Rekonstrukce barokního paláce Sylva Taroucca, Savarin

Barokní palác Sylva Taroucca, dnes zvaný Savarin, ojedinělou stavbu pozdně barokního palácového stavitelství, navrhl K. I. ­Dientzenhofer, který sám dohlížel na její průběh v letech 1743–1751. Tato nemovitá kulturní památka je unikátním celkem stavebního projektu, prováděná od samého základu jako palácová novostavba (ale s částečným hmotovým využitím starších předcházejících staveb). Mistrně propracovaná je také architektonická kompozice pozdně barokní Dientzenhoferské uliční fasády spolu s trojicí hierarchicky odlišených nádvoří. Řada prací tehdy probíhala nejen jako stavba, ale i v režimu restaurování. Barokní palác, stavěný pro knížete Ottavia Piccolominiho po Dientzenhoferově smrti, dokončil Anselmo Lurago. Od svého vzniku v letech 1743–1752 prošel palác četnými stavebními úpravami a rekonstrukcemi, a to jak v 19., tak i ve 20. ­století, kdy zde od dvacátých let působil Společenský klub Savarin jako významné centrum českého společenského života, byla tu známá restaurace Savarin. Od padesátých let budovu užívalo Ministerstvo školství a opět měla široké kulturní a společenské využití. V roce 2021 byla zahájena náročná celková stavební a restaurátorská rekonstrukce paláce se zhotovitelem Syner s.r.o. a Metrostav a.s. pro firmu Crestyl.

Mimořádnost fasád a sochařské výzdoby

Autor barokní přestavby paláce, Kilián Ignác Dientzenhofer, byl stavitelem tehdejšího evropského formátu s realizacemi na našem území, dnešním Rakousku a jižním Německu. V případě paláce Sylva Taroucca jde o jediný palác, který K. I. ­Dientzenhofer vytvořil jako celek a který mu lze bezpečně přisoudit. Tehdejší barokní architektura si potrpěla na mimořádnou okázalost a zdobnost. Tato reprezentativní podoba paláce se zračí v náročné architektonické úpravě uliční fasády, která je devítiosá a ­symetrická se středovým portikem vyneseným čtveřicí párů toskánských sloupů podpírajících balkón s náročně kovaným zábradlím. Ten byl zřejmě doplněn až před rokem 1850 za období Nosticů. V patře dělí osy pilastry s iónskými hlavicemi. Pomyslnému středu náročně provedené fasády piana nobile dominuje rodový erb, dnes na středu se znakem majitele z rodu Nosticů s pečlivě restaurovaným rodovým klenotem, labutí. Středový znak byl zřejmě vytvořen druhotně na místě staršího erbu původního majitele, je ze sádry, a klenot z pískovce je tedy doplňkem. Střeše vévodí sochy, které kolem roku 1751 dodal ateliér Ignáce Františka Platzera. Pro vnější výzdobu paláce Savarin zhotovil celkem 11 soch – Satyry, Nymfy, Dionýsa a ozdobné vázy, které dosahují výšky přes 2 m a patří k cenným originálům českého barokního umění. Sochy byly vzhledem k havarijnímu stavu ­sneseny v roce 2018. Sedm z nich byly barokní originály, další čtyři sekané kopie vytvořené sochařem Václavem Scheibalem v roce 1878. Pečlivě restaurované starší kopie a přesné, nově vytvořené kopie zbylých původních soch, sekané opět z pískovce, byly navráceny na fasádu na jaře roku 2024. Restaurování všech sejmutých soch předcházelo jejich dokumentování, upevnění nesoudržných částí a případně i slepení, vakuové napuštění konsolidantem, hrubá modeláž doplněných chybějících částí, následná jemná modeláž, finální dočištění, retuše a patinace celku spolu s doplňovanými částmi. Veškeré restaurátorské práce byly prováděny pod dohledem akademického sochaře Jarmila Plachého. Zrestaurované nahrazené originální sochy budou odborně uloženy, neboť degradace kamene již nedovoluje plnou prezentaci v exteriéru. Kopie soch byly provedeny z jemnozrnného tvrdého pískovce světle okrové barvy a byly vysekány tradiční metodou tečkování. Osazení soch na průčelní fasádě bylo provedeno na nerezové trny a románskou maltu.

Fasády

Samotné fasády paláce prošly nesmírně náročným procesem restaurování, kdy zejména uliční fasáda obrácená k západu trpěla povětrnostními podmínkami, ale i dřívějšími neodbornými zásahy, např. použitím cementových plomb. Fasáda byla dodavateli restaurátorských prací pečlivě prověřena pod vedením akademického malíře a restaurátora Petra Kadlece. Na základě restaurátorského průzkumu bylo zvoleno barevné řešení odkazující se na barokní tvářnost paláce. Zajímavostí je reverze poměru tmavších a světlejších ploch obnovovaného barokního řešení uliční fasády oproti fasádám 3. nádvoří. Barevnost se měnila tak, jak se postupně směrem do dvorů měnil architektonický i symbolický význam paláce, na který původně navazovala zahradní úprava zadní části parcely, avizovaná fontánami s bohatým plastickým dekorem na 2. nádvoří. Restaurátorská obnova fasád se musela vypořádat s náročnými úkoly spočívajícími v materiálové nehomogenitě ploch fasád, s dříve užívanými technologiemi včetně fermežových nátěrů silně zasáklých do hmoty omítek a dalšími úskalími tohoto druhu obnov. 

Přesto se podařilo v maximální míře zachovat nalezené původní partie fasád. Přitom je třeba si uvědomit, že parter do ulice je výsledkem postupných úprav 20. století, kdy místo původních oken a portálů přízemí začaly vznikat výkladce.

Prvotním záměrem investora a autorů restaurátorského záměru bylo prezentovat povrchovou úpravu paláce v podobě původních barevně tónovaných omítek. Nicméně z důvodu zvýšeného rozsahu poškození původních omítek, který přesahoval závěry restaurátorského průzkumu z roku 2018, byl technologický postup změněn z lokálních zásahů na komplexní obnovu. Všechny změny byly konzultovány s restaurátorem, zástupci památkové péče a stavebníka. K tomuto rozhodnutí vedl mimo jiné také výsledek laboratorních testů, který prokázal přítomnost zčernalé sádrovcové krusty na povrchu omítek. Sádrovcové krusty vznikaly v minulosti běžně na površích s obsahem vápníku a jsou velmi těžko odstranitelné. Černá barva krusty pak byla způsobena sazemi a nečistotami z ovzduší. Po provedení technologických zkoušek byla zvolena technika čištění v kombinaci vysokotlaké páry a odstraňovačů barev. Povrchy fasád byly dále konsolidovány, chybějící části doplněny vápennými omítkami a bylo přistoupeno ke kompletní barevné retuši v citlivějším lazurním pojednání, které lépe vystihuje historický charakter budovy. Na závěr byla aplikována finální fixáž pro prodloužení trvanlivosti lazurních nátěrů.

Erbovní znak rodu Nosticů, který zdobí uliční fasádu, je elegantně zakomponován do supraportové výzdoby vstupu na balkon. Ústřední erb v kamenném rámci byl vyhotoven ze směsi sádry a jemného písku, tzv. francie. Vzhledem k tomu, že tento materiál není příliš stabilní, byl celý znak nejprve zpevněn a jeho chybějící části se dle dobových předloh doplnily stejným typem materiálu jako původní hmota. Nakonec bylo přistoupeno k barevné úpravě založené na dobových heraldických předlohách k rodu Nosticů. Je možné, že původně zde byl středový znak rodu Piccolominiů, který byl takto nahrazen za nových majitelů.

Nová zjištění o stavbě paláce

Palác Sylva-Taroucca stojí na místě dvou středověkých staveb, z jejichž dob se v jádru paláce dochovala část sklepení i nadzemní konstrukce, a to hlavně v uličním traktu vpravo od průjezdu, zhruba pod schodišti k 1. nádvoří. Mezi těmito patrovými domy, které prošly i renesanční přestavbou, probíhala ulička tvořící podélnou osu dnešního barokního paláce. Část staršího renesančního zdiva jednoho z domů se nachází v prostorách přízemí podél 1. nádvoří vpravo. Tato partie barokního paláce byla kuchyní, ze které vedly do patra četné komíny. Nad kuchyní v patře, vedle hlavního schodiště, se v průběhu rekonstrukce podařilo objevit část původní barokní dispozice. Dnes navazuje na východní rameno hlavního schodiště hloubkový sál s šesticí okenních os, což je výsledek mladší úpravy dispozice. Při rekonstrukčních pracích byla zjištěna původní barokní stavební úprava v podobě enfilády dvou menších pokojů s polokruhovými nikami pro kamna, umístěnými s využitím staršího zdiva při krajní zdi objektu – obdobná nika s konchou a jedinými neorokokovými kamny se zachovala v místnosti za schodištěm při 1. nádvoří. Zdivo zde bylo zajištěno, niky opatrně prozděny a ochráněny představenou stěnou. Zároveň v tomto křídle byly nalezeny fragmenty dekorativní výmalby a rozvrh pro štukové dekory – nálezy byly restaurátorsky zajištěny a ochráněny novou omítkovou vrstvou.

Barokní paláce disponovaly rozmanitým provedením krytu podlah. Od prostých prkenných podlah v obslužných prostorách až po nejnákladněji provedené vlýskové podlahy a parkety s vkládanými intarziemi. Podlahové sondy před vlastní rekonstrukcí objektu ukázaly přítomnost parket i vlýsků v rámci 1. a 2. patra objektu. Většinou byly zakryty vrstvou dřevotřísky s nalepeným kobercem. Šlo o vrstvy provedené ve 20. století.

V průběhu rekonstrukce, po odkrytí novodobých výše uvedených vrstev, byla zjištěna honosně intarzovaná podlaha v sálech – místnostech č. 2.05 a 2.06 v piano nobile v hlavním uličním traktu. Tato podlaha byla vložena do sálů až po jejich spojení, ke kterému došlo za II. světové války, kdy dělicí stěna s původními dveřmi na ose byla zkrácena na drobná křidélka a nová podlaha sjednotila prostor sálu ve stylu „koberců“ s bohatou okrajovou bordurou. Skládaná moderní podlaha byla nalezena v místnosti č. 2.17 přiléhající ke 3. nádvoří objektu, tj. v prostorách Společenského klubu Savarin, kam byla zřejmě vložena při úpravách po požáru roku 1926. Moderní úpravy po požáru tehdy projektovali architekti Pfeiffer a Kloub a většinu prací zřejmě prováděla stavební firma Blecha. Zbytek prostor piana nobile tvořila vlýsková podlaha skládaná na rybinu. Ve 2. patře uličního traktu byly nalezeny novodobé masivní parkety typu vídeňského kříže a vlýsky.

Konsenzem bylo rozhodnuto o zachování a restaurování intarzované podlahy v sálech – místnostech č. 2.05 a č. 2.06, která je svým vzorem ojedinělá. Jde o vícevrstvé intarzované parkety dvojího vzoru. Starší dochovaný vzor typu z počátku 20. století byl proveden s nášlapnou vrstvou v kombinaci dubu, mahagonu a javoru, mladší z poloviny 20. století v kombinaci dubu a javoru. Tyto parkety jsou po obvodě doplněny výše uvedenou bordurou s nášlapnou vrstvou z dubu a javoru. Podle způsobu provedení lze usuzovat, že byly provedeny, nebo obnoveny na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století, byť vzorem odpovídají spíše meziválečnému období 20. století. Před vlastním prováděním opravy podlahy bylo rozhodnuto, že podlaha bude s ohledem na intarzii repasována bez její celkové demontáže. Bordury po obvodě místnosti byly vyměněny. Konečná povrchová úprava byla provedena olejovoskem.

Vlýskovou dubovou podlahu s vloženou mahagonovou kostkou v místnosti č. 2.17, v tzv. sloupovém sále při 3. nádvoří, nebylo možné opravit bez celkové demontáže z důvodu původního lepení na podklad. Proto byla vyrobena věrná kopie této podlahy.

Ostatní dřevěné podlahy byly posouzeny a bylo ze strany zástupců památkové péče, stavebníka a projektanta rozhodnuto o jejich nahrazení novými parketovými dubovými dílci – vrstvené parkety se vzorem klasického vídeňského kříže, širokého vídeňského kříže a parkety typu chevron. K volbě vrstvených parket bylo přikročeno z důvodu jejich konstrukční stability, renovovatelnosti a lepšího přenosu spojitého zatížení i na sousední parkety díky vlastnímu peru a drážce.

Poměrně opomíjenou podlahou jsou suterénní a pomocné přízemní prostory paláce. V mnoha prostorách došlo k výměnám podlah již v minulosti včetně hlubokých zásahů do spodní skladby, ale přesto se zde našly valounkové podlahy ve sklepech, které byly podle informací ze starší úpravy v devadesátých letech i v kočárovnách. V přízemních místnostech jsou stopy po historických kanálech, odvádějících splašky.

Současně se stavebními pracemi probíhalo restaurování řady jednotlivých stavebních i interiérových prvků ze všech období úprav paláce: byly postupně restaurovány kamenné články, zejména barokní portály ve fasádách, intarzované dveře i fládrované prvky z 19. století v piano nobile, je připravena obnova funkcionalistické dělící stěny s dvojicí posuvných dveří, obložené vysoce leštěnými dýhami, byla restaurována i hlavní mřížová vrata z roku 1964 ve stylu tzv. bruselu (autor Jiří Binko, výroba ZUKOV spol. s r. o. Praha), včetně štukových dekorů stropů sálů piana nobile.

Náročnou etapou stavební obnovy paláce bylo i restaurování a nová výroba oken. V piano nobile se na průčelí dochovala dubová okna s honosnými odlévanými kováními včetně bohatě intarzovaných vnitřních skládacích okenic, jež byly v pozdější úpravě opatřeny fládrem. Okna ve středních třech osách byla provedena zvenčí jako oblouková, ale zevnitř v rámci dřevěné špalety jako rovná. Rozdíl obloukového výklenku nemohl být dozděn, ale byl vyplněn soudobými izolačními materiály.

V rámci 1. nádvoří a jeho bohaté architektonické barokní úpravy bylo přistoupeno k rehabilitaci této historické vrstvy výměnou oken. Stávající okna 1., 2. i 3. nádvoří byla výsledkem rekonstrukce provedené ve druhé polovině 20. století. Jednalo se ve své době o velmi rozšířená zdvojená dřevěná okna, tzv. rekordky, která nahradila špaletová okna z konce 19. století. Současnou rekonstrukcí byla navrácena historická podoba oken s vnějšími křídly osazenými v líci fasády. U oken 1. nádvoří bylo z důvodu zachování dekorativních štukových a kamenných okenních šambrán na fasádě přistoupeno k provedení zkosených špalet (v 19. století byly tyto šambrány osekány a opětovně obnoveny ve druhé polovině 20. století). Pouze v případě oken do hlavního schodiště byly ponechány a repasovány stávající „rekordky“, kde ani v minulosti špaletová okna nebyla.

Nová špaletová okna byla provedena v profilaci jako stávající restaurovaná okna v prostoru piana nobile, okna v 1. patře byla provedena s dřevěnou špaletou, v přízemí s omítanou. Okenní tabulky byly usazovány zvenčí do kytu. Povrchová úprava byla provedena ručně provedeným emailovým nátěrem v barevnosti podle požadavku NPÚ a investora a doplněna mosazným kováním.

Úprava protipožárního řešení paláce vyvolala nutnost různého řešení úprav nových oken. Směrem k sousednímu objektu se vyskytují okna na líci pevně protipožárně zasklená. U schodiště do podkroví přiléhajícího k 1. nádvoří bylo aplikováno protipožární okno dovnitř, okno vnější bylo upraveno pro nasazení kličky zvenčí. Obdobně bylo postupováno v rámci krčku mezi 2. a 3. nádvořím, kde byla dřevěná kastle na hloubku rozříznuta, protipožární sklo bylo vloženo dovnitř a vnější křídlo bylo upraveno na otvírání zvenku. Vybrané výkladce v parteru a část dveří na nádvoří v místech bývalých koníren a kočároven byly nahrazeny soudobými kovovými profily JANSEN v bronzové barvě. Specifickým soudobým prvkem jsou na přání stavebníka provedené vlnité skleněné stěny dělící průjezd od pochozích bočních částí. 

Každá stěna je provedena ze šesti kusů za tepla zakřivených skleněných panelů z bezpečnostního vrstveného skla celkové tloušťky 28 mm. Jednotlivé panely mají šířku do 2 m a výšku cca 4,5 m. Stěna byla navržena a vyrobena využitím 3D modelu, který vycházel z přesného prostorového skenování místa včetně nejmenších detailů a reliéfu klenebních pásů. Díky použití nejmodernějších technologie se podařila unikátní realizace s minimálním odstupem od stávajících klenebních konstrukcí v řádu několika centimetrů. Instalace skleněných panelů probíhala dvojicí pásových manipulátorů a se strojově řízenými posuny a rektifikací, neboť jednotlivá skla mají hmotnost cca 600 kg. Instalace skleněných „vln“ znamenala nutnost vybudování samostatných železobetonových základových a nosných pasů ve skladbách podlah a zásypů průjezdu – zůstala zde však zachována kamenná dlažba z některé z pozdějších úprav. Původně zde nepochybně na středu byly dřevěné kostky, které snižovaly hluk projíždějících kočárů a povozů. Průjezd byl jedním z počátečních náročných bodů stavební obnovy. Nachází se zde celkem 12 sloupů kruhového a čtvercového průřezu sdružených po třech do 4 skupin dosedajících na čtvercové plinty, jejichž funkce je jak výtvarná, tak statická. Část sloupů byla výrazně poškozena roztržením dříku a patky, trhliny směřovaly do hloubky zejména vlivem korozivních nárůstů spojovacích čepů. U vybraných sloupů s menším ­rozsahem poškození stačilo kamenické doplnění dříku a patky sloupu po vytažení zkorodovaného čepu a jeho nahrazení novým nerezovým. Minimálně jeden ze sloupů byl už v minulosti ze stejných důvodů nahrazen železobetonovou „protézou“ s kamenickou úpravou. Výztuž ale nebyla ošetřena, což vyvolalo nutnost výměny „protézy“ pilíře. Dřík i patka byly doplněny novým kamenem, upraveným patinou tak, aby se opticky blížil původním sloupům.

Nástupní prostory paláce jako svébytné umělecké dílo

Za nejpůvodnější část paláce dnes můžeme považovat především schodišťovou halu s nástupním trojramenným kamenným schodištěm s bohatou sochařskou výzdobou a složitým stropem s vysokou neckovou klenbou se středním polem ve tvaru T. 

Boční partie mají bohatou štukovou dekoraci a opticky se propojují s okolním prostorem iluzívní výmalbou v malých oválných okénkách na osách klenby. Hlavní rameno schodiště stoupá přímo od vchodu na mezipodestu, kde je v nice umístěna socha Flory, a z podesty běží pravé rameno schodiště k sálům v piano nobile, dnes nově spojeným do jediného velkého prostoru. Původní tři sály již připomínají jen štukové dekorace stropů. Levé rameno schodiště vedlo k soukromým pokojům majitele v bočním křídle. Schodiště bylo restaurováno včetně dlažby haly v patře, kde je ohraničeno původní kovanou železnou mříží mezi kamennými sloupky se skupinami dekorativních prvků putti (nahé dítě podobné andílku) a vázami, rovněž připisovanými Platzerovi. Všechny kamenné prvky byly restaurovány, část dlažby byla nově doložena. Ze starší fotodokumentace je patrné, že v minulosti byly kamenné články i sochy pod nátěrem, ale protože byly v minulosti očištěny na kámen, zůstává jejich podoba takto zachována.

Součástí výzdoby hlavního schodiště paláce je také freska ve středovém poli stropu, nyní autorsky připsaná J. P. Molitorovi, významnému malíři německého pozdního baroka. Freska byla komponována nad schodištěm formou písmene „T“ a obsahuje výjev s bohyní lovu Dianou obklopenou putti, slunečním vozem Apollona a dalšími antickými božstvy. Freska byla bohužel poznamenána opravami už v minulosti, nepochybně požárem ve dvacátých letech, po němž asi zůstávala delší dobu neočištěna a zřejmě byla postižena i velkým prosáknutím vody při hašení. Následně byla zasažena především opakovaným zatečením z porušené střešní krytiny úžlabí střechy vedoucí nad freskou. Se střechou a oním úžlabím byly zřejmě už v historii problémy. Freska byla opatřena dvojitým záklopem z prkenného bednění na ramenátech. Střední část fresky – pomyslný střed dříku „T“ byl poničen zatečením a celek musel být odborně restaurován, resp. to co zde zbylo z předchozích restaurování z 19. a 20. století. Sama stavební část fresky byla poškozena působením vlhkosti – degradována byla část krokví, bednění střechy, bednění fresky a jejích ramenátů. Díky týmu proškolených odborníků zhotovitele se podařilo poškozené prvky v nezbytně nutném rozsahu vyměnit a zajistit krov i záklop fresky proti další degradaci způsobené vlhkostí. Upomínkou na poškození tak zůstává jen ne zcela barokně autentická střední část fresky a výškově pokleslý roh lemujících plastických štuků.