2007 arrows 11-12 arrows Stavební fond průmyslového dědictví - potenciál udržitelného rozvoje

foto: archiv VCPD ČVUT
text: PhDr. B. Fragner, prof. Ing. arch. T. Šenberger
číslo: 11-12/07
Stavební fond průmyslového dědictví - potenciál udržitelného rozvoje
Průmyslové dědictví, bývalé výrobní stavby a průmyslové areály, souhrnně nazývané brownfields, zůstávají nevyužité, jako přetrvávající zátěž pro životní prostředí. Přitom jde velmi často o pozoruhodná technická a industriální díla minulosti, která představují pro území, kde se nacházejí, značný rozvojový potenciál.
odeslat odeslat    tisk tisk
Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze (2002)
Koordinuje a metodicky podporuje mezioborovou spolupráci odborníků a institucí zabývajících se historií, architekturou, urbanistickými souvislostmi, vývojem technologií, stavebně technickými kritérii a ekologickými i ekonomickými hledisky výzkumu, záchrany a nového funkčního využití technických památek, průmyslových staveb a industriálních areálů. Provádí výzkum a soustřeďuje databáze objektů průmyslového dědictví České republiky v kontextu světového vývoje.
http://vcpd.cvut.cz  

Pro výrobní objekty, které již přestaly plnit původní účel, se dříve hledalo nové využití. Bylo to ekonomičtější a v mnohém i snazší, než výstavbu realizovat znovu od začátku. Šetřilo se materiálem, lidskou prací i energií. Rozhodování o stavbách, které z nejrůznějších důvodů ztratily svoji původní funkci, radikálněji změnila hodnotová měřítka světa na jedno použití, převládající především od druhé poloviny 20. století. Pod tlakem hledání rychlého řešení a okamžitého efektu se stalo výhodnější expandovat s výstavbou mimo dříve zastavěné území a uvolněné areály nechat raději ladem, či bourat.

Současné přístupy

Výzkumné centrum průmyslového dědictví při ČVUT v Praze (VCPD ČVUT) v současnosti provádí výzkum, jehož cílem je zpřístupnit širší odborné veřejnosti příčiny, podmínky a způsoby řešení dopadů ekonomických a technologických proměn průmyslových aktivit a důsledků útlumu některých odvětví na města a krajinu.
Nástrojem k řešení této problematiky je racionální, účelné, o zahra- niční zkušenosti obohacené využití územního, prostorového a kulturního potenciálu ?brownfields?, tedy stavebního fondu průmyslového dědictví, jehož nové vtažení do života je v podmínkách České republiky stále ještě jen velmi vzácné a spíše pokládané za kuriozitu, nikoli jako metodu rozvoje. Výzkum se opírá zejména o informace a data, shromážděná především při naplňování Registru průmyslového dědictví České republiky (hlavní, pro aplikační užití v projekční praxi velmi cenný výstup výzkumu VCPD ČVUT), který dnes soustřeďuje údaje o více než jedenácti tisících průmyslových a technických stavbách na území České republiky. Mezioborová povaha problematiky také vede k široce rozvrstvené spolupráci více pracovišť ČVUT, případně dalších vysokých škol a institucí (na jedné straně spektra jde o vazby na Národní památkový ústav, na protější pak o spolupráci s vládní agenturou pro podporu podnikání a investic Czechinvest).
Pro pochopení závažnosti problematiky je nutné zmínit kontext, v němž téma nového využití průmyslového dědictví v České republice v posledních letech vystupuje do popředí zájmu. Situaci především velmi výrazně poznamenávají důsledky restrukturalizace průmyslu a útlumové programy po roce 1990. Podobně, jako ve většině zemí Evropy, jde o projev ekonomického vývoje a technologických změn, o snahu rehabilitovat životní prostředí. U nás však navíc dochází k radikálnější proměně hodnotových kritérií, rozhodování poznamenávají dlouhá léta se vlekoucí majetkoprávní nejasnosti a spory. Mezi odbornou veřejností, například mezi památkáři, architekty a urbanisty, také přetrvává nejednotný, často až protichůdný přístup k prostorovým, architektonickým či památkovým kvalitám průmyslového dědictví. Dnes se potvrzuje, že obecně rozšířené a zjednodušující užití pojmu brownfield je pro průmyslové dědictví velmi zavádějící. Brownfields jsou zatíženy předsudky, rozdílnými výklady a profesní specializací představitelů odborné veřejnosti, kteří se k problémům vyslovují. Jedni vnímají brownfield pouze jako určitý protiklad greenfield; opuštěné území usilují zcela ?vyčistit? od všech připomínek původní lidské činnosti, jako by mělo či mohlo být uvolněné místo uvedeno do ?nulového? stavu. Tak, aby se stalo bezproblémovou, ale tím i anonymní, bezkonfliktní stavební parcelou pro novostavbu, bez pozůstatků dřívější činnosti. Jindy je brownfield zase jen synonymem ekologické zátěže, rozkladu.
Apriorní negativní podtext dosavadního rozhodování o ?území a objektech předtím využívaných, kultivovaných, dříve hospodářsky rozvinutých? ovšem přece jen ustupuje nové perspektivě, kterou nabízí jejich přizpůsobivé využití (adaptive re-use, creative re-use), konverze.

Členění industriálních staveb

Už v první u nás této problematice věnované publikaci (Architektura pohybu a proměn. Odeon Praha 1985) její autor prof. Ing. arch. Emil Hlaváček, DrSc., připomíná, jaký význam pro budoucí využití potenciálu průmyslového dědictví má členění staveb pro výrobu na dvě základní skupiny:

  • výrobní objekty jednoúčelové;
  • výrobní objekty víceúčelové.

Tyto obecné typologické kategorie, nezávislé na konkrétním výrobním oboru, totiž předurčují způsob a možnosti dalšího nakládání s industriálními stavbami a jejich role v nových urbanistických vizích. Jestliže jednoúčelové objekty jsou, zjednodušeně řečeno, víceméně jakousi skořápkou k zakrytí stroje či součástí technologie, lze je po skončení výroby jen obtížně využívat pro zcela jinou funkci ? to platí například u většiny částí hutních či důlních areálů. Naopak stavby víceúčelové, kupříkladu textilky, jsou mnohem flexibilnější a přizpůsobitelné třeba právě pro bydlení. Toto základní členění by však nestačilo v celé šíři postihnout velmi pestrou a různorodou paletu možností, kterou průmyslové dědictví pro současnost nabízí. Jde o mnohotvárné spektrum značně rozdílných staveb, které se liší účelem, pro nějž vznikly, stavební konstrukcí a jejím propojením s technologií, rozlehlostí i stroji, které obsahují či obsahovaly.
Podle členění užívaného v dokumentech mezinárodní organizace zabývající se průmyslovým dědictvím TICCIH (The Internaional Committee for the Conservation of the Industrial Heritage) lze při hledání nového využití hovořit zhruba o pěti následujících skupinách industriálních staveb:

  • někdejší centra výroby ? dílny, továrny, mlýny, hutě, ale také doly a místa, kde dochází ke zpracování a úpravě surovin a materiálů;
  • sklady, překladiště a úložiště pro suroviny, polotovary i finální výrobky;
  • energetická díla, včetně jejich součástí a objektů pro distribuci energie, vodárenská díla, úpravny vod a čistírny splašků;
  • stavby pro osobní a nákladní dopravu, železnice, silnice, vodní cesty a letiště (včetně infrastruktury a doplňujících provozních budov) nádraží, přístavy, letištní hangáry;
  • zvláštní skupinou, na kterou se zapomíná, přestože mezi průmyslové dědictví pro jeho úplnější obraz také patří, jsou sociální, servisní a obytné stavby (například staré dělnické obytné kolonie), spjaté s existencí průmyslové činnosti v daném místě.

Toto podrobnější členění jinak velmi obecného a nepřesného označení průmyslového dědictví jako brownfields už potvrzuje nutnost velmi úzkostlivě respektovat diferencovaný přístup k opuštěným objektům a areálům. Jinak se jen těžko podaří, aby se tyto stavby skutečně staly potenciálem ? a nikoliv zátěží ? dalšího rozvoje.

Zásady vhodného využití průmyslového dědictví

Kdybychom pro barvitější obraz ke každé ze skupin připojili konkrétní stavební díla známá z našeho okolí, dovolilo by nám to představit si nepřebernou nabídku možností, bohatost prostorů, tvarů, konstrukcí, hmotových a kompozičních vztahů. Právě v tom je také jejich šance, ale jistě i problém. Rozhodování v případě každého konkrétního projektu pak vždy vyžaduje variabilitu nabídek, pružnost přístupů a, přiznejme, i notnou dávku fantazie.
Při hledání investora, při projektování i volbě použité stavební technologie, vhodné pro konverzi či rekonstrukci, je třeba brát zřetel na tři důležité zásady:

  • Nezbytné je pochopení významu průmyslového dědictví pro uchování paměti místa. Nejen proto, že léta provozovaná výrobní či obchodní činnost vtiskla ulicím i celým čtvrtím specifický charakter. Historické průmyslové stavby umožní také svou hmotou, výškou, jasným a zažitým komunikačním propojením s ostatní zástavbou ve zcela změněných podmínkách vytvořit přesvědčivá krystalizační ohniska nových rozvojových záměrů, budoucích urbanistických kompozic.
  • Důležité je také porozumění smyslu a rozpoznání architektonické, konstrukční či umělecké hodnoty stavebního díla. Novým obsahem obdařená industriální stavba má to, co chybí výstavbě vzniklé bez vývoje ? charakteristická industriální atmosféra se vyznačuje setkáním utilitárních konstrukčních a technických prvků s dobovými výtvarnými motivy, novou estetickou hodnotou se stávají přiznané stopy zaniklé činnosti v sousedství nových stavebních technologií a současného designu.
  • Rozhodující je však především nalezení přiměřeného nového programu pro průmyslové dědictví ? brownfields, tedy zhodnocení příležitostí a nabídky, vycházející z funkční různosti nově využívaných industriálních objektů. Předpokladem je právě uplatnění zásady diferencovaného přístupu, který vychází z potřeb místa, stavebně technického stavu i typologické skupiny. Uvedená hlediska, rizika a přínosy, stavebně technické a prostorové limity, životaschopnost záměru a kombinování veřejně prospěšných investic a soukromých podnikatelských iniciativ by měla vybalancovat úvodní studie proveditelnosti.

Uvedené zahraniční příklady potvrzují, že je nutné usilovat o přístup nezatížený stereotypy a úzce profesním nahlížením na řešení vzniklých problémů. Osvědčuje se uplatnění metody postupných kroků ? od úvodních, méně náročných zásahů, které zpřístupní objekty a přispějí k pozitivní změně názorů a k serioznějšímu přístupu investorů.
Výchozím kritériem projektů udržitelného rozvoje s využitím potenciálu průmyslového dědictví je bezesporu i odezva na místní potřeby, důraz na zachování výjimečnosti a charakteru stavby. Úvodní investice nastartují směr vývoje, pomohou prosazení ve shodě s dlouhodobým záměrem rozvoje území, přispějí k uchování kontinuity osídlení. Z tohoto hlediska se vyplácí vytipování tzv. ?key building?, krystalizačních míst regenerace, například formou pilotních projektů konverze opuštěných objektů pro veřejně prospěšné užití, místní centra, turistiku, vzdělání, kolem nichž pak pokračuje například realizace projektu nové bytové výstavby.
Patrně nejobtížnější je zatím skutečně objektivní vykalkulování přínosů a ztrát projektů nového využití. Stále platí, že ceníky prací, materiálů i energetické náročnosti zohledňují spíše okamžitý efekt, ovlivňují je současné technologické limity stavební výroby, především však také chvilková poptávka po určitém zboží a stavební činnosti, jejíž věrohodnost nemusí být v dlouhodobé perspektivě průkazná.
Důležité je také zmínit, že pro perspektivní bilanci udržitelného rozvoje jsou významnější, a už dnes zřetelné, také přínosy, které zatím neumíme zcela jednoznačně ekonomicky vyjádřit. Přesto podstatně ovlivňují kvalitu rozvoje území.
Představují přínos pro kulturní diverzitu, pro sociální stabilitu. Konverze objektů například umožňují realizovat nové hospodářské či společenské aktivity, rozšiřují nabídku pracovních příležitostí v oblastech, kde bývá vyšší nezaměstnanost a nevyhovující struktura nabídek pracovního uplatnění. Přestavěné industriální stavby je vhodné využít pro trávení volného času ? s orientací na vzdělání (včetně rekvalifikace) či na vyhraněné zážitky.
Průmyslové dědictví upevňuje pocit sounáležitosti, vazby k místu, znamená oživení zájmu o lokální historii.
Tyto argumenty zazněly také na mezinárodní konferenci Průmyslové dědictví kulturním potenciálem udržitelného rozvoje, která proběhla v rámci bienále Industriální stopy v září 2007. Už dnes je možné se přesvědčit, i když dosud spíše prostřednictvím zahraničních příkladů, že srovnání historických průmyslových areálů se zemí zdaleka není nejpřesvědčivějším a výhodným řešením.
Pro promyšlené zacházení s industriálními objekty jistě přibyl i srozumitelný pragmatický důvod. Průmyslové dědictví, s jedinečnou historií a neopakovatelnou atmosférou se zvolna stává přitažlivým developerským argumentem. Odlišuje se od anonymní nové výstavby a nabízí záchytná místa další urbanizace. Do značné míry je i formou recyklace ?materiálu? ve světě omezených zdrojů.

Zahraniční příklady

Revitalizace území bývalé továrny Renault ? Paříž, Francie
V sektoru města Boulogne ? Billancourt, v prostoru přiléhajícímu k pařížskému okružnímu bulváru a rozkládajícímu se na ostrově Sequin ? tradičním území automobilky Renault, se realizuje jeden z velkých projektů transformace průmyslového úhoru, jehož vznik způsobil postupný odchod automobilky z Paříže již v průběhu šedesátých let minulého století. Koncem roku 2004 byly ukončeny přípravné studie a asanována průmyslová zástavba na ploše 52 ha. Polovina plochy bude využita pro vybavenost a veřejnou zeleň, druhá polovina pro smíšenou funkci bydlení (z jedné třetiny sociální výstavba), kultury a vědy, s akcentem na Centrum moderního umění Francois Pinaulta podle projektu Tadao Ando. V programu přestavby na ostrově Sequin jsou také hotel, umělecké ateliéry a galerie. Nový most má spojovat ostrov s městskou částí Trapéze, kde se počítá především s bytovou výstavbou, úřady, servisními aktivitami a komerčními plochami. Součástí vybavenosti bude také konverze jediné zachované výrobní haly (č. 57 Metal, arch. Vasconi, sedmdesátá léta 20. století) jako Komunikačního centra, podle projektu kanceláře Jakob + MacFarlane.
Transformace je považována za příklad razantní přestavby, která (až na malou připomínku jediné zachované haly) metodou uvedení do ?stavu nula? do značné míry vymaže industriální paměť místa.

Boulogne - Billancourt. Původní stav.
¤ Boulogne - Billancourt - revitalizace území bývalé továrny Renault, Paříž, Francie. Původní stav.

Boulogne - Billancourt. Studie zástavby 2004.
¤ Boulogne - Billancourt - revitalizace území bývalé továrny Renault, Paříž, Francie. Studie zástavby 2004.

Boulogne - Billancourt. Koncept zástavby ostrova
¤ Boulogne - Billancourt - revitalizace území bývalé továrny Renault, Paříž, Francie. Koncept zástavby ostrova.

Konverze průmyslových areálů ? Manchester, Velká Británie
Manchester, tradiční průmyslové město postižené v sedmdesátých letech úpadkem a ztrátou pracovních příležitostí, nabízí důkazy, že opuštěné výrobní objekty, přeměněné pro novou funkci, jsou komerčně úspěšné a příznivě hodnocené i u architektonické veřejnosti. Jako podklad pro tvorbu územního plánu byla ve spolupráci s English Heritage vypracována významová topografie města, vycházející z náplně původních výrobních činností v jeho jednotlivých oblastech.
Příkladem úspěšných konverzí je například přestavěný komplex chátrajících Britannia Mills z poloviny 19. století na 125 módních loftových bytů nedaleko Castlefield (projekt a investor Urban Splash) nebo Chorlton New Mill, industriální komplex vzniklý v letech 1813 až 1845 a od roku 2004 využívaný pro obchody, kanceláře a především k bydlení (projekt ADC Architekti). Konverze památkově chráněného areálu Chorlton New Mill téměř v centru Manchesteru navíc nastartovala rozvoj rozsáhlého městského území, včetně sousední slavné továrny na nepromokavé látky Macintosh.

Přestavěný komplex chátrajících Britannia Mills z poloviny 19. století
¤ Příkladem úspěšných konverzí je přestavěný komplex chátrajících Britannia Mills z poloviny 19. století na 125 módních loftových bytů nedaleko Castlefield, Manchester, Velká Británie (projekt a investor Urban Splash)

Chorlton New Mill
¤ Chorlton New Mill, industriální komplex vzniklý v letech 1813 až 1845 a od roku 2004 využívaný pro obchody, kanceláře a především k bydlení (projekt ADC Architekti)

Centrum německé architektury (DAZ) a sekretariát Spolku německých architektů ? Berlín, Německo
Centrum německé architektury (DAZ) a sekretariát Spolku německých architektů ¤ Centrum německé architektury (DAZ) a sekretariát Spolku německých architektů - Berlín, Německo. Stav po konverzi
Pětipodlažní továrnu na zemědělské stroje postavil v roce 1903 průmyslník Robert Stock u Sprévy, ve čtvrti Luisenstadt. Masivní zděnou budovu s vnitřním betonovým skeletem zdobil historizující dekor z bíle a zeleně glazovaných cihel. Za války byla továrna poničena a po válce sloužila ? ve východním Berlíně ? jako textilní továrna. Po sjednocení Německa a ukončení výroby byla továrna pronajata devadesátisedmi architektům, výtvarníkům a provozovatelům řemesel a po roce 1993 renovována pro potřeby Centra německé architektury (DAZ) a Spolku německých architektů.
Architekti konverze:
Claus Anderhalten ? 1. etapa (1994?1995)
Assmann, Salomon & Sheidt ? 2. etapa (1995?1996)


 



Ročník: 2007











Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
Líbí se nám: Vše o stavbách a architektůře najdete na 4stav.cz. Použité stroje jako brusky, lisy a jiné naleznete na AKKstroje.cz. Studijní materiály nejen o stavebnictví, ale i strojírenství a zeměpis najdete na Škola, studium, wiki. Pomozte klikem, udělejte dobrou věc a přečtěte si v magazínu nejen o životním stylu.
© 2007