prof. Děkan Fakulty architektury VUT Brno.
Secese
Rodinný dům či vila secesní doby se v českých zemích odvíjela z tradice vily secesního období ve Vídni, kde tehdy studovala většina architektů. Ať už to byl Jan Kotěra, Dušan Jurkovič, nebo další žáci Oty Wagnera mladší generace. Tyto vily vycházely z vídeňských a anglických vzorů halových dispozic s krbem a lidových tradic příslušných regionů. Právě v tomto smyslu uplatnil Dušan Jurkovič vlivy moravskoslovenského pomezí a Jan Kotěra, který již v té době Británii navštívil osobně, reflektoval vlivy hnutí Arts and Crafts nebo Charles Rennie Mackintosh. Na tuto tvorbu navázali i někteří Kotěrovi žáci, například Kamil Roškot.
Kubismus
Kubistické hnutí vycházelo z poněkud protichůdných stanovisek. Zatímco secesní vily byly založeny na středověké řemeslné tradici ve smyslu ideálů Johna Ruskina, kubistické hnutí stavělo na ideálu hmotnosti jeho psychologického působení a na obnově průčelí jako vyjadřovacího prostředku architektury.
Půdorys a vnitřní prostor se příliš neměnil, zatímco průčelí – vnější povrch – se stalo prostředkem psychologického vyjádření smyslu architektury. Výsledkem byly například krystalické formy průčelí vyšehradských vil architekta Josefa Chochola nebo vily Pavla Janáka v Jičíně a Lublani.
Poválečné Československo hledalo právě prostřednictvím předních architektů Josefa Gočára a Pavla Janáka předešlé kubistické éry nový národní sloh, který měl vyjádřit identitu mladé Československé republiky. Výrazem tohoto úsilí je například Janákova vila v Praze-Bráníku.
Vliv Holandska
Nejmladší generace architektů, která rostla už do nové republiky, však tuto tendenci nepřijala a začala rychle hledat nové vzory. Největší vliv mělo Holandsko, které bylo neutrálním státem, a tudíž stavební činnost pokračovala i během první světové války a těsně po ní. Takže všichni evropští architekti a studenti oboru vzhlíželi k Holandsku jako k velkému vzoru. Přední čeští architekti i studenti škol Josefa Gočára na Akademii výtvarných umění a Pavla Janáka na umělecko-průmyslové škole cestovali do Holandska, a naopak prominentní holandští architekti, především Henrik Petrus Berlage, Theo van Doesburg a Jacobus Johanes Pieter Oud, přednášeli mezi léty 1923–24 v Praze a Brně. Výsledkem těchto skutečností byly holandisující stavby rodinných domů, například skupina domů pro výtvarné umělce v Praze na Ořechovce od Pavla Janáka pro Emila Fillu, Vincence Beneše a Bohumila Kafku, stejně jako vlastní rodinný dům městského brněnského architekta Jindřicha Kumpošta v Brně v Masarykově čtvrti.
Funkcionalismus
V zimě 1924–25 zorganizoval Klub architektů přednáškový cyklus Za novou architekturu za účasti tehdejších vůdčích evropských architektů – Jacobuse J. P. Ouda, Le Corbusiera, Ozenfanta a Adolfa Loose, a to v Praze a v Brně. Tento cyklus byl rozhodujícím momentem v prosazení idejí moderní architektury v československém prostředí – Le Corbusier se stal doslova „Guru“ české, k Francii orientované moderny.
Krátce poté si postavil pražský architekt Evžen Linhart vlastní vilu na Hanspaulce – první corbusierovský dům v Československu. Snad stojí za zmínku, že Linhart v tomto domě utratil i jmění své ženy poté, co navštívili Stuttgart a Paříž a Le Corbusierovy stavby. Realizace byla tak drahá, že mladý pár musel dům na dvě léta pronajmout, než se tam mohl nastěhovat a dům užívat. Bílý funkcionalismus však brzy poté zvítězil a stal se vůdčím stylem československé architektury a nositelem kulturní ideje tohoto nového státu. Vedle domácích architektů realizovali svá vrcholná díla na českém území i přední světoví architekti. V Praze Adolf Loos uskutečnil Müllerovu vilu, svou nejvýznamnější manifestací prostorového plánu, a německý architekt Ludwig Mies van der Rohe vilu Tugendhat jako svou nejdůležitější stavbu evropského období před svým útěkem do Spojených států.
Výstava bydlení Svazu československého díla Nový dům v Brně v roce 1928 a o čtyři roky později Výstava nového bydlení Baba tuto tendenci jenom potvrdily. Mimořádný úspěch těchto výstav, zejména té pražské, způsobil, že se rodinný dům – vila pro střední a vyšší střední vrstvu – stal opravdovým experimentálním polem nové architektury, v němž byly od roku 1932 až do počátku války vyzkoušeny všechny možné stylové variace funkcionalismu – od racionálního konceptu funkcionalismu, přes corbusierovský plasticismus, aerodynamický funkcionalismus, až k organické architektuře.
Stavby manželů Oskara a Elly Oehlerových jsou příkladem té racionální tendence, vlastní dům Bohuslava Fuchse, vila továrníka Volmana v Čelákovicích nebo některé práce Josefa Havlíčka a Karla Honzíka ilustrují corbusierovskou plastickou tendenci, zatímco vily Bohuslava Fuchse v Brně-Pisárkách, některé vily na severní Moravě bratří Šlapetů a vily Vladimíra Grégra reprezentují aerodynamickou architekturu. Jiné vily stejných architektů inklinovaly až k organické architektuře v přírodních materiálech.
Tato tendence pokračovala ještě na počátku okupace, kdy se mnoho stavebníků snažilo rychle investovat peníze do staveb na okraji velkých měst nebo v rekreačních oblastech, kde se chtěli ukrýt pro případ bombardování, které bylo možno očekávat v době druhé světové války.
1945–65
Můžeme konstatovat, že právě ve stavbách rodinných domů se odráží vysoká kultura bydlení střední a vyšší vrstvy české společnosti v době jejího vzestupu. Vzhledem k politickému vývoji po osvobození v květnu 1945 a politické orientaci k socialismu a na Sovětský svaz formy komunálního bydlení převážily. Rodinný dům přestal být nejdůležitější formou bydlení pro střední a vyšší vrstvu, která byla ze společenského rejstříku vymazána. Tím byl již socialistický a brzy komunistický stát ochuzen o významnou vrstvu formy bydlení a její kulturu.
1966–68
Je však pozoruhodné, že v okamžiku, kdy se objevovaly první vlaštovky oživení a liberalizace stavební produkce v oblasti bydlení, objevily se i první pokusy o obnovu tohoto stavebního druhu. Rodinný dům inženýra Petráčka v Brně, který projektoval architekt Ivan Ruller, je toho vzácným dokladem. Tento architekt se v polovině 60. let právě vrátil z dlouhodobého studijního pobytu v Paříži a zkušenost a znovu objevená osobní důvěra stavebníka a architekta z této stavby přímo vyzařuje.
1969–89
Sovětská okupace však obdobná úsilí architektů i stavebníků opět zabrzdila. Jen zcela výjimečně se v 70. a 80. letech objevily realizace domů individuálnějšího charakteru. Teprve Sametová revoluce v listopadu 1989 otevřela toto tradiční pole činnosti architektů a umožnila, aby spektrum jejich výsledků ilustrovalo stavební bytovou kulturu, jak se vždy patřilo.
