvoláno. Provoz na zchátralé dálnici byl nakonec stejně zachován jen do roku 1973.

Na statickém a konstrukčním řešení budov WTC pracovala inženýrská kancelář Worthington, Skilling, Helle & Jackson působící pod tímto jménem ovšem jen do roku 1967, kdy byla přejmenována na Skilling, Helle, Christiansen, Robertson (dnes Magnusson Klemencic Associates [MKA]) se sídlem v Seattlu. Hlavním statikem Twin Towers byl za tuto kancelář Leslie Earl Robertson, který do firmy přišel v roce 1958. Později, v roce 1982, založil Robertson na základech newyorské kanceláře mateřské firmy vlastní statickou kancelář Leslie E. Robertson Associates (LERA). Statické výpočty Twin Towers i dalších objektů WTC byly provedeny s pomocí tehdy rozšířeného stolního počítače IBM 1620 (obr. 11). Skutečnost, že PANYNJ jako mezistátní instituce nepodléhala místní jurisdikci New Yorku ani obou států New York a New Jersey, s sebou nesla to, že ani místní stavební předpisy a např. i technické normy pro ni nebyly závazné. Při plánování WTC a prvních návrzích jeho mrakodrapů se v šedesátých letech 20. století postupovalo podle letitých právních předpisů tehdy platných v New Yorku, včetně technických norem z roku 1938. Statické výpočty a ?realizační? dokumentace Twin Towers i dalších budov už však byly provedeny podle mnohem modernějších předpisů a norem z roku 1968. Rozhodujícím zatížením, které při mimořádné výšce a plochách stěn obou věží rozhodovalo o materiálu a dimenzích sloupů, bylo zatížení větrem. Budovy byly navrženy na zatížení hurikánem o rychlosti 240 km/hod. Pokud nefoukal vítr, byly obvodové sloupy namáhány jen na úrovni třetiny jejich únosnosti, což bylo mj. zásadním faktorem při chování budov během útoků 9/11. Chování Twin Towers vystavených hurikánu se ověřovalo ve větrném tunelu.

Členění, náklady a financování původního WTC

Původně komplex WTC sestával ze šesti budov 1WTC až 6WTC soustředěných kolem čtvercového centrálního prostranství, později pojmenovaného Austin J. Tobin Plaza (obr. 12). Kompaktně zastavěný pozemek měl lichoběžníkový tvar a ohraničovaly ho ulice West Street na západě, Vesey Street na severu, Church Street na východě a Liberty Street na jihu. Vnitřní ulice, které takto vymezený prostor do poloviny šedesátých let ještě dále členily, zanikly. S odstupem času, v polovině osmdesátých let, byl komplex WTC ještě doplněn o budovu 7WTC situovanou na lichoběžníkovém výběžku celého pozemku vlastněného PANYNJ severně za Vesey Street. Po dokončení mělo WTC na pozemku o rozloze 64 750 m2 sedm budov, celková plocha kancelářských prostor v nich činila 1,24 mil. m2.

Jako první byly budovány Twin Towers - věže 1WTC a 2WTC. Stavební práce na nich probíhaly v letech 1968 až 1971. V těsné návaznosti na Twin Towers se budovaly kancelářské pavilony 5WTC a 6WTC, s odstupem několika let i pavilon 4WTC. Budovy 4WTC a 5WTC měly devět podlaží a výšku 36 m, budova 6WTC, v níž pak sídlil federální úřad U.S. Customs House, měla osm podlaží a výšku 32 m. Výstavba těchto tří nižších budov probíhala od roku 1970 do roku 1976. Otevřeny byly v březnu 1972 (5WTC), v lednu 1974 (6WTC) a v lednu 1977 (4WTC). Slavnostně bylo WTC otevřeno 4. dubna 1973 za situace, kdy byly zprovozněny tři budovy komplexu - Twin Towers a pavilon 5WTC. Příznačné je, že se této slavnosti nezúčastnil jeden z hlavních ?otců? WTC, Austin J. Tobin, který v roce 1972 rezignoval na třicet let zastávanou pozici šéfa PANYNJ. Byl otrávený a vyčerpaný vystupňovanými útoky proti WTC a své osobě. Všechny zmíněné budovy byly postaveny podle návrhu kanceláře Minorua Yamasakiho. V roce 1979 započala výstavba hotelu Marriott World Trade Center (3WTC), jenž uzavřel prostor mezi Twin Towers a před vybudováním komplexu WFC shlížel přímo na řeku Hudson. Budova 3WTC, kterou už navrhla kancelář SOM, měla 22 podlaží, výšku 74 m a byla otevřena v červenci 1981. Už zmíněná kancelářská budova 7WTC, kterou byla výstavba komplexu WTC uzavřena, měla 47 podlaží a výšku 174 m. Budovala se od roku 1983 a zprovozněna byla v květnu 1987, tedy čtrnáct let po Twin Towers a čtrnáct let před útoky 9/11. Architektem budovy 7WTC byla kancelář Emery Roth & Sons, která jinak zajišťovala standardní projektovou dokumentaci komplexu WTC průběžně už od poloviny šedesátých let. Statické řešení budovy 7WTC měly na starosti kanceláře Leslie E. Robertson Associates a WSP Cantor Seinuk.

Celý komplex WTC, s výjimkou poslední budovy 7WTC, vybudoval PANYNJ v principu z vlastních finančních zdrojů. Už v roce 1964 podepsal PANYNJ dohodu se státem New York o tom, že část prostor Twin Towers bude pronajata jako kanceláře státních úřadů a institucí. Na jaře a v létě 1964 byly podepsány nájemní smlouvy s prvními komerčními nájemci. V roce 1965 byla podepsána významná nájemní smlouva i s federální Celní správou USA o pronájmu budovy 6WTC. Po dlouhých, těžkých jednáních uzavřel PANYNJ v srpnu 1966 dohodu se správou New Yorku o tom, že PANYNJ nebude z výnosů z komerčních pronájmů (cca 40 % všech kancelářských ploch WTC) odvádět daň, ale pevnou roční platbu, která se bude upravovat podle pohybu sazeb daně z nemovitosti. Zbývajících cca 60 % kanceláří bude za dohodnutou ?netržní? cenu pronajato státním a federálním úřadům.

Jak už to bývá téměř standardem, stavební náklady na vybudování WTC setrvale rostly. V roce 1964 při zveřejnění podoby WTC byly předpokládány ve výši 330 mil. USD. Po dopracování návrhu v roce 1966 uvedl PANYNJ, že očekávané náklady se pohybují ve výši

575 mil. USD - to však experti kritizovali jako nerealisticky nízký odhad, oponentní propočet udával 750 mil. USD. V roce 1973, při dokončení 1. fáze WTC (Twin Towers a 5WTC), PANYNJ potvrdil, že náklady na WTC dosáhly 900 mil. USD. Několik věrohodných zdrojů, mj. publikace The World Trade Center [6], uvádí, že výsledné celkové náklady vybudování WTC dosáhly 1,5 mld. USD (8,3 mld. USD v cenové úrovni 2016), z toho náklady na vybudování nadzemních částí samotných Twin Towers souhrnně cca 700 mil. USD.

Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 1. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 2. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 3. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 4. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 5. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 6. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 7. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 8. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 9. díl
Budování, kolaps a nová výstavba komplexu WTC v New Yorku, 10. díl