Zajistíme včas dostatečné vodní zdroje budoucím generacím?

Řada šesti let s vysokými teplotami vzduchu a nerovnoměrným výskytem srážek vedla k nedostatku vody a dokonce k problémům se zásobením obyvatel pitnou vodou v řadě obcí, kam bylo nutné vodu dovážet. Polovina objemu pitné vody se připravuje v České republice ze zdrojů mělkých podzemních vod, které se následkem vývoje klimatu doplňují pomalu, nevyváženě a nelze na ně spoléhat jako na trvale udržitelné zdroje vody. Naopak zásobování pitnou vodou z povrchových zdrojů, vesměs z vodárenských nádrží, probíhalo průběžně bez ohledu na vývoj sucha, neboť zásobní objemy nádrží se v průběhu zimy a jarního období vždy stačily doplnit. Scénáře vývoje klimatu nasvědčují tomu, že zatímco průměrné teploty vzduchu (a evapotranspirace, tj. výparu a transpirace vegetace) porostou, roční srážkové úhrny se nezmění, spíše mohou mírně narůstat. Z tohoto důvodu je nutné zaměřit pozornost především na zvýšení akumulace srážek k posílení našich vodních zdrojů v přehradních nádržích, neboť v současnosti z obvyklých 40 až 50 mld. m³ jejich ročního objemu dopadajícího na naše území je pro disponibilní zdroje vody akumulováno přibližně jen 10 %.

Po více než roce (viz článek Končí blahobyt vodních zdrojů v České republice? ve Stavebnictví 03/2019, str. 30–35) se vracím k tématu dostatečnosti vodních zdrojů v České republice. Publikace Evropské agentury pro životní prostředí [1] totiž přinesla nejenom potvrzení faktu, že v objemu vodních zdrojů vztaženém na jednoho obyvatele patří Česká republika k posledním státům Evropy, ale že využitím těchto disponibilních zdrojů vody se řadíme mezi státy jižní Evropy dlouhodobě ohrožovanými nedostatkem vody. Svědčí o tom grafy dostupné na internetu zmíněné publikace, které v interaktivním provedení dovolují sledovat poměry využití vodních zdrojů v jednotlivých evropských státech od roku 1990 do roku 2017 (vybrané ukázky viz obr. 1, 2).

Na počátku devadesátých let minulého století byla hydrologická situace a stav klimatu na našem území na úrovni dlouhodobého průměru srážek i teplot vzduchu, ale přesto vodní zdroje České republiky byly v oblasti nedostatku vody („water scarcity“), jak dosvědčuje obr. 1. Tehdy to bylo zejména v důsledku velkého využívání vodních zdrojů, neboť spotřeba vody např. ve vodárenství dosahovala úrovně 400 l/osobu/den, v domácnostech 171 l/osobu/den (tab. 1). Údaje z tabulky svědčí o tom, jak se v následujících třiceti letech spotřeba pitné vody snížila a rovněž celkový objem odebrané vody ze zdrojů klesal (obr. 3). To vedlo k situaci, že vodní zdroje podzemních vod při obvyklém režimu srážek a vodní zdroje povrchových vod akumulovaných v přehradních nádržích realizovaných předchozími generacemi vodohospodářů byly naprosto dostatečné a trval pocit vodního blahobytu.

Bohužel historicky nejdelší víceleté sucho v posledních šesti letech (obr. 4) a časová i územní nerovnoměrnost srážek provázená výrazným zvýšením evapotranspirace v důsledku růstu teplot vzduchu vedly k situacím, kdy se objevilo jak zemědělské, tak hydrologické sucho. Nedostatek zdrojů mělké podzemní vody řadě obcí způsobil dokonce socioekonomické sucho, neboť pitnou vodu musely dovážet, na mnoha místech došlo k omezování užívání vody, a to vše vedlo ke komplikacím standardního běhu života dotčených obyvatel. I přes výrazný pokles využívání disponibilních vodních zdrojů patří tedy Česká republika opět mezi státy s výraznou hrozbou sucha, neboť využití vodních zdrojů přesahuje 20 %. V současnosti je, oproti minulosti, důvodem pokles disponibilních zdrojů vody, zejména podzemních zdrojů, které se nestačily doplňovat, protože nedostatek sněhové pokrývky v mírných zimách a přívalové epizody srážek v létě omezily infiltraci srážkových vod do podzemních zdrojů (obr. 5), jejichž hladina výrazně zaklesávala.

Změnu klimatu je tedy nutné vzít vážně, stejně jako scénáře předpokládaných dopadů vyvíjené výzkumnými organizacemi. Z nich je zřejmé, že zatímco úhrny srážek se významně nezmění, teploty vzduchu porostou (obr. 6). Růst počtu dnů s tropickou teplotou (nad 30 ^oC) v minulých letech potvrzuje zrychlený trend tohoto vývoje s nepříznivými důsledky pro vodní režim. Vegetace se stává svou zvýšenou transpirací významným „spotřebitelem“ půdní vody, což spolu s růstem výparu vede k výraznému poklesu průtoků ve vodních tocích a ke ztrátám objemu vody v rybnících, malých nádržích či mokřadech. Naštěstí tam, kde jsou na vodních tocích přehradní nádrže s dostatečně velkým zásobním objemem, umožnily zvýšeným odpouštěním vody udržet přijatelný stav vodních ekosystémů tzv. nadlepšováním průtoků.

Z této situace, zejména se zohledněním budoucí vize dopadu změny klimatu popsané ve scénářích, je nutné vyvodit opatření k zabezpečení vodárenských zdrojů pro obce, které závisejí na lokálních zdrojích tzv. mělké podzemní vody. V současnosti se připravuje pitná voda z podzemních a povrchových vod přibližně ve stejném poměru (50 % : 50 %). Pokud se projevuje nedostatečnost zdrojů podzemních vod, je třeba počítat s nutností posílit zdroje povrchových vodárenských zdrojů, tedy počet vodárenských nádrží. Některé z existujících vodárenských nádrží totiž nejsou dostatečně kapacitní, takže jejich akumulovaný disponibilní objem nepřeklene případný několikaměsíční nedostatek srážek, neboť přítoky do nádrží nebudou dostačovat k průběžnému doplnění objemů, jak tomu bylo v dlouhodobé historii obvyklých hydrologických poměrů.

Z uvedených důvodů je naprosto nutné, aby bylo zabezpečeno pro budoucnost především zásobování obyvatel pitnou vodou a dostatek vodních zdrojů pro energetiku. Vlastníci a provozovatelé infrastruktury využívající své dosud dostatečné vodní zdroje musí urychleně připravit strategii zabezpečení potřebných vodních zdrojů nejen aktuálně, ale především do budoucnosti, tedy pro období 2040 – 2050. Orientace na další akumulaci srážkových vod je evidentní, neboť ze stávajícího úhrnu srážek zachycujeme do vodních zdrojů přibližně 10 % (viz tab. 2).

Posílení podzemních zdrojů vody např. umělou infiltrací nebo posílení břehové infiltrace je sice v návrzích, ale udržitelnost obnovy dostatečných zdrojů podzemních vod není jistá, zatímco akumulace v objemech přehradních nádrží je (i při mírných zimách) prokázána a je kvantifikovatelná s ohledem na zabezpečení potřebných odběrů. Proto Ministerstvo zemědělství podporuje přípravu a zahájení výstavby několika přehradních nádrží k navýšení potřebných vodních zdrojů v regionech, kde se evidentně projevila nedostatečnost stávajících zdrojů. Jde o realizaci nádrže Vlachovice na Zlínsku a nádrží Kryry, Senomaty, Šanov na Rakovnicku, které s převodem vody z Ohře pod nádrží Nechranice vytvoří efektivní vodohospodářskou soustavu. Konečně se, doufejme, také zahájí výstavba nádrže Nové Heřminovy, která stále vázne na obstrukcích zastupitelstva obce Nové Heřminovy.

Kromě toho Ministerstvo zemědělství podporuje dotacemi propojení a rozšíření existujících vodárenských soustav a jejich rekonstrukci. Jsou připraveny projekty vyžadující finanční zdroje v úrovni zhruba 20 mld. Kč na investice do roku 2030. Podobně se vyhodnocují možnosti týkající se nových přivaděčů přítoků do existujících přehradních nádrží, aby se jejich zásobní objem posílil (např. u nádrže Hubenov). Významným krokem k zabezpečení dostatečných vodních zdrojů pro budoucnost je také rozšíření počtu lokalit chráněných pro budoucí možnost akumulace povrchových vod – tzn. Generel území chráněných pro akumulaci povrchových vod (zkráceně Generel LAPV). Až dosud platný seznam 65 lokalit, schválený v roce 2011 ministry zemědělství a životního prostředí, je nyní rozšířen o 21 dalších lokalit, které byly projednány s krajskými úřady, dotčenými obcemi a s resortem životního prostředí. Nově odsouhlasený Generel LAPV má tedy 86 lokalit (tab. 3) a je v plném znění i s upraveným úvodem dostupný na stránkách resortů MZe.

V médiích je velmi často tento generel interpretován jako „plán výstavby přehrad“, prosazovaný „betonovou lobby“. Z toho důvodu se v úvodu aktualizovaného generelu velmi detailně uvádí jeho smysl a význam. Je celkem paradoxní, že v médiích se prezentuje „obecný nesouhlas“ obyvatel se záměrem zajistit v budoucnu vodní zdroje výstavbou několika přehradních nádrží tam, kde to bude třeba. Z průzkumu Ministerstva zemědělství v roce 2016 ovšem vyplynul jiný obraz vnímání přehradních nádrží veřejností, jak je zřejmé z tab. 4. V podstatě přes 80 % respondentů (ze vzorku nad 1 200 obyvatel) je považuje za potřebné a uvědomují si, že nebýt přehradních nádrží, tak bychom zcela jistě nepřečkali bez velkých obtíží, jak tomu bylo v minulých „suchých“ letech.

Snaha o zajištění vodních zdrojů naprosto neznamená odklon od opatření k posílení vody v krajině, v půdním profilu, tedy k omezení následků zemědělského sucha. Je překvapivé, jak je třeba trvale objasňovat, že voda v půdě a rybníky, malé nádrže a mokřady jsou nesmírně důležité pro udržení krajinných ekosystémů, jejich biodiverzitu a pro zemědělskou produkci. Nicméně tato voda v krajině bez akumulace nezabezpečí dostatečné vodní zdroje pro přípravu pitné vody, pro průmysl ani pro efektivní zemědělství s moderními závlahami. Rozdíl opatření k omezení zemědělského sucha a hydrologického sucha je zjevně nutné stále trpělivě vysvětlovat, neboť pro veřejnost jsou lákavá vyjádření o tom, že v půdě je možnost podstatně větší akumulace vody než v přehradních nádržích. Jinými slovy, pokud bychom zvýšený objem v půdě na našem území zajistili, nádrží není třeba. Pravidlo, že vodu z půdy a krajiny nedostaneme do „trubek“ bez akumulace v nádržích, potvrzují jednoznačně závěry Národní koalice pro boj se suchem, která byla založena roku 2018. Jejích jednání se účastní široké spektrum expertů z vysokých škol, univerzit, akademických pracovišť a samozřejmě zástupci rozhodujících ministerstev.

Při těchto nezbytných strategických rozhodnutích nejde pouze o pitnou vodu, je třeba také vnímat potřebu „víceúčelových nádrží“. Tam, kde není možné nadlepšit nízké průtoky vypouštěním z přehradních nádrží, zhoršuje se kvalita vody. Názorně to potvrzuje vývoj kvality vodních toků zobrazených na mapách, které připravují pracovníci Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka, v.v.i., vždy za dvouleté období. Z porovnání map čistoty vody v hlavních vodních tocích je zřejmé, že se stav v letech s výskytem sucha opět zhoršuje (obr. 7). Zkvalitnění technologií čištění odpadních vod je jistě rovněž zapotřebí, avšak i poté bude vždy třeba dostatečné řešení přirozeným průtokem vody, které akumulace v nádržích umožní.

Rostoucí potřebu vodních zdrojů v budoucnosti potvrzuje růst zájmu o obnovu a rozvoj závlah v regionech opakovaného výskytu zemědělského sucha (zejména jižní Morava, Rakovnicko). Z původních 160 000 ha závlahových systémů bylo následkem neúspěšné privatizace 60 % opuštěno a zdevastováno, takže v současnosti jsou závlahy využity na cca 65 000 ha zemědělské půdy. Rozvoj nebo obnova bude vyžadovat samozřejmě dostatek vodních zdrojů pro zajištění závlahové vody. Zcela aktuální je záměr zemědělců na Hustopečsku, kteří chtějí obnovu i značné rozšíření závlahové soustavy, kde zdrojem vody budou Novomlýnské nádrže, ovšem po úpravě manipulačního řádu. Ministerstvo zemědělství se s.p. Povodí Moravy zahájilo proces zvýšení hladiny střední a dolní nádrže o 35 cm, což zajistí novou akumulaci v objemu 9 mil. m³ vody. Toto navýšení tak zůstává o 15 cm pod úrovní původně projektované hladiny. V současnosti je zahajováno hodnocení EIA, neboť střední nádrž je významnou lokalitou v systému Natura, podrobněji viz [6]. Kromě snahy o zabezpečení vodních zdrojů pro budoucnost je třeba také zmínit snahy o úspory vody např. recyklací alespoň „šedých vod“ (z koupelen, prádelen, bazénů) pro „nepitné“ účely anebo využitím srážkových vod pro splachování hygienických zařízení apod. V obou případech jde o náročnou stavební úpravu tak, aby paralelní rozvod těchto hygienicky nezabezpečených vod byl naprosto bezpečně oddělen od sítě veřejného vodovodu. U novostaveb a rodinných domků lze aplikaci těchto postupů očekávat, u starší zástavby a bytových komplexů na sídlištích je to velmi iluzorní.

O recyklaci vyčištěných odpadních vod, vypouštěných z čistíren splaškových vod, pro zavlažování se stále častěji diskutuje v Evropě v souvislosti s podporou „cirkulární ekonomiky“. Chybí ovšem dostatek relevantních údajů o účincích směsi mikropolutantů (zbytků léčiv, kosmetiky, osobní hygieny apod.) na živé organismy a o jejich „osudu“ v půdě a přírodě. Standardní technologie čištění splaškových vod je totiž dostatečně neodstraní a rozšiřování čistíren odpadních vod o efektivní technologie (aktivní uhlí s ozonem nebo UV) není zatím standardně zaváděno, i když v řadě států již začíná.

V oblasti právních předpisů Poslanecká sněmovna PČR schválila novelu zákona o vodách (zákon č. 254/2001 Sb.), která zavádí zcela novou kapitolu věnovanou managementu sucha. V současnosti jde novela do Senátu PČR, kde lze rovněž předpokládat její schválení, takže vodoprávní úřady budou mít jasné pozice pro regulování odběrů v období nedostatku vody. Z iniciativy Ministerstva zemědělství vznikl návrh ústavního zákona na posílení ochrany pitné vody, jejích zdrojů a příslušné infrastruktury vodovodů i kanalizací. Je to návrh poslaneckých klubů vládních parlamentních stran, po projednání ve vládě je v PS PČR k dalšímu projednání. Hlavním motivem je zajistit výsostnou ochranu pitné vody a jejích zdrojů jako primárního veřejného zájmu. Při projednávání se objevila nejenom podpora, ale rovněž kritika, proč jedině voda, nikoliv také další komponenty životního prostředí. Reakce je zjevná – historicky platí, že bez vody není života, a zásady, jak se k péči o vodu stavět, shrnula již Evropská vodní charta v roce 1968. Ostatně naprostá většina států (nejenom v Evropě) vodu chrání na ústavní úrovni, jak prokázala studie zpracovaná právními experty na ústavní právo z Univerzity Karlovy v Praze, kterou si Ministerstvo zemědělství objednalo při zahájení diskusí o povýšení ochrany vody v ústavním pořádku.

Závěrem je vhodné uvést, že pro řešení sucha nelze zanedbat pokračování realizace protipovodňových opatření, neboť scénáře změny klimatu předpokládají nárůst výskytu obou hydrologických extrémů –
sucha i povodní. Poslední týdny jsou toho důkazem, a proto Ministerstvo zemědělství na svých stránkách (www.eAgri.cz – Voda – Vodní zpravodajství) zavedlo týdenní informování o stavu vodních zdrojů. Aktuálně je možné zjistit, že i přes deštivé týdny nebylo sucho na území ČR zcela eliminováno a lokálně přetrvává i přes to, že se vyskytují povodňové stavy následkem nasycení krajiny vodou.

Závěr

Očekávaný vývoj klimatu nepříznivě ovlivňuje vodní poměry zejména růstem teplot vzduchu a nerovnoměrností (časovou i regionální) srážek na našem území, což vede k ohrožení dostatku vodních zdrojů, zejména po roce 2040 – 2050. Je proto třeba zavčas připravit strategie na zabezpečení dostatku vodních zdrojů, zejména pro zásobování obyvatel pitnou vodou, energetiku, ale i pro řadu hospodářských sektorů. Další výrazné snížení spotřeby vody nelze očekávat, Česká republika patří k evropským zemím s velmi nízkou spotřebou vody. Jako nejefektivnější strategií se jeví zachycení vyššího podílu srážek v přehradních nádržích realizovaných v regionech s vodním deficitem, neboť roční úhrny srážek na našem území se podle scénářů změny klimatu nebudou v budoucnu snižovat. Souběžně je třeba posoudit možnosti převodů vody i propojení vodárenských a vodohospodářských soustav, které by vodohospodářsky deficitní regiony mohly zásobit z lokalit s dostatečně kapacitními a udržitelnými zdroji vody.

Celý článek naleznete v archivu čísel 12/2020.