Pod jednou střechou s rorýsi a netopýry III půdy a štěrbiny v budovách

Úvod
Řada druhů netopýrů žijících na území ČR se může v určitých fázích svého životního cyklu vyskytovat v nejrůznějších typech budov. Specifická situace bytových, resp. panelových, domů byla popsána v minulých dvou dílech. Výskyt netopýrů je však možné očekávat téměř v každém typu budovy, ať už se jedná o rodinné domy, chaty, zámky, církevní stavby. Nadzemní části těchto budov jsou na rozdíl od panelových domů osídlovány zejména letními koloniemi netopýrů, kteří zde rodí a odchovávají svá mláďata. Kromě toho se zde netopýři mohou objevit i během jarních a podzimních přeletů.
Zjednodušeně lze říci, že se můžeme setkat se dvěma skupinami netopýrů, přičemž každá z nich využívá jiný typ úkrytů. První skupinou jsou původně jeskynní druhy (vrápenec malý, netopýr velký a netopýr brvitý), které obývají prostorné půdy velkých budov (obr. 1). Druhá skupina zahrnuje tzv. štěrbinové druhy (např. netopýr hvízdavý, netopýr večerní a řada dalších), jejichž původním úkrytem jsou skalní pukliny či skuliny za kůrou stromů. Podobné štěrbinové úkryty tedy vyhledávají i v budovách, a to zejména v menších obytných domech, rekreačních chatách či v hospodářských staveních. Většinou se jedná o štěrbiny za dřevěným obložením zdí, pod střešní krytinou, kolem komína, oken, za přechodně nebo trvale otevřenými dřevěnými okenicemi apod. (obr. 2). Vzhledem k tomu, že tyto dvě skupiny netopýrů mají odlišné nároky na charakter úkrytu, liší se do určité míry i problematika jejich ochrany. Nicméně co se týče stavebních zásahů, platí pro obě skupiny stejná základní pravidla, která je třeba dodržet.
Jak provést opravu střechy, rekonstrukci půdních prostor a další úpravy domu tak, aby byl dopad stavebních prací na netopýry co nejmenší a aby mohli daný úkryt využívat i nadále? Důležité je opět zejména správné načasování stavebních prací a také to, aby nedošlo k výrazným změnám charakteru stávajícího úkrytu netopýrů.

¤ Obr. 1. Letní kolonie netopýra velkého na půdě zámku v Jevišovicich (foto: Antonin Reiter)

¤ Obr. 2. Typické úkryty štěrbinových druhů netopýrů na budově chaty (foto: Ivana Weberova)

Vhodné načasování stavebních prací
Období rozmnožování je velmi citlivou fází životního cyklu netopýrů. Samice se za účelem porodu mláďat shromažďují v koloniích, a nevhodně načasované stavební práce proto mohou negativně ovlivnit rozmnožování velkého počtu jedinců najednou. Aby nedocházelo k rozsáhlému rušení kolonie v době porodů či v období přítomnosti nevzletných mláďat, je třeba provádět stavební práce pouze v období, kdy netopýři nejsou v úkrytu přítomni (tj. přibližně od 31. srpna do 30. března).
U rozsáhlých budov (zámků, klášterů apod.) někdy není možné opravu střechy a krovů stihnout v uvedeném období a stavební práce musí pokračovat i v letních měsících. Pokud je tato situace předem zřejmá, lze stavební práce rozvrhnout tak, aby negativní vliv na rozmnožování netopýrů byl co nejmenší. Vhodným řešením je přednostně zrekonstruovat hlavní prostor sloužící jako úkryt netopýrů a ukončit stavební práce v těchto místech ještě před návratem samic na lokalitu (tj. do konce března). Jiným řešením u velkých budov je rozdělit půdní prostor přepážkou na dvě části a stavební práce provádět postupně, tj. nejdříve v jedné, pak v druhé části. Takto mají netopýři i v průběhu stavby k dispozici prostor, kde nejsou rušeni (obr. 3). Je však nutné, aby oddělený prostor byl dostatečně velký a aby zde byl zachován vhodný vletový otvor. Tento přístup lze aplikovat také v případě, že se stavební práce neplánovaně protáhnou do letního období, nebo pokud je výskyt letní kolonie netopýrů odhalen teprve v průběhu rekonstrukce střechy.

¤ Obr. 3. Oddělení časti podkrovnich prostor využivaných netopýry pomoci plachty během opravy střechy (foto: Martin Ceľuch)

Zachování charakteru úkrytu
Zatímco načasování stavebních prací je důležité z hlediska rozmnožování netopýrů v daném roce, pro další existenci letní kolonie netopýrů je zásadní, aby nedošlo k velkým změnám v charakteru úkrytu. Pokud jsou zachovány následující vlastnosti úkrytu, je pravděpodobné, že netopýři budou ochotni příslušnou lokalitu obývat i v dalších letech.

• Velikost úkrytu

Pro druhy osídlující půdy velkých budov je tento faktor zcela zásadní. Netopýři potřebují dostatečně velký prostor, kde mohou volně létat, tedy také bez přítomnosti větších překážek. Z tohoto hlediska netopýrům vyhovuje klasické trámoví (nepoužívat příhradové vazníky). Výška půdního prostoru (od podlahy ke hřebeni střechy) by měla dosahovat minimálně 2 m, v optimálním případě více než 2,8 m (nejčastěji tito netopýři osídlují prostory o výšce 3?4 m). Co se týče délky půdního prostoru (měřeno v hřebeni), jsou minimální hodnotou 4 m, optimální více než 5 m. Pokud dojde k výraznému zmenšení dostupného prostoru, mohou netopýři lokalitu zcela opustit. Nejlepším řešením je zachovat pokud možno původní velikost úkrytu (půdy).

• Mikroklima

Veškeré úpravy půdního prostoru je třeba zvážit i z hlediska možných změn mikroklimatických podmínek. Pro letní kolonie netopýrů je důležitá zejména teplota uvnitř úkrytu. Ideální podmínky představují sluncem vyhřáté půdní prostory, kde maximální denní teplota dosahuje hodnot 30?50?C. Pokud jsou v rámci stavebních úprav vybudována velká nová okna či jiné otvory (nebo naopak uzavřeny otvory původní), nebo pokud se výrazně změní velikost a dispozice půdního prostoru, může dojít k významným změnám proudění vzduchu, a tedy i teplotních podmínek v úkrytu. Nežádoucí je nejen pokles, ale i přílišný vzestup teploty během odpoledních hodin za slunečných dnů. Je-li například nový otvor umístěn příliš vysoko, dochází k nežádoucímu unikání teplého vzduchu hromadícího se pod hřebenem střechy, a tedy k celkovému ochlazení úkrytu. Problematické je také použití odlišné střešní krytiny ? např. plechové krytiny místo původních pálených tašek ? v odpoledních hodinách za slunečních dnů pak dochází k výraznému zvýšení teploty na půdě. I když v některých případech nelze použít stejnou krytinu (nevyrábí se nebo je dokonce zdravotně problematická, jako např. eternit), je žádoucí použít materiál podobných termoizolačních vlastností, jaké měla původní krytina (obr. 4).

¤ Obr. 4. Pohled na opravené střechy zámku v Jevišovicich. Na části budovy zcela vpravo je vidět ponechaná původni střešní krytina nad prostorem využívaným netopýry, foto: Antonin Reiter.

• Vletové a výletové otvory

Některé druhy netopýrů (zejména vrápenec malý a netopýr velký) dávají přednost velkým otvorům, které jim umožňují prolétávat do úkrytu a z úkrytu, aniž by letící jedinci museli přistát. Pro vrápence je to nezbytná podmínka, protože nedovedou lézt po stěnách a stropech, umějí se pouze zavěsit. Vletovými a výletovými otvory jsou v těchto případech především okna, střešní okénka, vikýře a věžní žaluzie. Pro vrápence malého jsou vhodná vletová okna široká nejméně 600 mm a vysoká nejméně 300 mm, pro netopýra velkého o minimální šířce 300 mm a výšce 60 mm (obr. 5, 6). Pokud při rekonstrukci půdy dojde k výraznému zmenšení vletových otvorů, mohou tyto druhy netopýrů reagovat i opuštěním úkrytu. Vadit může také změna umístění vletových otvorů, protože nové otvory netopýři nenajdou. Nejlepším řešením je proto pokud možno zachovat původní umístění a velikost vletových otvorů.
Vletové otvory využívané netopýry pro vstup do vnitřku budovy nemusejí vždy přímo navazovat na vlastní úkryt, někdy netopýři absolvují poměrně dlouhou a složitou cestu od vletového otvoru do úkrytu (např. vletí dovnitř okénkem ve spodní části věže kostela, vystoupají prostorem věžního schodiště a proletí dveřmi na půdu kostela). Na to je třeba také při stavebních úpravách půd pamatovat ? měla by být zachována průchodnost celé trasy, kterou netopýři doposud využívali.
Štěrbinové druhy netopýrů využívají pro vstup do úkrytu úzké otvory (např. pod taškami, hřebenáči, štěrbiny pod střechou na úrovni nosné zdi apod.), kterými neproletávají, ale prolézají. Proto potřebují poblíž otvoru vhodné místo s drsným povrchem, kde mohou přistát, zachytit se a vlézt otvorem do úkrytu. Kromě samotných otvorů je tedy třeba při stavebních úpravách zachovat i takováto místa, kde netopýři přistávají (tj. použít hrubou omítku, nehoblované dřevo apod.). Otvory většinou přímo navazují na vlastní úkryt, v některých případech však netopýři pro odpočinek využívají vzdálenější místo uvnitř domu, např. také na půdě (lezením ve štěrbinách dokážou překonat i poměrně dlouhé vzdálenosti). Tyto druhy akceptují případnou změnu umístění otvorů ochotněji, konkrétní situaci však vždy musí posoudit odborník.

 Obr. 5. Střešní okénka jako vletové otvory pro vrapence malého (foto: Michael Kranz)

 Obr. 6. Vhodné rozměry střešního okna umožňujícího přístup netopýrů (upraveno podle autorů Fairon a kol. 1995)

• Místa k zavěšení

Jako vlastní úkryt mohou netopýrům sloužit různá místa v rámci půdy. U druhů typických pro velké půdy (zejména u netopýra velkého a netopýr brvitého) jsou samice nejčastěji volně zavěšeny na trámech a dřevěném podbití. Vrápenci nebo netopýři brvití se mohou zavěšovat také přímo na tašky nebo na střešní izolaci, zejména na asfaltovou lepenku. Štěrbinové druhy využívají čepy ve spojení trámů, skuliny mezi krokvemi a taškami, mezi střešní krytinou a podbitím, štěrbiny ve dveřních překladech apod.
Přítomnost vhodných míst, kde se netopýři mohou zavěsit, je velmi důležitá. Při rekonstrukcích krovů ve velkých budovách (často památkově chráněných) je většinou zachována původní podoba trámoví, je však třeba dbát na to, aby ani v jiných částech půdního prostoru nedocházelo k výrazným změnám použitých materiálů (obr. 7). Z tohoto hlediska je nevhodné zejména použití hladkých plastových izolačních materiálů, na nichž se netopýři nedokážou zavěsit.

¤ Obr. 7. Opravený strop předposledního patra hradní věže v Týnci nad Sázavou s kolonií netopýrů velkých. Zachovány jsou původní nosné trámy, dřevo je ošetřeno Bochemitem QB (foto: Petra Schnitzerova).

• Blízké okolí úkrytu

Výrazně změnit by se nemělo ani venkovní prostředí v okolí vletových otvorů. Netopýři vyletující z úkrytu jsou zvyklí využívat určité letové trasy vedoucí na místa lovu potravy, proto je důležité zachovat původní charakter vegetace v blízkosti úkrytu. Kromě toho by poblíž vletových otvorů neměly být instalovány zdroje venkovního osvětlení. Některé druhy netopýrů se totiž osvětleným místům vyhýbají.

Dosavadní zkušenosti v ČR i v zahraničí ukazují, že při splnění výše uvedených podmínek jsou netopýři schopni využívat úkryt ve zrekonstruované budově i nadále (zejména ty druhy, které daný prostor osídlují tradičně po mnoho let). Některé změny v úkrytu netopýři vcelku bez problémů akceptují, naopak jiné, zdánlivě nevýznamné úpravy (např. zmenšení vletového otvoru) je mohou zcela odradit. To záleží na druhu netopýra, jeho nárocích na charakter úkrytu a intenzitě vazby na daný úkryt.

Ošetření dřevěných krovů pomocí chemických prostředků 
Při rekonstrukcích půdních prostor je často nutné provést ošetření trámů proti dřevokaznému hmyzu a houbám. Na půdách s výskytem letních kolonií je třeba použít látky co nejméně toxické pro netopýry. Prostředky, které jsou v současnosti na trhu, většinou obsahují relativně bezpečné látky. Zdraví neškodné jsou však až po zaschnutí, naopak při aplikaci a krátce po ní mohou způsobovat silné podráždění nebo i trvalé poškození sliznic a kůže. Proto je důležité, aby k ošetření dřeva nedocházelo v období přítomnosti netopýrů v úkrytu a ani krátce před jarním příletem netopýrů na lokalitu. Vhodným obdobím pro aplikaci je září až únor. Po ošetření trámů je třeba zajistit dostatečné větrání půdního prostoru tak, aby mohlo dojít k úplnému vyprchání rozpouštědel (to trvá nejméně čtrnáct dní). Pro větší bezpečnost je vhodné natřít ošetřené dřevo ještě krycím nátěrem (zejména ty části trámoví, kde netopýři pravidelně odpočívají a kde tudíž dochází k přímému kontaktu jejich těl s ošetřeným dřevem).
Mezi relativně neškodné látky, které lze doporučit pro použití na půdách osídlených netopýry, patří zejména sloučeniny bóru (kyselina boritá a její soli, borax) a syntetické pyrethroidy (permethrin, cypermethrin, deltamethrin, případně flufenoxuron). Z fungicidů lze použít kvartérní amoniové soli, propikonazol, IPBC a dichlofluanid. Tyto látky jsou obsaženy například v následujících přípravcích dostupných na českém trhu: Lignofix (výrobce Stachema), Bochemit QB (výrobce Bochemie), Boronit (výrobce Pragochema), Dřevosan (výrobce Metrum). Ze zdravotního hlediska je vysoce bezpečný také Wolmanit CX-10, který se používá i na dřevo pro dětská hřiště.

Autoři:
RNDr. Petra Schnitzerová, Ph.D.
Česká společnost pro ochranu netopýrů (ČESON) Katedra zoologie PřF UK v Praze E-mail: nova-petra@centrum.cz
Mgr. Eva Cepáková, Ph.D.
Česká společnost pro ochranu netopýrů (ČESON) Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha E-mail: cepakova@seznam.cz