Průvodce po restaurování nemovité kulturní památky

Úvod

Článek uvádí vymezení pojmů a názvosloví užívané památkovou  péčí, požadavky na projektovou dokumentaci, které jsou vyžadovány při správních řízeních podle zákona o státní památkové péči, a v neposlední řadě odkazuje na podklady pro výběr zhotovitele, tedy restaurátora, a možnosti financování z veřejných rozpočtů. První příloha obsahuje konkrétní výstup, restaurátorský záměr, potřebný pro podání žádosti o restaurování části nemovité kulturní památky na příslušný orgán státní památkové péče. Druhá příloha je výstupem po dokončení restaurování jednotlivého prvku. Na základě spojení platných právních úprav a běžné praxe je článek manuálem na přípravu, vyřízení potřebných povolení na správním úřadě, výběru zhotovitele a pro samotné provedení restaurování části nemovité kulturní památky.

Obecně je proces přípravy restaurování velice složitý a zejména zdlouhavý. Hodně času zabere samotné vyřizování na příslušném úřadu, i když zákon o správním řízení, správní řád [6], uvádí, kdy,  tedy v jakém případě, a do kdy másprávní orgán rozhodnout a vydat povolení k provedení prací, o které je žádáno.

Vymezení pojmů

S pojmem památka v obecné rovině je nakládáno dosti flexibilně. Za památku je považován objekt starý, nějakým způsobem zajímavý nebo zvláštní. Z pohledu památkového zákona však každý takový objekt nutně nemusí být památkou. Památkou ve smyslu zákona se nemovitost stane, až když ji Ministerstvo kultury České republiky prohlásí za památku (§ 2 a 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, dále i zákon [2]). Podle tohoto zákona prohlašuje Ministerstvo kultury České republiky (dále  jen  Ministerstvo  kultury)  nemovité  a movité věci, popřípadě jejich soubory, za kulturní památky:
a)  které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické;
b)  které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO
Některé památky celostátního významu mohou být Ministerstvem kultury prohlášeny za národní kulturní památky. Památky celosvětového významu potom jsou zapsány do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO na základě rozhodnutí výboru světového dědictví. Naposledy výbor rozhodl na 43. zasedání v Baku mimo jiné i o zápisu krušnohorských hornických památek. Příprava na zapsání do seznamu UNESCO trvala v tomto případě deset let.

Ústřední seznam kulturních památek
Kulturní památky jsou od doby platnosti zákona evidovány v Ústředním seznamu kulturních památek [5]. Ten vede ústřední organizace státní památkové péče, Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1. Veřejně je dálkově přístupný seznam nemovitých kulturních památek, památkově chráněných území, světového dědictví, národních kulturních památek a nejohroženějších nemovitých kulturních památek. Každá kulturní památka [9] má svou kartu, kde je mimo další informace uvedena památková hodnota nemovitosti, pro kterou byla nemovitost prohlášena za kulturní památku.

Movité kulturní památky
Samostatnou oblastí památkové péče jsou movité kulturní památky, mezi ně patří např. památky malířství, sochařství, uměleckých řemesel, liturgické předměty, hudební památky a památky technické (vozidla, letadla, plavidla), které existují samostatně, nejsou spojeny se stavbou, nicméně mohou se nacházet i v interiéru kulturních památek. Stejně jako nemovité kulturní památky i movité ve smyslu zákona se památkou stanou, až když je Ministerstvo kultury prohlásí za památku (§ 2 zákona č. 20/1987 Sb.). Rovněž movité kulturní památky jsou evidovány v Ústředním seznamu kulturních památek, který z pochopitelných důvodů není veřejně přístupný.

Obnova kulturní památky
Důležitým je také obecný pojem obnova kulturní památky a nemůže být naplněn jakýmkoliv zásahem do památky.  Z pohledu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zahrnuje obnova (§ 14 zákona) mimo restaurování následující činnosti:
a) údržbu kulturní památky;
b) opravu kulturní památky;
c) rekonstrukci kulturní památky;
d) restaurování kulturní památky;
e) jinou úpravu kulturní památky;
f) nebo zásah do prostředí kulturní památky.

Obnova památek je interdisciplinárním oborem. Zahrnuje řadu vzájemně provázaných průzkumových, projektových, stavebních, restaurátorských a dalších činností. Při stavební obnově má zásadní význam organizační, koordinační a integrační činnost. Postavení projektanta, který koordinuje všechny činnosti spojené s památkovou obnovou v rámci stavebního procesu, má nesporně zásadní možnost kvalitu prací pozitivně ovlivnit. Restaurování podle § 14a zákona č. 20/1987 Sb. je potom specifickou obnovou, kterou ze zákona může provádět jen restaurátor.

Předmět restaurování

Památková hodnota nemovitosti, jež je uvedena v kartě kulturní památky (viz výše), je předmětem ochrany z hlediska státní památkové péče. Hodnotou může být např. slohové období, architektonické ztvárnění, použité  materiály  a  další  specifika  i  samotné  situování v krajině, městské zástavbě, např. začlenění objektu svou hmotou, měřítkem, architektonickým ztvárněním do blokové zástavby, nebo prvky uměleckého řemesla a výtvarná díla malířská a sochařská. Takže už při přípravě obnovy nemovitosti je potřeba z tohoto faktu vycházet a nenavrhovat obnovu tak, aby obnova nebo rekonstrukce předmět ochrany jakýmkoliv způsobem ohrozila nebo dokonce poškodila.

Pro obnovu prvků, které mají charakter umění a uměleckého řemesla, je důležitá skutečnost, která vychází ze zákona, a to že obnovu může provádět restaurátor. Hranice mezi uměním a uměleckým řemeslem není pro posouzení z hlediska zákona problematická, protože v obou případech je třeba prvky tohoto charakteru restaurovat. Jako příklad může posloužit srovnání obrazu a malovaného stropu. Obraz představuje volnou tvorbu a malovaný strop řemeslnou malbu podle šablon. Příklad z jiného oboru: socha je volnou tvorbou a kamenný prvek fasády (římsa, sloup, klenák, tympanon a další) uměleckým řemeslem (§ 14a zákona č. 20/1987 Sb.).

V případě řemeslných prvků je však trochu problematické stanovit, které prvky mají charakter uměleckého řemesla a které jsou řemeslem. Je to důležité z pohledu posouzení správního orgánu při rozhodování, protože prvky uměleckého řemesla může ze zákona obnovovat jen restaurátor a řemeslné prvky může opravovat řemeslník příslušné profese. Toto rozdělení je určující a také zajímavé i z pohledu vlastníka, který obnovu financuje, protože restaurátor se většinou pohybuje v jiné, vyšší cenové úrovni než řemeslník.

Restaurovat kulturní památky nebo jejich části jsou oprávněny pouze fyzické osoby (§ 14b zákona č. 20/1987 Sb.). Restaurování kulturních památek nemůže provádět právnická osoba, tedy firma, jež má i tuto činnost zapsanou v živnostenském rejstříku. V praxi to vypadá tak, že takováto firma si následně najímá fyzické osoby,  které mají povolení k restaurování. Z této skutečnosti jednoznačně plyne pro vlastníka doporučení uzavírat smlouvu s konkrétní fyzickou osobou, nikoliv zprostředkovaně, což je smluvně jednodušší a finančně méně náročné. Podle právního titulu, na jehož základě mají právo restaurovat kulturní památky, lze fyzické osoby rozdělit do tří základních kategorií:
a)  fyzická osoba je oprávněna restaurování kulturních památek provádět na základě povolení Ministerstva kultury, pokud je současně plně svéprávná a bezúhonná (držitel povolení Ministerstva kultury k restaurování kulturních památek, dále restaurátor);
b)  fyzická osoba je oprávněna provádět restaurování kulturních památek na základě oznámení Ministerstvu kultury, pokud je oprávněna restaurovat kulturní památky v jiném členském státě Evropské unie, jiném smluvním státě dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederaci (dále osoba oprávněná k restaurování) a
c)  v souladu s § 14a odst. 12 je oprávněna restaurovat kulturní památky fyzická osoba, která vykonává  restaurátorskou  činnost jako součást svého řádného studia v oboru restaurování na vysoké škole nebo na vyšší odborné škole  pod  dohledem  pedagoga,  jenž je sám  restaurátorem.  Takový  student  tedy  za  těchto  podmínek  k provádění restaurování kulturní památky povolení Ministerstva kultury nepotřebuje [4].

Ministerstvo kultury vede seznam osob s povolením k restaurování (seznam restaurátorů [5]). Jedná se o jmenovitý seznam restaurátorů, kde je současně uveden obor, pro nějž má ten který restaurátor povolení Ministerstva kultury. Např.: restaurovat nepolychromovaná sochařská umělecká díla v kameni, štuku, keramice, restaurovat hodinové a hrací strojky; restaurování malířských uměleckých děl, polychromovaných děl a sgrafit, restaurování maleb na plátně, dřevěných a kovových deskách, nástěnných maleb, sgrafit a polychromie na sochařských dílech a dřevěných stropech, restaurování malířských uměleckých děl na plátně, dřevěných a kovových deskách, na papíře, pergamenu a na skle, malířských uměleckých děl – nástěnných maleb a figurálních sgrafit a restaurování polychromovaných sochařských uměleckých děl z kamene, dřeva, kovu, keramiky, terakoty, štuku, sádry a umělého kamene.

Třídění restaurátorů je provedeno v základních strukturách, které umožňují přesný popis restaurátorské specializace [5], v zásadě je členění na malířská umělecká díla, sochařská umělecká díla a uměleckořemeslná díla.

Podklad pro restaurování

Stejně jako je při stavební rekonstrukci nemovitostí třeba, aby si vlastník obstaral projektovou  dokumentaci  pro  provedení  stavby, je i v případě restaurování nutný restaurátorský záměr. Při přípravě  a zpracování restaurátorského záměru nebo i jiné nezbytnosti je možno požádat odbornou organizaci o bezplatnou odbornou pomoc pro vlastníky kulturních památek při zajišťování péče o kulturní památky (§ 32 písm. f) zákona č. 20/1987 Sb.). Pomoc by potom měla spočívat v poskytnutí konkrétních informací např. z pasportů, průzkumů    a podobných materiálů, nemělo by se jednat pouze o nepodložené požadavky památkové organizace.

Oproti projektantovi, který musí být autorizován ze zákona o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, pro zpracovatele restaurátorského záměru žádná omezení ze zákona neplynou. Pro vlastníka je však výhodné nechat si zpracovat restaurátorský záměr od konkrétního restaurátora, který bude restaurování provádět, protože názory jednotlivých restaurátorů nemusí být nutně shodné. Ke stejnému cíli lze dojít několika možnými cestami.

Obsah restaurátorského záměru je specifikován v § 10  vyhlášky č. 66/1988 Sb. [3], kterou se provádí zákon České národní rady č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění:
■  název, umístění a popis kulturní památky včetně rejstříkového čísla ústředního seznamu;
■   popis současného stavu památky s uvedením závad a příčin porušení;
■  navrhovaný způsob restaurátorského zásahu;
■ investor (organizace nebo občan);
■ předpokládaný rozsah včetně požadavků na prezentaci.

Restaurátorský záměr by měl nutně vycházet ze zjištění skutečného stavu věci, která je předmětem restaurování. Dokladem tohoto zjištění je průzkum. Průzkum může být proveden z různých pohledů podle charakteru památky, například archivní, uměleckohistorický a jiný společenskovědní, přírodovědný. Z dalšího pohledu může být průzkum optický neinvazivní, nebo invazivní s odběrem vzorků materiálu, jehož výsledkem je závěr chemické laboratoře, diagnostického ústavu apod. Podstatou průzkumu je získání dostatečného množství informací pro rozhodování o možnostech restaurátorských postupů a následné konečné interpretace prvku, nikoli formální „průzkum pro průzkum“. V příloze 1 je uvedena ukázka restaurátorského záměru na restaurování lemovacích lišt nových tapet v budoáru prezidentského salonku Národního divadla.

Správní řízení

Restaurování může být správními orgány posuzováno jako část celkové obnovy kulturní památky, tj. obnova včetně restaurování, kdy následuje stanovisko stavebního úřadu, nebo jako restaurování samostatně, které dále nebude posuzováno v režimu stavebního zákona a o kterém je toto pojednání.

Vlastník kulturní památky, jenž je oprávněn ve věci jednat, je povinen si předem písemně vyžádat závazné stanovisko na příslušném orgánu státní správy (§ 14 zákona č. 20/1987 Sb.). Písemná žádost má své náležitosti. Je třeba, aby vlastník prokázal vlastnictví nemovitosti, například výpisem z katastru nemovitostí. (I když dnes mají úřady možnost si tento dokument v elektronické podobě opatřit samy, pozn. autora). Vlastník žádost podává na příslušný úřad obce s rozšířenou působností podle místa, kde se nemovitá kulturní památka nachází. Správní orgán se má vyjádřit ve lhůtě, která je stanovena   ve správním řádu v § 71 (správní řád), do třiceti dnů,  nebo,  pokud  se jedná o složitý případ, do šedesáti dnů od  podání  žádosti.  Správní orgán věc posuzuje podle  zákona  č.  20/1987  Sb.,  vyhlášky č. 66/1988 Sb.,  a  postupuje  v  souladu  s  ustanoveními  zákona č.  500/2004  Sb.,  správní  řád.  Správní  orgán  může  také  vycházet i ze souvisejících předpisů jako Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy, Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy. Po vyjádření odborné organizace,  která  má  ze  zákona  povinnost do dvaceti dnů od obdržení žádosti od správního orgánu vydat písemné vyjádření ve věci, rozhodne správní orgán. Výsledkem správního řízení je závazné stanovisko, ve kterém správní orgán nestanoví podmínky pro restaurování nebo stanoví podmínky, za kterých je restaurování přípustné. Obligatorní podmínkou je zpracování závěrečné restaurátorské práce a její odevzdání odborné organizaci, Národnímu památkovému ústavu, v konkrétně stanovené lhůtě po dokončení restaurování. Na takovouto povinnost by měl vlastník kulturní památky pamatovat ve smlouvě s restaurátorem. V závazném stanovisku nemohou být stanoveny podmínky, které jdou nad rámec podané žádosti.

Vlastník má možnost, pokud má výhrady k vydanému závaznému stanovisku, se proti němu ve lhůtě odvolat. Písemné odvolání se podává u správního úřadu, který ve věci rozhodl, o odvolání rozhoduje nadřízený orgán prvoinstančního orgánu. Pokud vlastník provede restaurování kulturní památky bez závazného stanoviska, nebo nedodrží podmínky uvedené ve vydaném závazném stanovisku, může správní orgán uložit vlastníkovi pokutu  (§ 39 zákona č. 20/1987 Sb.). Informace k výše uvedené problematice jsou uvedeny také na webových stánkách ministerstva kultury [5].

Provedení restaurování

Po nabytí právní moci rozhodnutí vydaného k restaurování může vlastník restaurování provádět. Vybere restaurátora s povolením Ministerstva kultury se specializací pro daný předmět restaurování. Pokud se jedná o veřejnou zakázku, postup je dán zákonem o zadávání veřejných zakázek [7].

Restaurátor provede  restaurování  podle  restaurátorského  záměru a podmínek pro provedení restaurování, pokud je správní orgán v závazném stanovisku uložil. Jestliže před zpracováním restaurátorského záměru nebyl proveden průzkum, např. z důvodu nepřístupnosti restaurovaného prvku nebo nemožnosti průzkum provést invazivní metodou, je povinností restaurátora provést průzkum před započetím samotného restaurování. I na tuto skutečnost by měl vlastník pamatovat a podmínit to ve smlouvě s restaurátorem.

Při samotné práci nad prováděním restaurování vykonává ze zákona památkový dohled odborná organizace památkové péče, místně příslušný Národní památkový ústav. Památkový dozor vykonává příslušný správní orgán památkové péče, pověřená obec apod. Je třeba upozornit vlastníka na skutečnost, že zákon o státní památkové péči ani jiný právní předpis nezmocňuje orgán památkové péče, aby přenášel rozhodování o předmětu řízení mimo něj, tedy zejména jej nezmocňuje, aby mimo správní řízení, například na místě až před zahájením stavby nebo v jejím průběhu na kontrolních dnech stavby, zakládal, měnil nebo rušil práva nebo povinnosti subjektů. Možnost rozhodovat o právech a povinnostech pochopitelně nemá ani Národní památkový ústav a jeho pracovníci. Změny nelze řešit prostřednictvím stavebního deníku už z důvodu, že pokud bylo rozhodnuto správním orgánem o samostatném restaurování formou rozhodnutí, nejedná se o stavební práce.

V rozhodnutí k restaurování bývá vlastníkovi kulturní památky stanovena povinnost, aby po restaurování kulturní památky zajistil předání závěrečné restaurátorské zprávy Národnímu památkovému ústavu. Na takovouto povinnost by měl vlastník kulturní památky pamatovat ve smlouvě s restaurátorem. Lze doporučit, aby smlouva výslovně stanovila povinnost restaurátora předat závěrečnou restaurátorskou zprávu v konkrétně stanovené lhůtě po dokončení restaurování (lhůta by měla odpovídat rozsahu a obtížnosti restaurování). Vlastník se může rozhodnout, zda bude trvat na tom, že restaurátor předá zprávu přímo jemu, a vlastník sám takovou zprávu doručí Národnímu památkovému ústavu, nebo zda restaurátor pouze vlastníkovi předá doklad o tom, že závěrečnou restaurátorskou zprávu předal Národnímu památkovému ústavu (jedna z těchto variant by ve smlouvě měla být obsažena výslovně). Ve smlouvě by pak mělo být stanoveno, že smlouva je ze strany restaurátora splněna až v momentě předání restaurátorské zprávy, kdy například k tomuto datu by měl být vázán doplatek odměny za restaurování.

Obsah závěrečné restaurátorské zprávy je specifikován v § 10 odst. 4 vyhlášky č. 66/1988 Sb. a dalších následujících údajů:
a)  komplexní vyhodnocení průzkumných a výzkumných prací;
b)  dokumentace provedeného restaurování;
c)  popis použitých technických a technologických postupů;
d)  popis použitých materiálů;
e)  nová zjištění o kulturní památce a pokyny pro další ochranný režim;
f)  fotodokumentace jednotlivých fází restaurování a výsledného stavu;
g)  další dokumentace podle povahy věci;
h)  předávací protokol a vyčíslení nákladů restaurování.

Součástí závěrečné restaurátorské zprávy by měla být grafická část, která obsahuje podle povahy věci nákresy, plánky, kopie dokumentů atd. vztahující se k průzkumu a restaurování, přesné zákresy míst odběru vzorků, zákresy rozsahu různých druhů poškození, zákresy rozsahu použití různých druhů materiálů a technologií, zákresy rozsahu starých  a  nových  doplňků,  zákresy  blokové  skladby  (např.  u kamenosochařských děl) a další. Nedílnou součástí by měla být fotografická část stavu díla, celkový pohled a detaily před započetím restaurování, v průběhu jednotlivých etap restaurování (detaily, mohou být i celkové pohledy) a po ukončení restaurování, doprovázená identifikací místa zobrazení např. na celkovém záběru (lokalizace a identifikace místa a časový údaj ve vztahu k průběhu restaurování). Pro vlastníka je výhodné zvolit pro přejímku restaurovaného prvku nebo celého díla formu, kde bude písemně deklarován souhlas památkových orgánů, které potvrdí, že práce jsou v pořádku a v souladu s vydaným závazným stanoviskem (např. viz příloha č. 2).

Zpracovaný materiál by měl především pomoci vlastníkům nemovitostí, které jsou kulturními památkami. Metodický pomocník vychází z mnohaleté praxe zpracovatelky v oboru památkové péče na různých postech v různých organizacích. Představuje tak komplexní materiál vycházející   z mnoha zdrojů, který provede vlastníky kulturních památek značným množstvím a spletí zákonů, předpisů a přístupů k informacím. Je důležité mít na zřeteli, že vlastník ve všech řízeních, která jsou předmětem této práce, má jedinečné a výsostné postavení a může tak svého postavení informovaně používat. Je to vlastník, tedy ideální vlastník, který se o nemovitost stará, opravuje ji a v neposlední řadě do ní vkládá nemalé finanční prostředky. Může však jako každý správný hospodář účelně vynakládat jen prostředky, které má k dispozici. Nelze také opomenout skutečnost, že vlastník kulturní památky je ve výkonu svého vlastnického práva velmi významně omezen platnými zákony, ale na druhou stranu má i svá práva a také možnosti využít různé dotační programy.

Zdroje:
[1] Ing. Anna Barbora Zídková Závěrečná práce, Univerzita třetího věku, Fakulta: Ústřední knihovna UK – Edis, Program: Aktivní senior – zralé tělo, mladá mysl, Akademický rok 2019/2020, Praha 14. 01. 2020.
[2] Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.
[3] Vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon ČNRč. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.
[4] ZÍDEK, Martin a kol. Zákon o státní památkové péči. Wolters Kluwer, 2019.
[5] Ministerstvo kultury České republiky, dostupné z www.mkcr.cz.
[6] Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.
[7] Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek.
[8] Závěry z kontrol prováděných památkovou inspekcí 25. 10. 2016.
[9] www.pamatkovykatalog.cz
[10] www.npu.cz
[11] Soukromý archiv zpracovatelky.

Celý článek naleznete v archivu čísel 08/2020.