Zpět na stavby

Stavba č. 8615: Kolektor Hlávkův most, II. díl

Článek se zabývá problematikou kolektoru Hlávkův most z pohledu návrhu uspořádání a provozního řešení, přičemž navazuje na předchozí díl, který byl orientován na konstrukční stránku kolektoru. Popsány jsou zvyklosti, podmínky a omezení pro kolektory, respektive pro sdružené trasy vedení technického vybavení. Pokud hledáte spíše informace o „betonu a drátech“, otevřete, prosím, číslo 12/2019 tohoto časopisu.


Návrh a provozní požadavky

V případě kolektoru Hlávkův most, ale i u ostatních kolektorů se většinou jedná o železobetonovou konstrukci, řešenou obdobně jako u jiných podzemních (liniových) staveb.

Konstrukční obálce kolektoru však nutně musí předcházet koncepce inženýrských sítí. Myšlenka sdružování tras by měla vznikat již při řešení celkové koncepce zásobení určité lokality inženýrskými sítěmi. Danou lokalitou mohou být stávající městské aglomerace, rozvojové oblasti pro bydlení, ale i různé průmyslové zóny nebo provozy. Vhodné je pak z tohoto pohledu zajištění generelu kolektorů dané oblasti.

V návaznosti na generel, případně samostatně, pokud generel není zpracován, je řešena studie proveditelnosti. Studie proveditelnosti by měla, nad rámec obecně posuzovaných parametrů, sloužit ke stanovení množství a typu ukládaných vedení. V rámci studie by měly být požadavky projednány se  všemi,  nejen   dotčenými,  ale i potenciálními majiteli a provozovateli jednotlivých inženýrských sítí, místní samosprávou, případně státní správou. Okruh dotčených je opravdu široký, protože do kolektoru lze umístit vedení v podstatě jakéhokoliv média. Za základní sítě lze považovat  kabelová vedení a rozvody vody. Níže jsou uvedeny běžně ukládané sítě do  kolektorů:

  •     silnoproudé kabely NN a VN;
  •     komunikační  kabely  optické i metalické;
  •     vodovody;
  •     kanalizace;
  •     plynovody;
  •     teplovody;
  •     jakákoliv další trubní vedení (potrubní pošta, doprava olejů, …).

Ukládané sítě jsou různých parametrů/dimenzí a s ohledem na jejich charakter jsou kolektory děleny do dvou základních skupin, a to na kolektory:

  •     II. kategorie (primární) pro zásobení lokality bez napojování jednotlivých nemovitostí;
  •     III. kategorie (sekundární) pro distribuci médií do jednotlivých nemovitostí a veřejného prostoru.

U sdružených tras menšího rozsahu mohou kolektory plnit obě výše zmiňované funkce.

Do kolektorů II. kategorie jsou umísťovány páteřní sítě, čemuž odpovídá i velikost příčného řezu a požadavky na vybavenost kolektoru. Při umístění VN kabelů až 110 kV a potrubních sítí s dimenzemi přes DN 500 mm je nutné přizpůsobit rozměry průchozího profilu. Pro vodorovnou manipulaci při instalaci a pozdějších rekonstrukcích inženýrských sítí (obzvláště potrubí větších dimenzí) je vhodné navrhnout kolejovou drážku a pro svislou dopravu pak výtah nebo jeřábovou dráhu.

U kolektorů III. kategorie je pak příčný řez výrazně menší, je však potřeba počítat s požadavky na odbočování přípojek všech sítí různými směry a tomu adekvátně přizpůsobit kolektor lokálním rozšířením pro tyto odbočky.

Konkrétní uspořádání kolektoru, včetně příčných řezů, je pak řešeno v rámci projektové přípravy záměru. Základním materiálem pro návrh je tzv. kolektorová norma ČSN P 73 7505 Kolektory a ostatní sdružené trasy vedení inženýrských sítí. Ať už je pro stavbu zpracovávána samostatně projektová dokumentace pro územní rozhodnutí, nebo se jedná o sloučené územní a stavební řízení, je nejprve potřeba navrhnout příčný řez kolektorem a základně jej umístit, jak směrově, tak výškově.

Směrové a výškové uspořádání přímo souvisí s charakterem kolektoru. Kolektory II. kategorie jsou obecně umísťovány do větších hloubek, kde není nutné řešit kolize s ostatními inženýrskými sítěmi, a zpravidla ve větších hloubkách bývají vhodnější geologické poměry. Na druhou stranu kolektory III. kategorie jsou budovány pro napojování jednotlivých nemovitostí a tomuto účelu je tedy nutné přizpůsobit i prostorové umístění kolektoru – jsou uloženy mělčeji a při umísťování je nutné se vypořádat se stávajícími i plánovanými stavbami, hlavně pak s kanalizací a kabelovody/teplovody. Náročnost umístění kolektoru III. kategorie v zastavěné oblasti je vysoká.

Je-li do kolektoru umístěna i gravitační kanalizace, je umístění kolektoru značně limitováno právě možnostmi vedení kanalizace. Ostatní trubní (tlaková) vedení nejsou spádově tolik omezující, vhodné je omezit množství lomů na minimum, a to z provozních důvodů jednotlivých provozovatelů. Samotný kolektor je pak nutné navrhnout   v podélném spádu min. 0,5 %, a to kvůli zajištění odvodnění.

Vrátíme-li se od obecných požadavků ke kolektoru Hlávkův most, hlavní kolektorová trasa (vedená pod Vltavou) v délce 430 m byla navržena jako kolektor II. kategorie. Z pohledu sítí se před samotnou rekonstrukcí Hlávkova mostu do kolektoru překládá plynovod, vodovod, sdělovací a silové kabely, přičemž potrubí plynovodu bylo do kolektoru uloženo již v rámci výstavby. Uvedené sítě budou navazovat na stávající vedení inženýrských sítí v kolektorech SPHM (Severní předmostí Hlávkova mostu) a RNLS (Rekonstrukce nábřeží Ludvíka Svobody), jež jsou na kolektor Hlávkův most napojeny přes napojovací objekty a dále na stávající kabelovody firmy CETIN na obou březích Vltavy.

Napojení na kabelovody CETIN bylo původně součástí stavby ko- lektoru Hlávkův most, nicméně v průběhu realizace stavby bylo dohodnuto odložení realizace těchto propojů. Důvody k tomuto postupu byly dva  –  jiná  poloha,  než  byla  uvedena  v  podkladech, a zároveň nemožnost jejich provedení v rámci vydaných povolení.  Jak napojovací objekty, tak i technické komory (TK101 a TK103)  slouží pro převedení/odbočení inženýrských sítí. Půjdeme-li po jednotlivých objektech, u propojů do kolektorů SPHM a RNLS jde o převod z kolektorových tras do kolektorových šachet (šachta J104 navazuje na kolektor SPHM a šachta J101 navazuje na kolektor RNLS). U technické komory TK103 jde o odbočení sítí do  šachty  J103, respektive do hloubené odbočné větve a u technické komory TK101 jde o napojení kabelového tunelu PRE a o budoucí pokračování směr kolektory v centru.

Hlavní kolektorová trasa (J101–J104) je opatřena kolejovou drážkou, šachta J103 a hloubená odbočná větev je opatřena jeřábovou dráhou pro servisní/montážní účely a šachta J102 obsahuje šplhavý výtah pro dopravu lidí, ale i materiálu.

Únikové a montážní poklopy jsou  umístěny  ve  všech šachtách, u šachty J103 nebylo z důvodu památkové ochrany umístění poklopů umožněno, tudíž byly posunuty do trasy hloubené odbočné větve pod oblouk Hlávkova mostu. Na konci hloubené odbočné větve vychází umístění ještě jednoho dalšího únikového poklopu.

Pohled do vystrojené šachty J102 s propsaným montážním otvorem z povrchu na dno kolektorové trasy
Pohled do vystrojené šachty J102 s propsaným montážním otvorem z povrchu na dno kolektorové trasy

Příčný řez

Světlou velikost kolektoru zásadně určuje navrhovaná obsazenost včetně rezervy. Životnost kolektoru je nutné uvažovat ve vyšších desítkách let (šedesát až sto let) a s touto životností je nutné počítat i při dimenzování velikosti příčného řezu (nikoliv z pohledu statiky). Neřeší se tedy jen pouze aktuální požadavky, ale také dlouhodobé vize a předpoklady s  jistou  mírou  rezervy.  Například v současné době je jasně patrný trend zvyšování požadavků na kabelové rozvody, u silnoproudu např. z důvodů elektrifikace dopravy. Počty a dimenze uvažovaných sítí jsou základním návrhovým parametrem každého kolektoru. Nad rámec těchto vedení je nutné počítat i s vlastním (provozním) vybavením kolektoru. Pokud jsou tyto parametry stanoveny, přikročí se k rozmístění sítí v profilu. Vedení se umísťují na výložníky, jejichž šířka se běžně navrhuje 40–60 cm, přičemž největší přípustná délka vyložení je pak 85 cm. Krátké výložníky se snadno obsluhují, ale mají nižší kapacitu pro uložení sítí, u dlouhých výložníků je tomu naopak. Jak vodorovné, tak svislé vzdálenosti mezi kabely/potrubím a konstrukcemi jsou dány normou. V příčném řezu je pak nutné počítat s umístěním provozních zařízení  jednotlivých  sítí  (uzávěry,  spojkoviště  apod.) a s dostatečným prostorem pro montáž a manipulaci. Na shodný výložník se neumísťují společně vedení pro přenos informací/kabely NN / kabely VN. Plynovodní potrubí se umísťuje nad ostatní potrubí, potrubí pitné vody pak nad vedení stokové sítě. Obecně platí požadavek na vyloučení vzájemného ovlivnění jednotlivých vedení.

V aplikaci na kolektor Hlávkův most je hlavní trasa kolektoru navržena o vnitřních rozměrech 3,0 × 4,55 m (š × v ve tvaru obrácené podkovy). Výložníky pro vedení inženýrských sítí jsou umístěny na obou stranách profilu, přičemž je zachován průchozí profil (1000 mm), respektive průjezdný profil (1200 mm). V klebové části kolektoru je  uvažováno s  vedením vlastního vybavení (2 × 600 mm) a plynovodem STL  DN  500  mm.  Ve  svislé  části  jsou pak výložníky rozděleny na silovou a slaboproudou stranu. Silnoproudá má jedenáct výložníků délky 800 mm pro silnoproudá vedení, slaboproudá pak devět výložníků délky 600 mm pro vedení sdělovacích kabelů. Na nejnižší lávce na slaboproudé straně se počítá s budoucím možným umístěním potrubní pošty. V úseku mezi šachtou J102 a technickou komorou TK103 byla jedna poloha na této lávce vyčleněna pro výtlačný řad z nerezové oceli DN 80, který zajišťuje přečerpávání průsakové vody z pomocné sběrné jímky do centrální čerpací jímky umístěné v šachtě J103. Při samotném dně příčného profilu, na slaboproudé straně, je  prostor pro vodovod DN 400 mm.

Šachty, technické komory, odbočení

Příčný řez je vždy základním návrhovým parametrem pro vedení sítí. Pro jejich odbočování, křížení, dělení apod. je pak nutné navrhnout další stavební objekty, které to umožňují. Šachty spojují kolektor  s povrchem, případně dalšími kolektory. Zajišťují přístup do kolektoru pro pohyb osob i materiálu, vstup/výstup inženýrských sítí a další provozní spojení s povrchem, jako jsou například vzduchotechnické objekty.

Technické komory naproti tomu slouží pouze jako jakési „kolektorové křižovatky“, kde je možné  provést  tzv.  rozplety  inženýrských  sítí  do různých směrů. Správně navržená technická komora by měla umožnit odbočení/křížení inženýrských sítí mezi kolektory při zajištění  normových  odstupových  vzdáleností,  ohybových  poloměrů a dalších provozních požadavků na jednotlivá média a samotný provoz kolektoru. Technické komory jsou největšími objekty na kolektorové síti, navrhují se většinou jako patrové, aby byl zajištěn dostatečný přístup pro pokládku a následný provoz jednotlivých sítí. V závislosti na výškovém uspořádání kolektoru lze křížení provést buď „pod“, nebo „nad“ úrovní základní trasy. Převedení sítí „nad“ je vhodnější z pohledu odvodnění kolektoru (není nutné zřizovat čerpací jímku), v případě kolejové dráhy navíc není nutné řešit přemostění technické komory.

Podobně jako jsou technické komory zřizovány pro křížení kolektorů, jsou pro přípojky napojených nemovitostí zřizovány odbočky. Ty musí zajistit, obdobně jako technické komory, odbočení jednotlivých vedení pro nemovitost při zachování všech požadovaných parametrů. Vzhledem k tomu, že se jedná o části kolektoru, kde není vysoký „provoz“, je dovoleno polevit z určitých návrhových parametrů, jako je například požadavek na velikost průchozího profilu. V samotné odbočce jsou pak připraveny chráničky vedené do připojovaných nemovitostí nebo na povrch.  Skrze tyto chráničky pak dochází k pokládce kabelů a potrubí pro zásobované objekty. Je vhodné, aby již při výstavbě bylo provedeno dostatečné množství chrániček, včetně rezervy. Tímto se výrazně usnadní dodatečná ukládka vedení. Napojení lze dodělat i následně průvrty nebo dobouráním, jedná se však o nákladné a technicky složité řešení, neboť se provádí z již provozovaného kolektoru s omezenými prostorovými poměry, přičemž je technicky velmi složité zajistit vodotěsnost těchto míst. V případě kolektoru Hlávkův most byly navrženy celkem čtyři šachty. Šachta J101 o vnitřním světlém průměru 5,0 m a světlé výšce 30,8 m, sloužící k převodu sítí ze stávajícího kolektoru RNLS a stávajícího kabelovodu do nově vybudovaného kolektoru Hlávkův most. V horní části šachty je napojovací objekt a jsou v ní umístěny únikový a montážní poklop. Šachta J102 o vnitřním světlém průměru 7,0 m a světlé výšce 35,5 m obsahuje šplhavý výtah a napojení na strojovnu vzduchotechniky. V horní části šachty jsou umístěny únikový a montážní poklop. Šachta J103 o vnitřním světlém průměru 5,7 m a světlé výšce 27,2  m slouží pro převedení inženýrských sítí  z hlavní kolektorové trasy do hloubené odbočné větve a je vybavena jeřábovou dráhou (zataženou až do hloubené odbočné větve). Poslední šachta J104 je elipsovitého tvaru o vnitřních světlých rozměrech 5,4 × 4,7 m a světlé výšce 26,6 m a slouží k převodu sítí ze stávajícího kolektoru SPHM a stávajícího kabelovodu do nově vybudovaného kolektoru Hlávkův most. V horní části šachty jsou napojovací objekt  a montážní a únikový poklop.

Ve smyslu „kolektorových křižovatek“ jsou navrženy dvě technické komory, obě o shodných vnitřních světlých rozměrech 7,8 × 8,5 m. V případě technické komory TK101 je řešeno především budoucí napojení kabelového tunelu PRE a příprava na propojení kolektoru KHM s kolektory v centru. V případě technické komory TK103 je naopak řešeno odbočení sítí do šachty J103, respektive do hloubené odbočné větve.

Propojovací objekty (do kolektoru SPHM a RNLS) pak představují poměrně složité objekty, které musely respektovat veškeré  stávající stavy na obou březích Vltavy, a to jak z pohledu stavebního, tak napojení infrastruktury.

Výstroj kolektoru

Výstrojí kolektoru (podle kolektorové normy) jsou myšleny konstrukce pro uložení inženýrských sítí a pro zajištění chůze a dopravy po kolektoru. Návrh výstroje pro ukládaná vedení vychází ze základního návrhu obsazenosti kolektoru. Pro jednotlivá vedení pak musí být navržena konstrukce staticky zajišťující přenesení všech sil, které mohou na potrubí či kabely působit. U potrubí, kde se dá předpokládat teplotní dilatace, je nutné s tímto počítat, změnu délky umožnit a zároveň zajistit pevné body. Běžně jsou vedení ukládána na ocelové výložníky, potrubí jsou případně ukládána na ocelové či betonové podpěry, případně na závěsy. Jako materiál je téměř výhradně používána ocel s dostatečnou povrchovou ochranou pro zajištění ochrany proti korozi ve vlhkém prostředí kolektoru. V omezeném rozsahu (daném normou) je možné použití dříve rozšířených kompozitních materiálů pro výstroj kolektoru. Omezení využití kompozitů je dáno požadovanou třídou reakce na oheň. V trasách kolektoru se navrhují výložníky pevné. V místech, kde se dá předpokládat změna trasy, se pak navrhují konstrukce přenastavitelné, které  jsou  schopny  pomocí  pootočení a posunu zabezpečit požadované uložení vedení.

Pohyb osob je zabezpečen proti pádu zábradlími, pro svislou dopravu je kolektor vybaven žebříky. Po určitých vzdálenostech je pak nutné zajisti svislý transport imobilní osoby na nosítkách po schodišti nebo výtahem. Doprava materiálu je svisle zajišťována montážními otvory nebo výtahem, vodorovně pak po dně kolektoru. U větších profilů kolektoru je vhodné zřízení kolejové dráhy doplněné o lokomotivu s akumulátorovou trakcí.

V kolektoru Hlávkův most jsou jednotlivé šachty vystrojeny ocelovými podestami v osových vzdálenostech 3,9–4,6 m. Prostor pod montážním poklopem se promítá vždy do všech podest, navíc jej lemuje ochranné zábradlí. Ocelové výložníky technických komor a kolektorových tras jsou osazeny v osových vzdálenostech po 0,8–1,0 m. Ve dně hlavní trasy je úzkorozchodná kolejová (důlní) dráha, mající stejné parametry jako již provozovaný drážní systém v kolektorech v centru města. V současné době (než dojde k propojení s kolektory  v centru) je v kolektoru Hlávkův most ručně ovládaný kolejový montážní vozík s možností doplnění o lokomotivu s akumulátorovou trakcí.

Centrální strojovna vzduchotechniky

Příslušenství sdružené trasy a její užívání

Za příslušenství sdružené trasy je považováno veškeré vlastní vybavení kolektoru zajišťující bezpečný a bezporuchový provoz počínaje osvětlením, vzduchotechnikou přes protipožární ochranu  až po automatizovaný řídicí systém.

Automatizovaný systém řízení sleduje stav a kvalitu prostředí sdružené trasy a reaguje na naměřené parametry. Hodnoty sledovaných veličin jsou přenášeny na podružné řídicí stanoviště (PŘS). V PŘS jsou instalovány ovládací a řídicí prvky a dochází v něm k porovnávání naměřených veličin s předem stanovenými hodnotami. Následně pak automatizovaný systém na naměřené veličiny reaguje. U rozsáhlejších kolektorových systémů se zřizuje centrální řídicí pracoviště – dispečink, ze  kterého  je sledována celá kolektorová síť prostřednictvím jednotlivých PŘS. Kvalita sledovaného prostředí je hodnocena a zařazována do jednoho ze tří stavů – obvyklý provozní stav, neobvyklý provozní stav a havárie. Parametry pro vznik neobvyklého provozního stavu nebo havárie jsou kromě provozního řádu stanoveny i kolektorovou normou.

Osvětlení a elektrické vybavení je navrhováno na základě protokolu  o určení vnějších vlivů. Nad to je vlastní vybavení kolektoru rozděleno do dalších skupin, a to z pohledu požární bezpečnosti a výskytu hořlavého nebo výbušného plynu. Z pohledu požárního se jedná  o tzv. vyhrazené okruhy, které jsou zásadní pro bezpečnost sdružené trasy a musí být s funkční integritou (třída funkčnosti min. P60-R). Jedná se o např. měření teploty, napájení, ovládání a signalizace vzduchotechniky nebo napájení akustických houkaček. Z pohledu výskytu hořlavého či výbušného plynu je požadavek na zachování funkčnosti určitých okruhů vlastního vybavení při překročení 20 % dolní meze výbušnosti (vyhlášení neobvyklého provozního stavu), všechna ostatní elektrická zařízení musí být odstavena. Z tohoto důvodu musí být v nevýbušném provedení vzduchotechnika, světelná a akustická signalizace, měření teploty a měření koncentrace plynu. Osvětlení kolektoru má normou dané intenzity pro jednotlivé části sdružené trasy. Svítidla se umísťují na strop, stěny anebo případně na výstroj ve vzdálenostech zajišťujících požadovanou intenzitu osvětlení, ne však více než po 8 m. Nouzové osvětlení vyžaduje provedení s požární odolností a nevýbušné provedení, a tak se většinou řeší v souladu s normou, požadavkem na vybavení osob vstupujících do kolektoru se svítilnou s nezávislým zdrojem elektrické energie. Ovládání osvětlení se umísťuje převážně u vstupu do kolektoru a na začátku/konci osvětlovaného úseku, zpravidla také u požárních příček. Z provozních důvodů je kolektor dále vybaven jednofázovými i trojfázovými zásuvkami, které jsou umísťovány po 50, respektive 100 m. Pro veškeré vodivé součásti kolektoru, jako jsou vystrojení, poklopy nebo potrubí, musí být provedena ochrana před úrazem elektrickým proudem – pospojením a uvedením na stejný potenciál. Větrání v kolektoru se navrhuje nucené podtlakové. Přirozené větrání je taktéž přípustné, ačkoliv není obvyklé. Navrhuje se takový průtok/ výměna vzduchu, jež zabezpečí kvalitu prostředí. Kolektor je obvykle dělen na větrané úseky, které často odpovídají požárním úsekům, avšak větrání více požárních úseků najednou není ničím výjimečným. Nasávací objekty jsou osazeny regulačními klapkami pro zajištění návrhových parametrů. Pokud není možné zajistit pro část kolektoru standardní nasávání a výdech, navrhuje se separátní větrání výplachem, stejně tak se řeší odbočky delší než 5 m. Hlavní větrání musí mít 100% výkonovou rezervu pro případ poruchy ventilátoru. Toto je zajištěno zdvojením ventilátorů, případně větráním skrz vedlejší vzduchotechnický úsek, který je na tyto situace dimenzován.

Pro  komunikaci mezi osobami  v  kolektoru  a dispečerem musí být sdružená trasa  vybavena  dorozumívacím  systémem,  protože  ve většině kolektorových staveb není signál mobilních telefonů. Používají  se  pevná  i  bezdrátová  řešení.  Provozně  nejjednodušší je osazení kolektoru telefonními zásuvkami a vybavení vstupujících osob telefonním sluchátkem. Pro kontaktování osob v kolektoru je stavba vybavena akustickou houkačkou a v případě provozu kolejové dopravy je houkačka  doplněna  zábleskovým  světlem.  Houkačkou  (a zábleskovým světlem) signalizuje dispečer požadavek na spojení  se s dispečinkem, nebo vyzývá k okamžitému opuštění kolektoru. Bezpečnost uživatelů zvyšuje orientační a bezpečnostní značení. Snížené nebo zúžené průchody jsou označeny žlutočernými pruhy, únikové poklopy a žebříky jsou natřeny zeleně a místa úniku jsou označena tabulkami se  směry  únikových  cest.  Obdobně  musí  být v kolektoru označena barevně a štítky veškerá kabelová i trubní vedení pro jednoznačné určení dopravovaného média.

Přejdeme-li opět ke kolektoru Hlávkův most, tak podružné řídicí stanoviště vzniklo rozšířením stávajícího PŘS kolektoru SPHM na levém břehu Vltavy, které je napojeno na centrální dispečink na Senovážném náměstí. Na centrálním dispečinku je nepřetržitá (24/7) služba sledující a zajišťující veškerý kolektorový provoz.

Kolektor je vybaven standardním rozsahem sledovaných a řízených parametrů podle již výše uvedeného. Dorozumívací systém funguje přes systém přenosných telefonních přístrojů a telefonních zásuvek. Z důvodu kolejové dopravy akustickou signalizaci doplňuje zábleskové světlo. Nouzové osvětlení není zřízeno, vstupující osoby musí být vybaveny přenosnou svítilnou podle provozního řádu.

Větrání je podtlakové, s centrální strojovnou vzduchotechniky umístěnou u šachty J102 na ostrově Štvanice. Nasávací objekty jsou u šachty J104 na levém břehu Vltavy, v propojovacím objektu kolektoru RNLS na pravém břehu Vltavy a na konci hloubené odbočné větve na ostrově Štvanice, směrem k tenisovým kurtům. Záloha vzduchotechniky je řešena zdvojeným soustrojím. Všechny nasávací objekty jsou osazeny regulačními klapkami. Z důvodu umístění stavby v záplavové zóně jsou všechny nasávací a výdechové objekty umístěny nad výškovou úrovní hladiny povodně 2002 + min. 300 mm. Ty, které touto podmínku nesplňují, jsou vybaveny protipovodňovými uzávěry. Ty budou instalovány v případě předpokladu dosažení vyšších povodňových stupňů v souladu s povodňovým plánem kolektoru KHM. Technická komora TK101 a propoj do SPHM jsou vybaveny separátním větráním pro zajištění kvality prostředí těchto slepých větví.

Vody z celé stavby jsou vedeny do centrální čerpací jímky gravitačně, ve žlábcích v podlaze kolektoru, které jsou umístěny po obou stranách průjezdného profilu. Pouze z prostoru pomocné čerpací jímky umístěné pod výtahem v šachtě J102 je voda přečerpávána do centrální čerpací jímky. Odvodnění KHM je realizováno z centrální jímky umístěné ve dně šachty J103, odkud je průsaková voda čerpána do Vltavy dvojicí nezávislých třífázových kalových ponorných čerpadel, která se v činnosti pravidelně střídají. Výtlačná potrubí uvnitř kolektoru jsou z nerezové oceli DN 100. Vně jsou vedena kopanou trasou PE potrubím do výtokového objektu na břehu Vltavy, kde je osazena dvojice zpětných klapek. Na každém z výtlačných řadů je umístěn indukční průtokoměr.

Požární bezpečnost

Pro kolektory se vždy zpracovává samostatné PBŘ (požárně bezpečnostní řešení). Podle typu uložených sítí se určuje požární riziko, respektive stupeň požární bezpečnosti. Stavba se dělí na požární úseky, jejichž velikost se stanovuje na základě požárního rizika a skute nosti, je-li zřízen dopravní a manipulační prostor. Maximální velikost požárních úseků je pak 100, 300 nebo 900 m. Jednotlivé požární úseky jsou požárně odděleny a dveře jsou vybaveny samozavíracím zařízením. Veškeré únikové dveře a poklopy musí být otevíratelné bez použití jakéhokoliv nástroje. Veškeré prostupy musí vykazovat odolnost alespoň 60 min. Z každého místa musí zároveň vést alespoň dvě únikové cesty různým směrem, což neplatí u slepých větví a odboček do maximální délky 30 m. U kolektorů hlubších než 15 m se v kolektoru instaluje požární potrubí pro případný zásah složek  IZS. Požární potrubí lze nahradit připojovacím místem na vodovodní potrubí vedené v kolektoru. Dále se pak v kolektoru umísťují přenosné hasicí přístroje. Veškeré materiály použité v kolektoru musí mít odpovídající požární odolnost, nebo musí být zajištěny odpovídajícím nátěrem či obložením.

Kolektor Hlávků most je navržen jako jeden požární úsek, požární předěly se  nacházejí  na  propojích  do  stávajících  kolektorů  SPHM a RNLS. Plastová ochrana plynovodního potrubí je v celé délce natřena protipožárním  nátěrem.  Ostatní  kabely  a  chráničky  jsou  v provedení s odpovídající třídou reakce na oheň.

Závěr

Kolektor Hlávkův most představuje nejmodernější pražský kolektor, který rozšiřuje stávající kolektorovou síť o dalších téměř 530 m. Nový kolektor vznikl především na základě nutnosti vymístit inženýrské sítě z tělesa Hlávkova mostu z důvodu jeho plánované rekonstrukce. Stavba navíc propojuje dva stávající kolektory na obou březích Vltavy – kolektory RNLS (Rekonstrukce nábřeží Ludvíka Svobody) a SPHM (Severní předmostí Hlávkova mostu).

Stejně tak, jako je tomu u jiných inženýrských staveb (mosty, tunely apod.), představují kolektory poměrně obtížnou disciplínu vyžadující především zkušenosti – od koncepční myšlenky přes zpracování všech projektových stupňů a realizaci až po samotný provoz kolektoru. Předchozí článek (Stavba č. 8615: Kolektor Hlávkův most, I. díl, publikovaný v čísle 12/2019) spolu s tímto měly za cíl přiblížit čtenáři celou problematiku od procesu návrhu až po samotnou realizaci kolektoru. Snahou je zachytit to, s čím je potřeba se vypořádat a proč je potřeba navrhnout tak velké podzemní prostory pro „kolektorové křižovatky“. Připočteme-li kolektor Hlávkův most ke stávajícím provozovaným kolektorům, lze snadno dojít k tomu, že kolektorový systém hlavního města Prahy čítá již téměř 100 km kolektorových tras a představuje v současné době pojem v celosvětovém měřítku, neboť z technického i kvalitativního pohledu ho lze řadit k těm nejvíce propracovaným. Proto pevně věříme, že zkušenosti, užité technologie či aplikace nejmodernějších technologických zařízení na kolektoru Hlávkův most mohou poskytnout inspiraci pro budoucí výstavbu dalších kolektorů nejen v ČR, ale i ve světě.

Zdroje:

[1]      RÁČEK, Václav a Jaromír ZLÁMAL. Projekt kolektor Hlávkův most. Tunel. Praha: Česká tunelářská asociace ITA-AITES a Slovenská tunelárska asociácia ITA-AITES, 2015, 24(2), ISSN 1211–0728, 2015(2).
[2]       DOHNÁLEK, Václav, Radek KOZUBÍK, Václav RÁČEK, Jaromír ZLÁMAL a Oto PETRÁŠEK. Kolektror Hlávkův most a technologie speciálního zakládání. Časopis ZAKLÁDÁNÍ. Praha: ZAKLÁDÁNÍ STAVEB, a.s., 2017, 24(2), 2017(4).
[3]        KOZUBÍK, Radek, Václav DOHNÁLEK, Václav, RÁČEK a Jaromír ZLÁMAL. Kolektor Hlávkův most – nová řešení při projektování a výstavbě. Tunel. Praha: Česká tunelářská asociace ITA-AITES a Slovenská tunelárska asociácia ITA-AITES, 2018, 27(3), ISSN 1211–0728, 2018(3).
[4]       RÁČEK, Václav, Jaromír ZLÁMAL a Radek KOZUBÍK. Kolektor Hlávkův most – sekundární ostění. Sborník příspěvků PODZEMNÍ STAVBY PRAHA 2019. Praha: Česká tunelářská asociace ITA-AITES a Slovenská tunelárska asociácia ITA-AITES, 2019, 27(3), ISBN 978-80-906452-3-3, 2019.
[5]        ZLÁMAL, Jaromír a Václav RÁČEK. Neobvyklé objekty a technologie na stavbě kolektor Hlávkův most. Sborník příspěvků PODZEMNÍ STAVBY PRAHA 2019. Praha: Česká tunelářská asociace ITA-AITES a Slovenská tunelárska asociácia ITA-AITES, 2019, 27(3), ISBN 978-80-906452-3-3, 2019.
[6]        ZLÁMAL, Jaromír, Václav RÁČEK, Jan PRUŠKA a Jan JEŽEK. Výpočetní metody na akci kolektor Hlávkův most. Sborník příspěvků PODZEMNÍ STAVBY PRAHA 2019. Praha: Česká tunelářská asociace ITA-AITES a Slovenská tunelárska asociácia ITA-AITES, 2019, 27(3), ISBN 978-80-906452-3-3, 2019.
[7]        SOCHŮREK, Jan, Václav RÁČEK a Daniel ŠVEC. Pražský kolektorový systém. Stavebnictví. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o., ISSN 1802-2030, 2019(10).
[8]        ČSN P 73 7505: Kolektory a ostatní sdružené trasy vedení inženýrských sítí, 2017.
[9]        RÁČEK,  Václav,  Jiří  KOLDA,  Jan   SOCHŮREK,  Daniel   ŠVEC a Jaromír ZLÁMAL. Stavba č. 8615: Kolektor Hlávkův most, I. díl. Stavebnictví. Praha: Informační centrum ČKAIT, ISSN 1802-2030, 2019(12).