Tuto tragickou událost jsem podrobně popsal již v roce 2002 ve Zpravodaji brněnské pobočky ČSSI i v časopise Z + i. V mnohém se s autorem článku shoduji, zejména v tom, že u každé velké stavební havárie bývá příčina ne jedna, ale kumulace několika nepříznivých okolností nebo chyb jednotlivých účastníků výstavby. Narozdíl od něj však nepovažuji za rozhodující faktor zřícení jednoho cihelného pilíře, který způsobil celou havárii, jen jeho stavební úpravy, kterým byl v průběhu svého stoletého života a zejména v posledních týdnech před svým zřícením, vystaven, ale uvažuji i o lidském faktoru. Vždyť tento mohutný pilíř nebyl při svém náhlém a teoreticky těžko prokazatelném zřícení zatížen o nic více než po celou dobu svého trvání! Tuto paradoxní skutečnost si vysvětluji tím, že pilíř byl už při stavbě proveden nekvalitně. Kdyby byl vyzděn dobře, unesl by desetipatrový dům a nikoliv jen tři vyklizená patra s lehkou střechou. Protože však byl mohutný (o půdorysu 2 m2), vyzdili tehdejší zedníci - asi zkušení vykukové - dobře jen jeho ?slupku?, tj. vnější vrstvu cihel, a vnitřek vyplnili ?šotolinou?, složenou z úlomků cihel poskládaných do vápenné malty. Nemohli pochopitelně tušit, že za 30 roků budou jeho dva sousední pilíře odstraněny, a tak bude muset přenést i jejich zatížení, kromě toho do něj bude vsazen nový kazetový sklobetonový mezistrop a ten bude za dalších 70 roků rozbíjen pneumatickými kladivy. Otřesy takto vzniklé jeho slepované zdivo už nevydrželo.