Ludwig Mies van der Rohe

Ludwig Mies van der Rohe (vlastním jménem Maria Ludwig Michael Mies) se narodil 27. března 1886 v německých Cáchách. Po vyučení technickým kresličem pracoval v otcově kamenické dílně. V roce 1906 se stal v Berlíně spolupracovníkem kanceláře architekta Bruno Paula (1874–1968) jako návrhář interiérů. O dva roky později byl přijat do ateliéru vynikajícího německého architekta Petra Behrense (1868–1940), který spolu s dalšími umělci a profesory založil v roce 1907 po vzoru anglického hnutí Arts and Crafts německý Svaz dílen pro umění a řemesla (Vereinigte Werkstätten für Kunst im Handwerk). Behrens a jeho hnutí mělo na další Miesův vývoj výrazný vliv. Tato platforma si kladla za úkol sdružovat tvůrce vytvářející umění, které by sloužilo především průmyslové výrobě, čímž by vznikl nový styl jednotné společnosti. Příkladem sepětí architektury a techniky byla spolupráce, kterou Behrens navázal s firmou AEG (Allgemeine Elektricitäts-Gessellschaft), jež vyráběla elektrická a elektronická zařízení. Behrens vytvořil komplexní vnější i vnitřní identitu firmy (jednotný vizuální styl) a je považován za prvního průmyslového designéra. V Behrensově kanceláři pracovali vedle Miese van der Rohe i další architekti, jako byli Le Corbusier (1887–1965) nebo Walter Gropius (1883–1969), pozdější ředitel jedné z nejvýznamnějších avantgardních výtvarných škol – Bauhausu (1919).

Nový styl v umění

V roce 1912 si Mies van der Rohe otevřel vlastní kancelář a o rok později se oženil s Adele Auguste Bruhnovou (1885–1951). Roku 1922 se stal členem skupin Novembergruppe (založené v roce 1918 v Berlíně), skupiny Arbeitsrat für Kunst a patřil rovněž ke spoluzakladatelům časopisu G. (Material zur elementaren Gestaltung). V roce 1925 vstoupil také jako člen do avantgardní architektonické skupiny Der Ring. Všechny tyto aktivity směřovaly k jedinému cíli: ke snaze vytvořit nový jednotný styl ve všech sférách umění. Ten měl charakterizovat poválečný svět 20. století stejně, jako tomu bylo v umění doby antiky, gotiky nebo baroka. Nový styl, na jehož vzniku se Ludwig Mies van der Rohe podílel, se vyznačoval čistotou linií, jednoduchostí tvarů, vzdušností a racionalitou. Prostředkem k jeho vytváření byla ocel, sklo, beton, minimalistické nosné konstrukce a vyvážený otevřený prostor.

V roce 1926 byl Mies van der Rohe jmenován viceprezidentem Svazu německého díla ( Deutscher Werkbund) a hlavním architektem sídliště Weissenhof na mezinárodní výstavě Neue Wohnung ve Stuttgartu.

Národní pavilon v Barceloně a vila Tugendhat

Konec dvacátých let 20. století patří k vrcholům projektantovy tvorby. V roce 1929 na Světové výstavě v Barceloně Německo předvádí národní pavilon, který je naprosto výjimečnou stavbou, daleko převyšující význam této výstavy. Autorem pavilonu, ve své době nedoceněného, který je považován za mezník ve vývoji světové architektury, byl právě Mies van der Rohe. Budova, vystavěná ze vzácných materiálů , jako je římsk ý travertin a zelený mramor, byla bohužel po skončení výstavy rozebrána – na původním místě byla postavena přesná kopie pavilonu až v roce 1980.

O rok dříve přijal Ludwig Mies van der Rohe na základě pozvání manželů Grete (1903–1970) a Fritze Tugendhatových (1895 –1958) z bohaté brněnské rodiny majitelů textilek a sběratelů umění další neobvyklou zakázku, stavbu reprezentační vily v brněnské čtvrti Černá Pole. Pozemek, který dostala Grete od otce jako svatební dar, se Miesi van der Rohe již při první návštěvě zalíbil jak tvarem parcely, tak i nádherným výhledem na panorama města. Zásadní roli pro architektonický návrh, konstrukční řešení i užití materiálů bylo především souznění architekta s objednateli. Vila, postavená v letech 1929 až 1930, je považována za jednu ze čtyř až pěti nejvýznamnějších světových staveb rodinného bydlení 20. století. V současnosti je vedena na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedinečnost vily spočívá v její architektonické čistotě, umístění v terénu, kde se prolíná zahrada s prostory k bydlení, technickém i konstrukčním řešení a v užití ušlechtilých materiálů. Architekt zvolil k podepření stropů v části půdorysu subtilní ocelové sloupy křížového profilu – u stavby privátního domu v Československu poprvé. Dosáhl tím mimořádné vzdušnosti hlavního obytného prostoru. Pro exteriér vily jsou charakteristické použité materiály, kterými jsou pohledový beton, sklo a travertin. Unikátní je původní vzduchotechnika i systém spouštění velkoplošných oken na elektrický pohon.

Na zařizování interiérů vily, kde jsou použity drahé materiály jako onyx, palisandr nebo eben, se rovněž významně podílela německá textilní návrhářka, designérka a architektka Lilly Reichová (1885–1947), která se s Ludwigem Miesem van den Rohe setkala v roce 1929, při německé prezentaci na výstavě v Barceloně. Stavbou vily byla pověřena brněnská stavební firma Artura (1887–1944) a Mořice (1888–1972) Eislerových. Vestavěný nábytek vyrobila podle Miesových návrhů brněnská firma Standard bytová společnost Jana Vaňka (1891–1962). Rovněž volný mobiliář navrhoval Mies společně s Lilly Reichovou. Po dokončení, vzbudila vila v Brně silnou reakci, většinou negativní, zejména u levicově orientované části veřejnosti. Rodina Tugendhatových však byla se stavbou spokojena, strávila v ní osm let až do roku 1938, když z obavy před hrozícím nacistickým nebezpečím emigrovala do Švýcarska. V roce 1939 byla vila zabavena jako židovský majetek, zmocnilo se jí gestapo a roku 1942 se stala majetkem Německé říše. V té době byla účelově přestavěna. Na konci války byla vila poškozena bombardováním a rovněž při osvobozování utrpěla značné škody. Poté budovu na krátkou dobu obsadila Rudá armáda. Následně, až do roku 1950, v ní byla umístěna škola rytmiky, později, do roku 1979, bylo ve vile umístěno rehabilitační středisko nedaleké dětské nemocnice.

Umělecká hodnota domu byla rozeznávána teprve postupně. V roce 1963 se vilu podařilo prohlásit za kulturní památku a v letech 1981 až 1985 byla kompletně rekonstruována, čímž byl domu navrácen přibližně jeho původní vzhled. Od té doby sloužila vila jako reprezentační prostory města. Od roku 1994 je (ve správě města Brna) přístupná veřejnosti. O historii, obnově a nejnovějším restaurování vily Tugendhat přinesl podrobnou informaci časopis Stavebnictví v čísle 09/2012 [6].

Dílo v USA

V roce 1930 se stal Ludwig Mies van der Rohe na žádost svého kolegy Waltera Gropia posledním ředitelem Bauhausu. Zhoršující se hospodářská a politická situace v Německu, související s celosvětovou hospodářskou krizí a nástupem nacismu, znamenala úbytek zakázek. V roce 1932 byl Bauhaus nucen opustit areál univerzity v Dessau, škola přesídlila do opuštěné továrny na telefony v Berlíně, její další provoz však byl neudržitelný. Již v dubnu 1933 provedlo gestapo v budově razii, v červenci téhož roku vedení školy odhlasovalo její uzavření.

Roku 1937 navštívil Mies van der Rohe architekta Franka Lloyda Wrighta v USA, o rok později přijal zakázku ve Wyomingu a později i nabídku stát se vedoucím oddělení architektury na nově vzniklém Illinois Institue of Technology (ITT) v Chicagu, kde založil tzv. chicagskou školu, která v dalších letech výrazně ovlivnila vývoj architektury v USA. V areálu institutu měl Mies možnost navrhnout celkový plán kampusu a rovněž i řadu nových budov, jako Alumni Hall, kapli, nebo vrcholné dílo – Crown Hall – sídlo oddělení architektury. V roce 1944 získal americké občanství a dalších třicet let navrhoval řadu budov, z nichž některé se staly prototypy moderní architektury 20. století. Jednalo se o stavby s ocelovou konstrukcí, ve kterých vznikaly volné prostory univerzálních funkcí ohraničené velkými tabulovými skly. Mezi jeho významné návrhy na území USA patří výškové obytné budovy Lake Shore Drive 860 a 880 – apartmánové domy v Chicagu (navrhované společně s projektantem Herbertem Greenwaldem), skleněný pavilon Farnsworth House v Plano u řeky Fox River (postavený jako víkendové sídlo pro zámožnou doktorku Edith Farnsworthovou v letech 1945 až 1951) nebo jeho vrcholné dílo – Seagram Building, mrakodrap na Mahattanu v New Yorku (s architektem Philipem Johnsonem) v letech 1954 až 1958.

Ludwig Mies van der Rohe se dočkal i veřejného uznání, když ho roku 1959 vyznamenala anglická královna Alžběta II. Zlatou medailí Královského institutu britských architektů a v roce 1963 mu prezident USA Lyndon B. Johnson udělil medaili svobody. Světoznámý architekt zanechal rovněž svou stopu v poválečném Německu, když byla roku 1968 otevřena jeho Nová národní galerie v Berlíně. Otevření galerie se však již nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit. Ludwig Mies van der Rohe zemřel 17. srpna 1969 v Chicagu.

Souvislost s naší kulturou a historií

I když směřoval zájem většiny představitelů české kultury v období po 1. světové válce především do Francie a Nizozemska, mnozí umělci, výtvarníci, architekti i teoretici umění v Československu dvacátých a třicátých let 20. století byli ovlivněni myšlenkami, které prosazoval Bauhaus, a rovněž dílem Ludwiga Miese van der Rohe i dalších osobností této školy. První výstavy Bauhausu ve Výmaru se zúčastnili i čeští architekti, například Josef Chochol (1880–1956), Jaroslav Fragner (1898–1967), Karel Honzík (1900 –1966), Evžen Linhart (1898 –1949) nebo Vít Obrtel (1901–1988).

Vůdčí osobnost naší umělecké avantgardy, teoretik umění, výtvarný umělec a publicista Karel Teige (1900–1951) v letech 1929 až 1930 přednášel na vysoké škole Bauhausu v Dessau. Do osudů naší země nepřímo vstoupila i sama vila Tugendhat v Brně, když v ní byla v roce 1992 podepsána smlouva o rozdělení Československa na dva samostatné státy.

Zdroje:
[1] NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. II. vyd. Praha: Prostor, 2015. ISBN 978-80-7260-321-3.
[2] FIELLOVI, Charlotte & Peter. Design 20. století. Překlad: Jaroslava BURKERTOVÁ. SLOVART, 2003. ISBN3-8228-2575-1.
[3] BANGS, Herbert a M. ARCH. Návrat posvátné architektury. Překlad: Valentin SIGMUND. Praha: Levné knihy KMa, 2008. ISBN 978-80-7309-571-0.
[4] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016. ISBN 978-80-87438-79-4 (IC ČKAIT), 978-80-7480-060-3 (NPÚ).
[5] HANÁK, Jaromír (ed.) a kol. Stopy textilních magnátů v Brně. Brno: Muzeum Brněnska, 2017. ISBN 978-80-906690-2-4.
[6] TICHÝ, Marek. Obnova a restaurování vily Tugendhat, východiska, přístup a výsledek. Stavebnictví. Brno: EXPO DATA spol. s r.o., 2012, roč. VI, č. 9, s. 20–27. ISSN 1802-2030.