arrows Realizace staveb arrows Fenomén arrowsZlín a století vily Tomáše Bati
foto: Tomáš Malý, archiv
text: Ing. arch. D. Nová, Ing. arch. L. Pastrnek, Ing. arch. L. Horňáková
číslo: 11-12/07
Zlín a století vily Tomáše Bati

· Vila Tomáše Bati ve Zlíně v roce 2007
V roce 2000 se stal Zlín v republikové anketě Stavba století vítězem v kategorii průmyslové město století. Zcela právem. Spolu s Prahou, Brnem a Hradcem Králové patří k významným centrům československé moderní architektury. Svým rozsahem, pozoruhodným způsobem vzniku a také mírou dochování meziválečné stavební produkce se Zlín řadí k mezníkům v dějinách historie funkcionalistické architektury a urbanizmu.
odeslat odeslat    tisk tisk

V první třetině dvacátého století, v době, kdy v Evropě začínají první diskuze, teorie a manifesty zabývající se funkcionalizmem, vzniká masivní dostavbou malého valašského městečka rovnou celé vzorové průmyslové město. Bylo postaveno dílo mezinárodního významu a proto je toto kulturní dědictví od roku 1990 chráněno statutem městské památkové zóny. Řada staveb baťovské éry je zapsána na seznam nemovitých kulturních památek.
To vše se stalo zásluhou zakladatele firmy Tomáše Bati, a po jeho smrti jeho pokračovatele Jana Antonína Bati. Tyto výjimečné osobnosti nebyly „záměrnými“ průkopníky moderní architektury, neznali myšlenky meziválečné avantgardy. Byli to podnikatelé a organizátoři průmyslové výroby, kteří se dokázali obklopit nejlepšími spolupracovníky a odborníky na architekturu a stavitelství. Dokázali s nimi vést diskuzi i respektovat jejich doporučení. Měli zcela racionální a věcné požadavky na výstavbu, ovšem výsledkem jejich spolupráce byly stavby nejen ekonomické a užitkové, ale v konečném výsledku i vysoce estetické. Vzniklo tak město s pozoruhodným urbanistickým konceptem na principu rozvolněné zástavby, respektující přirozenou konfiguraci terénu s bohatou krajinnou zelení.
Základem nového města se stala továrna, jejíž první budova byla postavena v roce 1906.
Na přelomu 20. a 30. let dvacátého století byl Zlín již prudce se rozvíjejícím průmyslovým městem, při jehož výstavbě byla uplatněna teorie „ideálního průmyslového města“. Tomáš Baťa nechal v průběhu 20. let vystavět pro své zaměstnance celé kolonie typizovaných rodinných domků. Na principu teorie zahradního města vyrostla nejdříve čtvrť Letná, následovala výstavba lokalit Zálešná, Podvesná, Díly, poslední obytná skupina vyrostla v Lesní čtvrti.
Na prvních regulacích centra města a Letné se podílel architekt Jan Kotěra z Prahy. Byl prvním významným architektem, kterého si Tomáš Baťa přizval ke spolupráci. Kotěra navázal na Ebenezera Howarda a myšlenky anglických zahradních měst, které byly známy i Baťovi, protože propagoval u svých zaměstnanců heslo „společně pracovat, individuálně žít”. Z prvotních regulací v roce 1918 byla realizována na Letné, vzhledem k hospodářskému útlumu, jen část výstavby. Jan Kotěra byl až do své smrti v roce 1923 poradcem Tomáše Bati pro architekturu. Funkci nezávislého konzultanta firmy po něm na čas převzal jeho nástupce na pražské Akademii Josef Gočár. Veškeré zásadní regulace továrny i města ovšem tvořil v průběhu 20. a 30. let dvacátého století další osudový baťovský architekt František Lydie Gahura.

Původní návrh vily Tomáše Bati od stavitele Františka Nováka z Vizovic, 1909
¤ Původní návrh vily Tomáše Bati od stavitele Františka Nováka z Vizovic, 1909

Jan Kotěra: návrh stěny v centrální obytné hale, 1911
¤ Jan Kotěra: návrh stěny v centrální obytné hale, 1911

Dobová fotografie vily Tomáše Bati
¤ Dobová fotografie vily Tomáše Bati po přestavbě architektem Janem Kotěrou, 1911

Vila Tomáše Bati

Spolupráce Tomáše Bati s Janem Kotěrou začala v roce 1909, kdy se rozhodl postavit na Čepkově u říčky Dřevnice rodinný dům s výhledem na blízkou továrnu. Návrhem stavby i realizací Tomáš Baťa nejprve pověřil stavitele Františka Nováka z Vizovic. Ovšem pod vlivem své ženy Marie, která strávila část života ve Vídni a návrh se jí patrně jevil jako málo reprezentativní a ničím výjimečný, požádal Tomáš Baťa o přepracování a doplnění plánů profesora pražské Akademie výtvarných umění Jana Kotěru.
Na rozestavěné jednopodlažní stavbě tak byly koncem roku 1909 práce přerušeny a stavba, byla podle Kotěrových návrhů dokončena v roce 1911, včetně venkovních úprav. Jan Kotěra vzhled i dispozici rozestavěné vily radikálně změnil. Horizontálně orientovanou hmotu doplnil vížkou a čestným dvorem a symetricky ji rozčlenil. Dům se stal jednou z Kotěrových syntéz dobových principů neoklasicizmu s koncepcí anglického typu rodinného domu. V duchu těchto zásad (koncipování domu zevnitř navenek) navrhl v přízemí společenskou část a v patře vlastní rodinné bydlení s obytnými pokoji. Jan Kotěra řešil vilu jako dvoupodlažní částečně podsklepenou, s půdní vestavbou ve valbové střeše. Dominantním prostorem se stala centrální hala s dřevěným schodištěm a ochozem. Hala byla v přízemí propojena s místností pro návštěvy, dále s kulečníkovým pokojem a dámským salonem, s velkou jídelnou a zimní zahradou. V severní části dispozice situoval architekt kuchyni s přípravnou a spíží a místností pro služky. Hospodářské schodiště v zadní části propojovalo všechna podlaží domu.
Západní část horního podlaží obsahovala pokoj Tomáše Bati, dva menší pokoje a lázeň. Na straně východní byla ložnice se šatnou a lázní a pokoj služky. Obě části byly spojeny ochozem u schodiště a salonem orientovaným k jižnímu průčelí. Na výzdobě interiérů se pracovalo podle Kotěrových detailních návrhů, podílel se na nich i jeho pražský spolupracovník František Kysela, který navrhl výzdobu stropů a vitraje na ochozu, sochař Jaroslav Horejc navrhl mříž u krbu. Jan Kotěra rovněž výrazně zjednodušil a sjednotil vzhled exteriérů. U domu byla vytvořena terasa s pergolou, na ni navazovaly dvě zahradní arkády, ukončené altány. Z neomítaných červených cihel bylo vyzděno oplocení a vstup na pozemek. Podle dochovaných dokumentů na stavbě vily spolupracoval s Janem Kotěrou mladý architekt Jan Zázvorka, na parkových úpravách se podílel renomovaný pražský zahradní architekt František Thomayer.
Komplex vily se zahradou procházel řadou úprav i později. V roce 1915 byl dokončen podle Jana Kotěry zahradnický domek, počátkem dvacátých let tentýž architekt navrhl zajímavý domek pro vrátného. Na stavbě spolupracovali i další Kotěrovi žáci, například v roce 1919 na návrhu knihovny Josef Štěpánek a v roce 1926 adaptoval část interiérů František Gahura, v té době již hlavní firemní architekt. V roce 1931 byla upravena pergola, v roce 1937 byly přistavěny garáže a v roce 1938 navrhl v zahradě stavbu bazénu další významný baťovský architekt Vladimír Karfík. Vila se stala za života Tomáše Bati významným společenským a kulturním centrem firmy i města.

Z osobní korespondence Tomáše Bati týkající se stavby vily
¤ Z osobní korespondence Tomáše Bati týkající se stavby vily, 1912 (dosud nepublikováno)

Konec starých časů

Devastace vily započala v letech 1951–1952, kdy byla (po konfiskaci v roce 1948) adaptována na pionýrský dům. Na západní straně bylo přistavěno dlouhé přízemní křídlo dílen z režného zdiva, v roce 1954 byly odstraněny ze zahrady neudržované arkády a altány, byl zbořen domek vrátného u vstupu. Největší ránu utrpěl komplex koncem sedmdesátých let, kdy z centra města byla vybudována propojovací komunikace nadjezdem nad Dřevnicí na nově se rodící sídliště Jižní Svahy. Komunikace vedla těsně před vilou, napříč zahradou, kterou zcela zničila. Dům byl devastován i po stránce použitých materiálů na průčelí – měl břízolitovou omítku, hnědý kabřincový sokl, rámy oken a dveří byly natřeny tmavým luxolem, příjezdová cesta byla vyasfaltována.

Půdorys 1. NP, oprava vily, 1996
¤ Půdorys 1. NP, oprava vily, 1996

Půdorys 2. NP, oprava vily, 1996
¤ Půdorys 2. NP, oprava vily, 1996

Rekonstrukce vily

František Kysela, vitraj nad schodištěm¤ František Kysela, vitraj nad schodištěm
Listopadové události roku 1989 umožnily návrat potomků Tomáše Bati do rodného města i vrácení části majetku včetně vily zpět do rukou jeho syna Tomáše Bati mladšího. Ve Zlíně byla založena česká větev Nadace Tomáše Bati, která navazuje na baťovské tradice a zaměřuje se především na podnikatelskou sféru, obchod, kulturu a umění. Za její podpory se v letech 1996–1998 uskutečnila rekonstrukce vily a zbytku zahrady. Dohledem byl pověřen profesor Stavební fakulty ČVUT Milík Tichý. Na projektu se podílely dva ateliéry: francouzský URBAN CONCEPT Versailles pod vedením architekta L. E. Bouche-Florina a S-projekt plus Zlín, a.s., s vedoucím architektem Ladislavem Pastrnkem. Stavbu realizovala firma Stavosvit Zlín, náklady činily přibližně milion USD.
Cílem rekonstrukce bylo uvést vilu, pokud možno, do původní podoby. Nábytek vily z této doby se ale nezachoval. Podobu interiéru bylo možné částečně zrekonstruovat podle několika zachovaných dobových fotografií. Technický stav budovy a akceptování její nové funkce vyžadovaly i úpravy původního dispozičního a interiérového řešení. Byla realizována nová konstrukce krovu, včetně výměny keramické krytiny, bylo nutné zesílit stropy nad 2. NP. Došlo k výměně podlahové konstrukce ve všech podlažích, včetně příslušných izolací, provedena byla sanace vlhkého zdiva podzemí plošnou injektáží a vložena vodorovná izolace proti vlhkosti v úrovni podlahy 1. NP. Většina vnitřních omítek byla nahrazena novými, štuková výzdoba stropů opravena. Mramorové a dřevěné obklady stěn, včetně kovových prvků, byly po demontáži repasovány nebo restaurovány. Rovněž došlo k repasi dřevěného schodiště v hale a opravě pískovcových stupňů hospodářského schodiště. Výplně dveřních otvorů byly podle technického stavu opraveny, nebo nahrazeny replikami. Okna byla podle požadavku stavebníka nahrazena replikami původních. Vnější omítky byly provedeny nové. Repasováno bylo původní ocelové zábradlí balkonu a přístřešek vstupu. Předmětem celkové rekonstrukce bylo samozřejmě i nové zásobování budovy energiemi a dalšími médii, terénní a sadové úpravy okolí domu. Zcela zásadním prvkem pro vzhled exteriéru vily původního Kotěrova domu byla terasa, předsazená před jeho jižní průčelí. Součástí architektonického záměru byla proto její obnova podle původních plánů. Ekonomické důvody však tento záměr nedovolily uskutečnit, což vyvolalo protesty památkového úřadu. Řada cenných prvků nebyla repasována, jak bylo požadováno, ale nahradila se napodobeninami, či zcela novými výrobky. I přes tyto kritické výtky získalo město rekonstrukcí ojedinělé reprezentativní centrum. Slavnostní otevření se konalo 1. května 1998. Ve vile jsou nyní pořádány různé společenské a kulturní akce, konají se zde svatby, využita je i zahrada, která slouží prezentaci uměleckých prací.
Vila byla v roce 1996 navržena na prohlášení nemovitou kulturní památkou České republiky. Osud vily se všemi peripetiemi je fenoménem, charakteristickým pro Zlín a jeho architekturu v posledních sto letech.

Pracovna Tomáše Bati
 ¤ Pracovna Tomáše Bati, rekonstrukce (Původně pokoj pro hosty), 2007

Původní domek zahradníka
¤ Původní domek zahradníka, projektovaný architektem Janem Kotěrou, stav v roce 2007

Poděkování
Redakce děkuje řediteli Nadace Tomáše Bati, Ing. Pavlu Velevovi za poskytnuté informace a možnost fotografování ve vile Tomáše Bati a Ing. arch. Ladislavě Horňákové za cenné podklady týkající se zejména prací architekta Jana Kotěry ve Zlíně.

Baťovská architektura

Počáteční fáze neplánovitého rozvoje továrny vyvrcholila výstavbou první tovární budovy naznačující pozdější pojetí těchto staveb. Postavena byla v roce 1906 pod vlivem Baťových zkušeností z Ameriky (zničena při bombardování v roce 1944). Hala byla třípodlažní o rozměrech 60x20 metrů s dřevěnými sloupy a stropy, vyzděna z cihel a se zaklenutými okny. Další budova v roce 1918 již byla pětipodlažní o rozměru 80x20 metrů s ocelovými sloupy. Nový typ budovy se železobetonovou konstrukcí byl realizován v roce 1924 a tehdy se také datuje počátek masivní přestavby a nové výstavby továrny. Zlomový pro stavební činnost firmy Baťa byl rok 1927, kdy byl vyvinut jednotný systém železobetonového skeletu nejprve s čtvercovými, od roku 1930 s kruhovými sloupy a s modulovým rozpětím  6,15x6,15 m, realizovaný pomocí posuvného bednění. Počet podlaží půdorysných rozměrů 3x13 polí se pohyboval od dvou do pěti. Obvodové cihelné neomítané zdivo s velkými členěnými okny a s přiznaným nosným konstrukčním systémem se stalo průvodním  znakem jednotné zlínské architektury.
  
Baťovští architekti

František Lydie Gahura, zlínský rodák, se v roce 1923 stal po Kotěrovi novým hlavním Baťovým architektem. Původně štukatéra a sochaře, nechal Tomáš Baťa jako talentovaného učně vystudovat v Praze architekturu. Čerstvý absolvent se prezentoval svou diplomovou prací – návrhem radnice, která byla podle tohoto návrhu v roce 1923 na zlínském náměstí postavena. František Gahura se jako hotový architekt ujal regulací jak továrny, tak obytných čtvrtí, a především centra města. Jeho velký přínos byl v tom, že jako spolutvůrce standardizovaného konstrukčního systému továrních budov začal tento princip uplatňovat i při výstavbě staveb občanské vybavenosti, z nichž první byla tržnice, realizovaná v roce 1927.
František Gahura měl velkou zásluhu na prosazení myšlenky situování hlavního městského centra s náměstím a obchodní ulicí mezi hlavní branou závodu a obytnou čtvrtí tak, aby zaměstnanci a obyvatelé na cestě domů prošli městskou vybaveností. Tato zásada pak byla důsledně uplatňována ve všech projektech a realizacích baťovských měst u nás i v zahraničí.
Situování centra města bylo definitivně zakotveno v Gahurově Upravovacím plánu z roku 1934, který nastínil rozložení budoucího města pro sto tisíc obyvatel do Podřevnického pásu a na tento počet obyvatel dimenzoval i náměstí Práce. Jeho počáteční zástavba probíhala prvoplánově, postupně však byly vytvořeny jasné regulace. Koncepce náměstí byla Františkem Gahurou mezi roky 1935–1942 několikrát měněna, celkově bylo vnímáno jako dosud nedokončené. Mělo se stát monumentálním shromažďovacím prostorem, symbolizujícím úspěšnost firmy. Náměstí měly obklopovat další stavby občanské vybavenosti a veřejných úřadů. Na jižním okraji centra byla v posledních návrzích dokonce situována výšková budova Domu zdraví. Žádný z návrhů však nebyl realizován, a na dotvoření náměstí se pořádaly soutěže po další desetiletí. Dodnes zůstala urbanistická podoba náměstí z roku 1931 a poslední architektonicko-urbanistická soutěž na centrum Zlína, kterou město uspořádalo v roce 2005 a z níž vychází nyní zpracovávaný regulační plán, víceméně zakotvila tuto podobu.
První regulace centra Zlína se objevují v Gahurových návrzích již v roce 1927. Podél křížení hlavních městských urbanistických os jsou realizovány všechny stavby občanské vybavenosti – již zmíněná tržnice (1927), obchodní dům (1932), společenský dům – dnes hotel Moskva (1933), Velké kino (1933). Podélnou osu na východě uzavíraly od roku 1928 Masarykovy pokusné školy půdorysu otevřeného „V“ s později dobudovaným celým školským areálem. Tyto školy musely být z důvodu špatné statiky v roce 1988 asanovány. Dnes se na jejich místě realizuje významná stavba, navržená světoznámou architektkou, zlínskou rodačkou Evou Jiřičnou z Londýna – Kongresové a univerzitní centrum. V letošním roce bude dokončena univerzitní část s rektorátem a knihovnou, do dvou let by měl být dokončen víceúčelový sál s doprovodnými funkcemi, do kterého bude z bývalého památníku Tomáše Bati, dnes Domu umění, přestěhována Filharmonie Bohuslava Martinů.
Určující severojižní osou baťovského centra se stal mistrovsky koncipovaný zelený prospekt, kolem něhož situoval Gahura v letech 1928–1937 internáty mladých Baťových mužů a žen a v roce 1936–1938 dvě stavby Studijního ústavu. Tento ojedinělý vzdělávací celek Jana Bati se stal vlastně zárodkem pozdějšího vysokého školství ve Zlíně. Studijní ústav sehrál ve 30. letech minulého století v životě města důležitou úlohu. Inspirace pravděpodobně byla v Massachussetském technickém ústavu v Americe, podle jehož vzoru chtěl Jan Baťa pro své zaměstnance zřídit vzdělávací a vědecko-výzkumnou instituci s vlastní knihovnou, sbírkami a galerií. Ze čtyř budov se podařily postavit pouze dvě. V průběhu výstavby se upřesňovala náplň i organizace celého ústavu. První budova měla rozšiřovat a doplňovat technické vzdělání a vědecko-výzkumnou činnost, další sloužila pro výtvarné učiliště, pro Školu umění založenou v roce 1937. Její součástí se stala i galerie výtvarného umění, protože Jan Baťa byl mecenášem umění a podporoval české umělce. Jeho přičiněním byla v roce 1936 založena tradice Zlínských salonů, na kterou bylo navázáno v roce 1996. Jan Baťa nechal neustále pořizovat a doplňovat nové sbírky. Dnes je v jednom objektu Gymnázium T. G. Masaryka a ve druhém Policie ČR. S velkým rozvojem University T. Bati, založené v roce 2000 je však snaha města prostor kolem bývalého vzdělávacího centra dořešit pro potřeby university, středního školství a pro sportovní vyžití. Vrcholným Gahurovým dílem se stal Památník Tomáše Bati (1933), o jehož obnově v původní podobě bylo rozhodnuto v roce 2006. Další z významných architektů, který vynikl svými konstruktivistickými realizacemi zejména v období  Jana Bati, byl Vladimír Karfík, jehož 77,5 m  vysoká správní budova č. 21 byla zrekonstruována v roce 2004 pro administrativní potřeby Zlínského kraje. 

Památník Tomáše Bati

Vrcholným Gahurovým dílem se ovšem stal Památník T. Bati situovaný na vrcholu zeleného prospektu, v jeho ose. Byl  postaven a slavnostně otevřen 12. 7. 1933, přesně rok po tragické smrti zakladatele firmy. I na stavbě tohoto ojedinělého, zcela proskleného objektu, dokázal Gahura uplatnit technologii standardizovaného železobetonového skeletu. V třípodlažním objektu o rozměrech 3x6 polí vytvořil architekt pozoruhodnou vnitřní kompozici. Jejím základním motivem bylo letadlo Junkers, místo  posledních vteřin života T. Bati. Bylo zavěšeno v dominantním kontinuálním prostoru, vytvořeném přes dvě patra v západní části stavby (dnes je zde koncertní sál), na osu původních schodišť - venkovního před původním vstupem a jednoramenného vnitřního. Nad průnikem os se symbolicky vznášela kabina letounu. V hale byl vystaven i motor havarovaného letadla a bysty Bati a členů jeho rodiny. V dalších podlažích pak byly expozice věnované rozvoji Baťových závodů včetně ukázek strojového zařízení a výrobků, Baťova pracovna, sbírky historické a exotické obuvi (ty dnes můžeme vidět v Muzeu obuvi) a dokumentace o historickém rozvoji Zlína.
Přístup architekta k návrhu objektu byl jedinečný. Architektonickým konceptem budovy s ideovým obsahem i materiálovým pojetím se Gahura pokusil vyjádřit velikost osobnosti T. Bati a jeho vlastností. Budovu dnes můžeme chápat jako sochařské dílo, prosklenou vitrínu, pohled do duše T. Bati. Přestože je objekt Památníku nevelký, menší než budovy internátů a bývalého Studijního ústavu, působí díky vertikalitě skleněného pláště, která je v jasném kontrastu s horizontálami okolních budov, monumentálním dojmem. Památník se měl stát součástí kompozice čtyř objektů Studijního ústavu, z nichž byly J. A. Baťou zrealizovány v roce pouze dva sousední a Památník s nimi měl být dokonce propojen dvoupodlažní prosklenou chodbou. Výsledný vjem je navíc umocněn mistrným osazením na vrchol osy zeleného tzv. Gahurova prospektu, kterému budova dominuje.
V době války při bombardování Zlína byl Památník silně poškozen a v poválečných létech z důvodu adaptace na jiný účel byly  na budově  provedeny neadekvátní stavební zásahy. Po válce se v Památníku začaly pořádat výtvarné výstavy, v roce 1948 byl přejmenován na Dům umění. Posléze se zde začaly pořádat i koncerty, v roce 1950 se stal  domovem Filharmonie Bohuslava  Martinů a v roce 1957 sídlem Krajské galerie. Největší zásahy do stavby byly provedeny v polovině 50. let. Bylo rozhodnuto o rekonstrukci a dostavbě bočních křídel pro potřeby Filharmonie. Do skeletu s unikátním kontinuálním prostorem byl vestavěn sál s varhanami, do přístavků bylo dáno nutné zázemí. I v průběhu dalších let byly provedeny v objektu  dispoziční  a interiérové úpravy.
Po konferenci pořádané statutárním městem Zlínem a Nadací T. Bati roce 2006 za účasti renomovaných odborníků na téma Obnova památníku T. Bati se rozhodlo o jeho budoucí obnově do původní podoby v době jeho vzniku. Bude upřednostněna  postupná památková restituce formou restaurování jednotlivých stavebních prvků pro expoziční účely. Důkaz bude kladen na obnovu kontinuálního prostoru včetně zavěšení repliky havarovaného letadla Junkers jako základu architektonické kompozice budovy. Podobně jako rekonstrukce budovy 21, bude  obnova Památníku do původní podoby neméně významným počinem. I tato stavba je kulturní památkou a obě stavby se zapsaly do dějin architektury jako jedny z nejvýznamnějších funkcionalistických staveb nejenom u nás, ale i v Evropě.

Rozvoj Zlína za Jana Antonína Bati

T. Baťa si ještě před tragickou smrtí 12. 7. 1932 vybral svého nástupce - o 22 let mladšího nevlastního bratra Jana Antonína Baťu. Přivedl ho do firmy v roce 1912  a  Jan se stal jeho velkým obdivovatelem a důsledným pokračovatelem započatého díla, jeho myšlenek a idejí. Přestože převzal firmu v době celosvětové krize, dokázal ji nejenom udržet, ale dále ji unikátně rozvíjet a v roce 1938 firmu Baťa přivádí k největšímu rozkvětu. Jestliže v roce 1910  mělo město asi 3,5 tis. obyvatel, v roce 1921 necelých 5 tis. obyvatel, tak v roce 1932 již 30 tis. obyvatel a v roce 1938 téměř 43,5 tisíc obyvatel. Při založení měla firma 50 dělníků. V roce 1932  28.000 dělníků a v roce 1938 asi 43.000 . S  továrnami v zahraničí pro ni pracovalo celkem asi 105.700 dělníků.
Jan Antonín Baťa měl velké sny a ideje, zajímalo ho vše nové a pokrokové, inspirace často čerpal na zahraničních cestách. Podobně jako Tomáš i on vyznával myšlenku, že moderní architektura je znakem progresivnosti a solidnosti firmy a že má velký význam jako „permanentní reklama“. Jestliže za Tomáše Bati se rozvoj firmy logicky nejprve odehrává na území Zlína a republiky a na přelomu 30. let v několika evropských městech a Indii, pak za J. A. Bati se firma rozšiřuje i do dalších světadílů. Podobně jako jeho učitel i on klade důraz na vzdělání. Zakládá Studijní ústavy I a II, Zlínskou školu umění, salony výtvarných umělců, školu orientálních umělců, učiliště Tomášov a Miladov, Filmové ateliéry, dokončuje areál nemocnice ve východní části města. S odstupem doby se ovšem jeví jako nejpozoruhodnější  skutečnost, že za J. A. Bati se typicky zlínská architektura „vyvážela“ nejenom do dalších částí republiky, ale i do zahraničí. Nejenom továrny, obchody a prodejny. Na stejném principu vznikala celá města, evropské i mimoevropské satelity s charakteristickými prvky zlínského urbanismu a architektury.

Vladimír Karfík

S příchodem  J. A. Bati se F. L. Gahura, přestože zůstává stále samostatným zaměstnancem firmy, ujímá funkce hlavního městského architekta a tím je až do roku 1946, kdy nuceně odchází do Brna. Do vedoucího postavení projekčního oddělení ve firmě se dostává další významná osobnost - Vladimír Karfík. Přichází do Zlína již jako hotový architekt z Ameriky ještě za T. Bati roku 1930. Má za sebou tříletou praxi u významného architekta F. L. Wrighta a také studijní pobyt ve Francii u Le Corbusiera a Pierra Jeannereta. Svými americkými zkušenostmi  především J. A. Baťovi imponuje více, než tradičněji zaměřený F. L. Gahura. Ve Zlíně působí až do r. 1946.
Baťové mu zadávají řadu zajímavých úkolů nejenom doma, ale i v zahraničí. Podle Karfíkova  návrhu, kterým zvítězil nad Gahurou,  se v roce 1933 dokončuje Společenský dům se 400 lůžky. Navrhuje koupaliště a hřiště u továrny. V roce 1936 realizuje Obchodní a společenský dům Díly, dnes nazývaný Malá scéna, který město v minulém roce úspěšně zrekonstruovalo za velké spokojenosti památkářů. Zajímavou ukázkou tvorby je také výstavba evangelického kostela na Dílech z roku 1936, nebo projekt obchodního domu v Amsterodamu, postaveného v r. 1937, či další prodejní domy v Bratislavě, Brně a Liberci. Architekt Karfík navrhuje ve Zlíně také řadu rodinných domků. Běžné produkci se vymykají domy pro jednotlivé ředitele firmy - Vavrečku, Hlavničku, Čiperu, Malotu, či také J. A. Baťu, ale i jeho vlastní dům, který vzešel z mezinárodní soutěže v roce 1935 a který je dnes památkově chráněný.
Především však má Vladimír Karfík na starosti regulaci a výstavbu továren a  sídlišť nejenom v republice, ale i v zahraničí.

Budova č.21

Vrcholným konstruktivistickým dílem architekta Karfíka pro firmu byl návrh šestnáctipodlažní, 77,5 m vysoké správní budovy továrního areálu č. 21 – mrakodrapu z r. 1938. Původně se       měla administrativa firmy umístit do tří tří-podlažních navzájem propojených objektů. J. A. Baťa byl ale nadšen Karfíkovou ideou výškové budovy  s velkoprostorovými kancelářemi pro 200 lidí a vysoce moderním vybavením včetně rychlovýtahů. Dispozičně je řešena jako třítrakt o celkových rozměrech 80x20 metrů. Samozřejmě i zde bylo použito technologie standardizovaného monolitického železobetonového skeletu. Neuvěřitelná je rychlost výstavby, kdy jedno patro hrubé stavby bylo budováno asi 10 dnů. Budova byla vytápěna i větrána vzduchotechnikou, plně klimatizována systémem Carrier. Byla dořešena i do takových detailů, jako mytí oken pomocí pojízdné zavěšené klece na fasádě.  Nejzajímavějším prvkem objektu však byla a doposud je Baťova pojízdná kancelář,  která pro turistické účely slouží dodnes. Měla dokonce vlastní klimatizační a signální zařízení i vlastní umyvadlo s tekoucí vodou. Budova sloužila po celá desetiletí pro vedení  firmy Svit. Až v roce 2004 byla zrekonstruována pro administrativní potřeby Krajského a Finančního úřadu. Práce proběhly pod přísným dohledem památkové péče, byly upřednostňovány repase a repliky jednotlivých stavebních a interiérových prvků. Dokonce osmá ředitelská etáž byla formou repasí uvedena z velké části do původní podoby a byla v minulém roce doplněna stálou výstavou zaměřenou na baťovskou éru. Na projektech se podílely zlínské firmy – Centroprojekt, a. s., a S-Projekt plus Zlín, a. s.,  při počátečních projekčních fázích jako supervizor spolupracoval s architekty I. Bergmannem a L. Pastrnkem také prof. Masák z Prahy. Stavbu realizoval Zlínstav, a.s. Stavba získala prestižní hlavní cenu Grand prix obce architektů za rok 2004. Z terasy budovy, kde se dnes nachází velmi oblíbená kavárna, je snad nejkrásnější pohled na centrální část baťovského Zlína a na její pozoruhodnou urbanistickou strukturu v zeleni s výraznou, oku lahodící, cihelnou architekturou.

Le Corbusiére

Velmi zajímavým počinem J. A. Bati, který charakterizuje jeho velkorysost a smysl pro soutěživost, je v roce 1935 vypsání mezinárodní soutěže na rodinný domek pro zaměstnance. Do soutěže se přihlásilo 289 projektů z celého světa a z toho čtyři domky byly jako vzorové postaveny v kolonii U lomu, a jsou dnes památkově chráněny. Také Jan  Baťa měl vždy snahu zvát co nejlepší odborníky, a to i ze zahraničí. Proto v roce 1935 zasedli v porotě soutěže vedle Gahury nejenom významní českoslovenští architekti – Janák, Fuchs, Syřiště, ale také významný francouzský architekt  Le Corbusier.  J. A. Baťa jej chtěl využít i pro další spolupráci.  V tomtéž roce zadal. Le Corbusierovi projekt regulace údolí Dřevnice, Zlín – Baťov. Jeho návrh však nebyl především z ekonomických, ale také sociálních důvodů, akceptován. Na jižních svazích navrhoval architekt šest skupin výškových budov propojených novou komunikací. Tato idea však byla v rozporu s Baťovými představami o způsobu bydlení zaměstnanců. Podobně jako Tomáš, i Jan Baťa tedy upřednostňoval bydlení zaměstnanců v rodinných domcích obklopených zelení. Také další Le Corbusierův návrh pro firmu Baťa – pavilon pro světovou výstavu v Paříži v roce 1937 – nebyl z ekonomických důvodů akceptován.
Zcela samostatnou kapitolou vývoje firmy i města, je výstavba Filmových ateliérů na Kudlově v roce 1935–40, kterou řídil Vladimír Karfík. Z počátečního natáčení baťovských akcí a propagace firmy se aktivity rozšířily i na natáčení dokumentů a naučných filmů. J.A. Baťa v r. 1936 dokonce poslal skupinu filmařů na studijní cestu do USA, aby se mohli inspirovat americkým filmovým průmyslem. Ateliéry pak byly vybaveny špičkovou technologií a přitáhly pozornost řady velkých osobností.  Jejich činnost ovlivňuje život ve městě prakticky dodnes nejenom každoročním pořádáním Mezinárodního filmového festivalu pro děti a mládež, ale také rozvíjející se spoluprací s universitou, kde je na Fakultě multimediálních komunikací vyučována reklamní a filmová tvorba.

Zlín v jedenadvacátém století

Kromě několika budov bývalé továrny, slouží téměř všechny stavby spojené s působením Tomáše i Jana Bati původnímu nebo novému účelu. Nadčasovost těchto skeletových konstrukcí i rozměru půdorysných modulů s ohledem na variabilitu funkčního využití je více než zřejmá. Bohužel, řada budov je v nepříliš dobrém stavebně technickém stavu a proto i finanční náročnost rekonstrukce těchto objektů je vyšší. Přesto všechno má smysl je rekonstruovat a zachovat tak výjimečné kulturní dědictví.
Největším problémem dnešního Zlína je budoucí využití východní části továrního areálu. V územním plánu je tato lokalita definována jako centrum města, a tedy i budoucí náplň objektů by tomu měla napovídat. Měla by proběhnout konverze bývalých výrobních budov na občanskou vybavenost, (např. na  obchody, restaurace, kavárny, služby, kanceláře, galerie, školská zařízení, i třeba na tolik ve světě žádané loftové byty). Musí být nově řešena infrastruktura areálu, parkování, partery ulic. Vzhledem k velmi problematickým a doposud nedořešeným majetkovým vztahům, které jako nepříjemné dědictví zůstaly po rozpadu obuvnického průmyslu to bude velmi obtížné. Snad budou potenciálnímím investorům dobrým příkladem nejenom krásně zrekonstruovaná budova č. 21, ale také v minulém roce otevřená budova č. 23, která byla statutárním městem Zlínem za finančního přispění  EU adaptována pro nový účel. Je nejlepším příkladem pozoruhodné konverze kdysi výrobního objektu. V letošním roce byla stavba oceněna za rekonstrukci v Grand Prix obce architektů a získala rovněž Cenu Grand Prix Pavla Nováka ve Stavbě roku 2006 Zlínského kraje.





Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
Líbí se nám: Vše o stavbách a architektůře najdete na 4stav.cz. Použité stroje jako brusky, lisy a jiné naleznete na AKKstroje.cz. Studijní materiály nejen o stavebnictví, ale i strojírenství a zeměpis najdete na Škola, studium, wiki. Pomozte klikem, udělejte dobrou věc a přečtěte si v magazínu nejen o životním stylu.
© 2007