2007 arrows 02 arrows Postrádám u nás emotivnější stavby

foto: Tomáš Malý, archiv Design centrum
text: Jan Táborský
číslo: 02/07
Postrádám u nás emotivnější stavby
Karel Kobosil je trochu svéráznou postavou českého designu. Je dlouholetým ředitelem brněnského Design centra České republiky, které je základní organizací českých designérů. Za jeho postavou se rozhodně nedá hledat úředník. Při začátku rozhovoru Kobosil upozorňuje: „Prosím omluvte moji češtinu a nějaké ty drsnější výrazy.“ A to je pro něj výstižné – nechodí daleko pro kritiku, ale ani pro chválu. Jako zkušený a stále aktivní designér se rád vyjádří i ke kontroverzním projektům.
odeslat odeslat    tisk tisk

Jakou roli hraje v současném stavebnictví design a jakou roli by měl hrát?
Stavebnictví se s designem potkává především v rámci navrhování stavby, kde je hlavní postavou většinou architekt. Zatímco architekti pracují převážně s prostorem, designéři pracují především s hmotou. V ideálních případech by se měly tyto profese setkat ve společném týmu. Architekti často přebírají i funkci designéra a jejich produkce se poté ocitá na hraně odborných znalostí.

Ale architekt přece nemusí být vždy špatným designérem.
To jsem rozhodně říct nechtěl. Přístup designérů k práci na projektu ale je, jak jsem říkal, odlišný od architektů. Znám spoustu designérů, kteří jsou zároveň architekti, ale taky třeba sochaři. Koneckonců dříve se designérům uděloval titul akademický sochař. Což celkem koresponduje s myšlenkou, že designéři přistupují k řešení problémů jako sochaři – pracují s hmotou. A takový přístup nevylučuje další aspekty, jako jsou technologie, konstrukce a využití maximálních schopností, jak projekt sofistikovat.

Jak vypadá ideální spolupráce designéra s architektem?
V případě stavby je hlavním šéfem projektu architekt. Designér je svébytný tvůrce. Přirovnal bych to k filmu, který je také týmovou prací. Je zde režisér, který má vedle sebe jako partnera například dobrého kameramana. U stavařiny by designér měl být architektovi podobným rovnocenným partnerem. Jsou ale situace, třeba řešení interiérů, kde by designér měl být aktivnější a měl by mít k dispozici větší prostor a odpovědnost. Dotýká se oblasti vzniku mobiliáře a v tomto oboru je kvalifikovanější. Zkrátka pokud designér s architektem úzce spolupracuje, jsou jejich úkoly provázané.

Máte nějaký příklad stavby, na jejíž realizaci je dobře vidět špatná nebo žádná spolupráce designéra s architektem a ostatními subjekty realizace projektu?
Uvedl bych případ, který hýbe Brnem – Náměstí Svobody. Je to prostor, který bychom mohli obecně definovat jako nakloněnou rovinu. Náměstí je nově vydlážděno, na jeho povrchu je naznačena stopa kostela, který uprostřed náměstí stál, jsou zde koleje pro tramvaje, nové sloupy veřejného osvětlení, kašna, lavičky atd. Přičemž třeba sloupy veřejného osvětlení, ale i nové lavičky nebo odpadkové koše mají skvělý design. Přesto celek působí nesourodě, roztříštěně.

Čím to je?
Podle mého soudu zde designér nehrál žádnou roli a vše dělal architekt. Ten velmi dobře posoudil, že lavička má dobrý design. Jenže už neodhadnul, že budou-li dvě lavičky vedle sebe a náměstí je ve sklonu, tak jedna z laviček bude o pět centimetrů níže. To vytváří nesoulad. Designér by dvě lavičky chápal jako jedno souborné těleso, vykazující určitou kvalitu, a takové chyby by se nedopustil.
Dále, sloupy veřejného osvětlení jsou nesprávně dimenzovány, jsou s ohledem na okolní zástavbu nízké. Z výšky, kterou projektant určil, neosvětlují ani celou plochu náměstí rovnoměrně. Vlastní tvar osvětlovacích těles je velmi moderní a elegantní, ovšem hodí se spíš do moderní průmyslové haly. Takto můžeme hovořit o telefonních budkách, informačních sloupech a dalších prvcích. Je to škoda a Brňané mají pocit zmařené práce a nevyužité příležitosti. Investor podle mě mohl zajistit nesrovnatelně větší atraktivitu náměstí. I v realizační složce se najdou chyby. Například vydláždění se posouvá, protože nebyl zvolen optimální formát – velké spáry totiž umožňují průsak vody, která dlažbu labilizuje.

Dostali jsme se k trojúhelníku investor – projektant – stavitel. V něm se někdy projektant ocitá v kleštích. Investor vyžaduje co nejnižší náklady, realizátor určuje, co je a co není technicky možné. Jak by se měl v tomto „napětí“ pohybovat designér?
Role designéra je nezáviděníhodná a někdy i kontroverzní. Designér by měl zasáhnout do procesu již v momentě, kdy vzniká idea projektu. Ať už je to stavba nebo výrobek. Měl by být s architektem prvním článkem, který zhmotňuje myšlenku celého týmu. Ve chvíli, kdy je designér povolán až ve fázi nějak rozjetého projektu, tak už je to většinou jenom průšvih. A čím později, tím je průšvih větší a projekt v konci dražší. Designér, který se k vytváření projektu a jeho realizaci dostane pozdě, do něj musí nutně zpětně zasahovat. Z toho vyplývají změny v projektu nebo přímo v realizaci, což jsou zbytečně vyhozené peníze bez většího efektu. Nejhorší variantou pak je, že se postaví budova a pak se pozve designér, aby ji „vyšperkoval“. Funkci designéra při projektu stavby nemůžeme chápat omezeně jen jako člověka přidávajícího estetickou hodnotu. Designéři mají velké zkušenosti s materiály a technologiemi a mohou v tomto smyslu přispět i k ekonomické optimalizaci projektu.

Jsou investoři v České republice nakloněni odvážnějším designérským pojetím staveb?
Uvedu příklad. Na rekonstrukci náměstí před novou radnicí v Brně byla vypsána soutěž. Do finále se dostaly dva velmi odlišné projekty. Jeden respektoval současný stav a podal schematické řešení bez nápadu. Druhý projekt vytváří horizontální i vertikální zářez do náměstí a vzniklé schodiště monumentalizuje vchod do radnice. Řešení naprosto originální, emotivní a kreativní vyhrálo ve veřejné anketě. Už jsem ale slyšel, jak se proti tomuto nekonvenčnímu návrhu brojí, což je pro Brno typické, takže budeme mít ve městě opět další průměrnost. Na druhou stranu bych řekl, že investoři se originálním řešením principiálně nebrání. Design a architektura mají podporovat zdravý životní styl, mají vzbuzovat emoce, čímž se vytváří prostředí, chcete-li genius loci města. Obecně cítím v lidech, ale i v tvůrcích nedostatek sebevědomí. Naše společnost nedospěla ještě k jisté chápavosti a toleranci. Postrádám u nás emotivnější architekturu, ale i sofistikovanější přístup k tvorbě městského prostředí. V Evropě už v mnoha městech pochopili, že pokud nemá daná lokalita charakter výjimečnosti, je nutné dát tomuto prostoru prvky opírající se o kvalitní design, který pak činí architekturu obyvatelnou a komplexní.

Hovořili jsme o stavbách, kde komunikace designéra a architekta nefungovala. Najdete někde příklad, kde to bylo naopak?
Určitě. V řadě měst vzniká množství docela kvalitní architektury, speciálně tam, kde je do procesu zapojen soukromý sektor. Nejsem zastáncem názoru, že za všech okolností musí vzniknout přelomová architektura. Vzpomeňme si na debatu okolo Tančícího domu v Praze. Léta jasně ukázala, že je postaven dobře a na dobrém místě. Pražany byl nejdříve přijat rozporuplně a dnes slyším spíše samozřejmou chválu. Viděl jsem ale i případ, kdy se Praha vzdala fantastického projektu na kulturní centrum Salvatora Dalího od světoznámého architekta Daniela Liebeskinda.

Máte nějakou zvlášť oblíbenou stavbu?
Možná vás to překvapí, ale je to nadjezd přes rychlostní silnici R52 u Bratčic. Jeho základní křivku drží silnostěnná roura, která na sobě nese betonovou mostovku s elegantním zábradlím. Působí velmi subtilně a elegantně, a to je přesně ten výsledek vyvážené spolupráce architekta s designérem.


Design schodiště inspirovaný páteří obratlovců – práce sedmnáctiletého studenta



Ročník: 2007











Licence Creative Commons

www.casopisstavebnictvi.cz podléhá licenci Creative Commons
Uveďte autora | Neužívejte dílo komerčně | Nezasahujte do díla 3.0 Unported
.

RSS
Líbí se nám: Vše o stavbách a architektůře najdete na 4stav.cz. Použité stroje jako brusky, lisy a jiné naleznete na AKKstroje.cz. Studijní materiály nejen o stavebnictví, ale i strojírenství a zeměpis najdete na Škola, studium, wiki. Pomozte klikem, udělejte dobrou věc a přečtěte si v magazínu nejen o životním stylu.
© 2007