Lesní mlýn v Mariánských Lázních – záchrana magického místa

Ve třicátých letech 19. století se léčivé účinky mariánskolázeňských pramenů dostávají do veřejného povědomí. Na severním okraji města je hojně využíván Lesní pramen. Proto mlynář z blízkého Lesního mlýna žádá majitele panství, knížete Metternicha, o povolení postavit vedle mlýna „Gasthaus“, místo pro občerstvení a ubytování návštěvníků pramene. To je počátek jednoho z největších lázeňských hotelů a pozdější odborářské zotavovny v Mariánských Lázních.

V druhé polovině 19. století, zvláště po zprovoznění železniční dráhy Plzeň–Cheb, kdy do Mariánských Lázní proudí tisíce návštěvníků z celého světa, je původní skromný provoz kavárny, restaurace a ubytování v několika pokojích měněn na moderní hotelové zařízení. Jelikož součástí tehdejšího lázeňského pobytu je i bohatý kulturně společenský život, je zde vybudován společenský sál, venkovní kolonáda na kryté terase a kavárna ve stylu zasklené sala terreny. Nová výstavba je inspirována středomořskou ­architekturou, vyznačující se plochými střechami s balustrádami a bohatým eklektickým dekorem fasád.

Tato architektura se však ukazuje jako nevhodná pro horské prostředí Mariánských Lázní, zvláště Lesního mlýna s nadmořskou výškou téměř 700 m n. m. Z toho důvodu je budova dalšími majiteli na přelomu 19. a 20. století opět přestavována. Po odbourání plochých střech je nastaveno další patro a budova je zastřešena valbovou střechou, lépe vyhovující klimatickým podmínkám. Ubytovací kapacita je tak navýšena na 70 pokojů a pro již tehdy motorizované návštěvníky nabízel hotel jako první ve městě garáže pro dvě auta. Pro vysokou úroveň ubytování, zejména však z důvodu umístění hotelu v klidném prostředí lesů, a zároveň v blízkosti centra lázní, je hotel hojně navštěvován celebritami tehdejší doby „belle epoque“, kterou ukončila 1. světová válka. I po vzniku Československa zůstává Parkhotel Waldmühle, nyní již Lesní mlýn, oblíbeným hotelem v Mariánských Lázních.

Po odsunu něměckého obyvatelstva z pohraničí a změnou politických poměrů je hotel měněn na odborářskou zotavovnu a dostává tehdejší tendenční název Donbas. Ústřední vytápění z nové kotelny a úpravy interierů umožňují požadovaný celoroční provoz původně pouze letních lázní a zotavovna je opět jednou z nejvýznačnějších budov města. Po roce 1989 odboráři areál Donbasu prodávají jako funkční hotel, ale s nutnou modernizací. V duchu devadesátých let 20. století je zpracován velkolepý projekt přestavby celého areálu, který však není zrealizován. Následné majetkové přesuny a dlouhodobé soudní projednávání nevyjasněných majetkových vztahů zapříčinily, že opuštěný areál chátral až k totální devastaci a bylo uvažováno o jeho demolici. Situace ikonické stavby Mariánských Lázní nebyla místním ­obyvatelům lhostejná a ­proti plánované demolici se prudce ohradili. V této chvíli vstupuje na scénu dění Ing. Pavel Kučeravý, který byl na základě jeho více než třicetiletých zkušeností s opravami historických staveb požádán, zda by zkusil sehnat investory schopné zajistit záchranu areálu. To se však nepodařilo, a tak se manželé Kučeraví rozhodli areál koupit a zachránit.

Záchrana stavby

Moudrost praví, že velké problémy je možno řešit jedině rozdělením na malé. Úkol první, odkrýt nálety stromů, odstranit suť a zjistit stav objektu. A to vše s podrobným průzkumem fragmentů dochovaných historických konstrukcí a detailů. Areál Lesního mlýna vznikal po dobu téměř 200 let postupnou výstavbou a přestavbami konstrukcí předchozích, podle toho, jak provoz hotelu vzkvétal. Nejhodnotnější jsou pozůstatky z doby belle epoque, tj. cca z let 1890–1914, kdy hotel zažíval zlatý věk, stejně jako celé Mariánské Lázně. Bohatství té doby odpovídá i výzdoba hlavního sálu a „lázeňská litina“ kryté kolonády (obr. 7), která se dochovala vlivem relativně dobrého stavu zastřešení. Přeměna Parkhotelu na odborářskou zotavovnu si v 50. letech vyžádala celkovou rekonstrukci. Vnější vzhled se téměř nezměnil, rozsáhlé úpravy se však významně dotkly interierů. V době „sorely“ byla úroveň řemesel ještě na poměrně vysoké úrovni, proto řada detailů z té doby přežila i následnou devastaci. Jedná se hlavně o mozaiky podlah vstupních prostor a kolonády.

Navrácení života

Celá oblast severní části lázeňské zóny ulice Třebízského byla vzhledem ke stavu budovy Lesního mlýna mimo zájem návštěvníků, a tím i mimo preference města. Úkolem nových majitelů byla tudíž nejen postupná záchrana stavby, ale i navrácení života do jejích zdí. Z toho důvodu se po nezbytných záchranných pracích a po statickém zabezpečení konstrukcí v havarijním stavu majitelé pustili do postupného zprovozňování jednotlivých prostor tak, aby mohly být používány pro kulturní a společenské akce.

Nejdříve se jim povedlo otevřít malou kavárnu s venkovní kolonádou. Pro pořádání koncertů a dalších kulturních akcí zprovoznili prostor bývalé odborářské kulturní místnosti a zároveň jídelny. Vzniklý prostor, který je, vzhledem k zimnímu uchovávání palem z kolonády, pracovně nazýván „oranžerie“, je využíván jak pro komorní koncerty různých žánrů, pro přednášky a talk show zajímavých lidí, tak i pro pořádání svateb, oslav i jiných společenských akcí. Došlo i na zprovoznění perly areálu, což je „Velký sál“, ve kterém již zazněla hudba Beethovena a dalších klasiků v podání mariánskolázeňského symfonického orchestru a koná se zde i mnoho dalších kulturních akcí různých žánrů.

Návštěvníky mladé generace majitelé oslovují pořádáním koncertů a diskoték v nejnižší části suterénu. Tento prostor byl objeven po odklizení sutin, opraven a vybaven mobiliářem evokujícím sedmdesátá léta 20. století, kdy byl bar nazývaný „Don“ nebo „Ponorka“ hojně navštěvován. Na dobových fotografiích z konce 19. století je tento bar označován jako Cabaret, což dokládá, že již v té době bylo jeho umístění v nejnižším suterénu s okny do parku výhodné pro organizování nočního života hostů. Různorodost jednotlivých prostor, jejich velikost a surovost zprovozněných interierů, a hlavně ochota majitelů láká různé umělce k realizaci svých nápadů.

Rekonstrukce 

Financování rekonstrukce tak rozsáhlého areálu je pro vlastníky malé stavební a projektové firmy nemožné. Koupi areálu, jeho prvotní záchranu a zprovoznění financovali majitelé z celoživotních úspor, za pomoci přátel a úvěru z nebankovních zdrojů. Poskytnutí bankovních úvěrů je podmíněno příjmy z ubytovacích kapacit. Proto majitelé vybrali pro první část rekonstrukce menší budovu Starý mlýn (obr. 12), který přeměňují na penzion se 17 pokoji a část na rustikální restauraci tak, aby po jejich otevření byl již zajištěn finanční příjem a aby byla vytvořena finanční historie provozu pro jednání o úvěrování dalších etap rekonstrukce.

Mlýn, který byl v době koupě již ruinou, sloužil od poloviny 19. století, kdy byl jeho provoz zrušen, jako technické zázemí hotelu s dílnami, garážemi a k ubytování zaměstnanců. Po odstranění náletů a odklizení suti byly nalezeny zbytky původního zdiva, které bylo doplněno. Podle otisků krovu patrných na dochované věži bylo možno obnovit původní výškové parametry budovy. Byly nalezeny původní kamenné schody, zazděné okenní otvory, původní barevnost fasády i fragmenty hrázděného zdiva s trámy, pro Chebsko v netypické černé barvě. Nejzajímavější nalezený původní stavební prvek byl příhradový ocelový sloup s vyzdívkou, který je po restaurování prezentován u vchodu do restaurace. Využití nalezených historických detailů a jejich citlivé doplnění novými prvky budou moci ocenit nedočkaví návštěvníci při otevření Mlýna, které je plánováno na zahájení lázeňské sezóny v květnu 2025.

Kromě rekonstrukce Starého mlýna byly provedeny opravy a restaurátorské práce na hlavní budově. Vedle prací souvisejících se statickým zajištěním konstrukcí byla provedena rekonstrukce kavárny se štukovým stropem, byla dostavěna zřícená budova galerie, a hlavně se přikročilo za částečné finanční pomoci kraje a města k restaurování cenných nástropních maleb a štukové výzdoby Velkého sálu. Podle zkušeného oka restaurátorek je možné autorství této nádherné výzdoby připsat ateliéru Fellner a Helmer.

Projekt

Snem majitelů je vytvořit z areálu nejen prostor pro ubytování a relaxaci lázeňských hostů, ale i místo setkávání a kulturního dění s úžasnou okolní přírodou. Výjimečnost lokality zapůsobila také na komisi UNESCO, která areál Lesního mlýna navštívila při kontrolní prohlídce před zápisem Mariánských Lázní do seznamu světového kulturního dědictví lidstva. Pro záchranu areálu je klíčové rozhodnutí manželů Kučeravých navrátit mu podobu z období jeho největší slávy, z přelomu 19. a 20. století. Jejich úsilí je patrné i v pořizování dobového mobiliáře, při kterém pomáhájí i místní obyvatelé a návštěvníci kavárny.

Z postupného odkrývání zavalených prostor vyplynul návrh hlavních budov areálu, umožňující jejich využívání nejen jako hotelu, ale i jako kulturního centra. Jako architektonický středobod dění a centrum společenského života byla navržena zasklená pasáž mezi hlavní budovou hotelu a Velkým sálem, ze které bude vstup do hotelu a do ostatních prostor hlavního objektu. Tento návrh navazuje na  původní řešení z 19. století, kdy byl sice hlavní vstup do hotelu z „čestného dvora“ od centra lázní, ale již tehdy byl prostor mezi hotelem a sálem využíván jako promenáda. Ta tvořila hlavní osu areálu spojující Lesní pramen s cca 1 km dlouhým hotelovým parkem. Stávající budova hotelu má čtyři nadzemní podlaží s vnitřním atriem. Zastřešení atria vytvoří centrální halu s ochozy, z nichž bude v jednotlivých patrech přístup do hotelových pokojů (50 pokojů). V podkroví je navrženo šest apartmánů. Z přízemí centrální haly, kde bude recepce, je přístup do hotelové restaurace s kuchyní. Dvouúrovňový suterén, původně sklady a kotelna, bude využíván jako balneo provoz s vnitřním bazénem. Na lázeňské hosty budou blahodárně působit také procházky v rozlehlém parku, kde majitelé plánují vybudovat „Lesní lázně“.