František Kavalír, II. díl

31. srpna 2020

Petr Zázvorka

Medailonky Vyšlo v čísle 08/2020

Ve dvacátých letech 20. století se František Kavalír zaměřil především na návrhy domovních bloků. Jeho jméno je však spjato rovněž s úpravou usedlosti Hřebenka a zejména s výstavbou kolonie Baba, do níž přispěl návrhem funkcionalistických rodinných domů. Tato kolonie, oceněná v letošním roce označením Evropské dědictví, je doposud vzorem, jak přistupovat elegantně a prakticky k řešení bydlení.

Autor:

Petr Zázvorka

Pracoval téměř třicet let jako redaktor a posléze vedoucí tiskového odboru firem Vodní stavby Praha a Zakládání staveb. Od vzniku časopisu Stavebnictví je členem jeho redakce, kde mimo jiné vede rubriku Osobnosti stavitelství. Svůj dlouhodobý zájem o historii stavebního odvětví promítl do stejnojmenné knihy vydané v roce 2016.

Reforma domovního bloku, novoklasicismus

V knize Od moderny k funkcionalismu [16] považuje její autor Rostislav Švácha Františka Kavalíra spolu s dalšími význačnými architekty své doby, jako byli Josef Chochol, František Albert Libra, Bohumír Kozák nebo Rudolf Hrabě za představitele urbanistického směru, který se zabýval v hustěji zastavěných obytných čtvrtích Prahy reformou domovního bloku. Na tomto záměru měl zájem stát, pražská obec i bohatá stavební družstva. Na str. 168 uvedené publikace se uvádí:

Cílem pražských reformátorů, poučených příklady z Anglie, Německa a Holandska, bylo odstranit největší nectnosti starého domovního bloku, zejména nedostatečné provětrávání vnitřních dvorů a nedostatečné oslunění některých místností v bytě. Cestu k tomu viděli buď v radikálním zvětšení bloku – s kterým už před první světovou válkou přišli architekti František Velich a Jan Žák, anebo v jeho více či méně důsledném rozrušení, jehož výsledek dobová terminologie ne zcela srozumitelně označovala za blok pootevřený nebo otevřený.

Rozličné varianty těchto bloků nalezneme v dílech zmíněných architektů z poloviny dvacátých let 20. století. Platí to pro návrhy činžovních domů i veřejných budov a jejich okolí, stylově se řadících většinou na pomezí mezi kubismem, modernou a klasicismem, kde autorem návrhu novostavby nebo přestavby domu je František Kavalír a dodavatelem stavby je jeho firma. Formy odvozené z předválečného kubismu a přepracované původními tvůrci do poválečného pojetí jsou oblíbené u stavebníků středních vyšších tříd, kteří tak poskytují majiteli stavební firmy výdělek. V těchto letech dochází k růstu řady nových čtvrtí Velké Prahy. Specifickým typem výstavby Prahy je rodinný domek s nájemníkem, kdy majitel, který nepotřebuje volný byt pro členy rodiny, byt pronajímá. Emanuel Poche a autoři v publikaci Praha našeho věku popisují uvedený typ domku následně:

Půdorys bývá řešen po patrech, vždy s jedním uzavřeným bytem v patře. Byt stavebníka ve zvýšeném přízemí má výhody bydlení v zahradě, tj. spojení interiéru s exteriérem. Tuto architekturu pro tehdejší dobu typickou projektovali například Vilém Kvasnička, František Kavalír a řada dalších architektů [12, str. 80–81].

V letech 1923 až 1924 prováděla firma bratří Kavalírů úpravu secesního domu č. p. 1010 na Národní třídě na Novém Městě pražském, z roku 1924 pocházejí i plány na přestavbu č. p. 20/VI na Vyšehradě. Během let 1924 až 1927 vznikal návrh na nástavbu a úpravu Vrtbovského paláce v Hybernské ulici na Novém Městě pražském, která byla provedena do roku 1928.

Pražská revue

V letech 1924 až 1925 navrhoval František Kavalír budovu Veřejné obchodní školy v Blanické ulici č. p. 1971/XII na Vinohradech. Soudobá Pražská revue redaktora J. E. Kouly [15, str. 145] tuto stavbu hodnotí těmito slovy:

Kavalírova škola Obchodního grémia jest velmi slušným stavebním průměrem. Z půdorysu přirozeně vyplývající konfigurace hmot připomíná spíše školy volně stojící než vestavěné, což není závadou, spíše předností. Disposice nebyla tu znásilněna pouze pro exterieur a nebýt snad nadbytečného vertikálního dělení schodiště, stavba by měla přirozený „neumělecký“ půvab zadních průčelí, jež bývají často hezčí než průčelí tzv. „hlavní“, uliční...

Podobně hodnotí Kavalírovy návrhy této doby ve výše jmenované knize i Rostislav Švácha, když představuje jeho návrhy a realizace novoklasicistních budov škol v Praze jako „kvalitní“ [16, str. 218].

Městská knihovna

V letech 1924 až 1926 František Kavalír navrhoval a prováděl přestavbu a dostavbu domů č. p. 107, 1716, 1844 a 1845/XVI ve Švédské ulici na Smíchově, v období 1924/1925 až 1929 pak jeho firma spolu se stavební firmou Václava Nekvasila (1840–1906), vedenou po úmrtí zakladatele firmy jeho synem Otakarem Nekvasilem (1869–1933), realizovala výstavbu budovy Městské knihovny na Mariánském náměstí č. p. 98/I, navrženou architektem Františkem Roithem (1876–1942). (Více o Františku Roithovi se lze dočíst ve Stavebnictví 04/2020.)

Hřebenka

Během let 1926 až 1928 opravil a adaptoval František Kavalír pro svou potřebu zchátralou usedlost Hřebenka č. p. 107 ve Švédské ulici na pražském Smíchově. Většinu konstrukcí usedlosti, postavené patrně již před rokem 1563 a následně často přestavovanou, použil František Kavalír jako základ pro vytvoření rodinného sídla. Zůstaly tak zachovány nalezené záklopové stropy i vstupní portál a okénko nad ním, pavlače a řada dalších detailů. Některé další prvky stavby použil Kavalír z jiných historických staveb. Vznikla kompozice a urbanistické vazby, které spojily usedlost se zástavbou v okolí. Kavalír navrhl pro okolí řadu krámků, nové byty, restauraci s kavárnou a spolkovými místnostmi, nechyběly ani garáže, jeho byt pak umožňoval využití zahrady a výhledy do vltavské kotliny.

O výtvarnou výzdobu požádal svého přítele, vynikajícího sochaře profesora Jaroslava Horejce (1886–1983), který rovněž na Hřebence bydlel, vitráže do oken hlavního schodiště navrhoval malíř Václav Špála (1885–1946). Přestavba usedlosti Hřebenka je považována za nejvýraznější dílo Františka Kavalíra.

Období tvorby konce dvacátých let

V roce 1927 navrhoval Kavalír úpravy přízemí a nové zastřešení dvora budovy č. p. 680/II ve Vodičkově ulici a přístavbu podkroví u č. p. 1697/II v Myslíkově ulici na Novém Městě pražském. Z roku 1928 pochází plán na výstavbu obytných domů č. p. 727 až 729 v dnešní Farní ulici ve Střešovicích (postavených do roku 1931), v letech 1928 až 1929 připravil přestavbu domu č. p. 504/I v Melantrichově ulici na Starém Městě pražském, roku 1929 pracoval na návrhu nové budovy Svazu československého díla č. p. 38–39/II na Národní třídě ve Starém Městě pražském, který však již nemohl dokončit. Spolkový dům byl potom postaven podle architektonického návrhu Oldřicha Starého (1884–1971). V roce 1929 Kavalír navrhoval také plány na funkcionalistické domy č. p. 339 a 349/II v Dittrichově ulici na Novém Městě pražském, realizované do roku 1931.

Sokolská bouda

Na přelomu let 1928 až 1929 staví Kavalír v Krkonoších horský hotel a ubytovnu, srubovou Sokolskou boudu (na katastru Janských Lázní) ve výšce 1270 m s kapacitou 200 lůžek v sedmdesáti pokojích a pěti noclehárnách. Zajímavostí stavby, považované za jednu z největších srubových staveb u nás, byly eternitové obklady (z roku 1933), které snižovaly pronikání sněhu a větru do stěn. Stavbu potkal osud dalších staveb (např. Petrovky) na hřebenech Krkonoš na základě neuvážených privatizací po roce 1990.

Štencův dům

Jeho firma v roce 1929 rovněž dostavovala podle dispozic stavebníka tříkřídlý areál Štencova domu v Salvátorské ulici 8 a 10, č. p. 931, 1092/I, na Starém Městě pražském. Secesní dům pro nakladatele a tajemníka Spolku výtvarných umělců Mánes Jana Štence, majitele grafického závodu, postavil v letech 1909 až 1911 architekt Otakar Novotný (1880–1959). Areál, který byl grafickým ústavem, výrobním závodem a současně i obytným domem, se stal rovněž významným střediskem kulturního života Prahy. Firma bratří Kavalírů zvýšila dvorní křídlo areálu se zinkografickým provozem a budova (kulturní památka) pak sloužila svému účelu až do roku 1991, kdy byla navrácena rodině.

Stavby konce třicátých let

V letech 1929 až 1931 navrhoval a řešil architekt Kavalír zástavbu dvora a zadní stavení u č. p. 1861/I v Karlově ulici na Starém Městě pražském a současně výstavbu sboru metodistické církve (č. p. 186/I v Anenské ulici), rovněž na Starém Městě pražském. V letech 1930 až 1931 stavěl nájemní domy č. p. 338 a 349 na Novém Městě pražském s Aloisem Houbou (1904–1982) a rodinný dům v ulici Na Kolínské (dnes Gabčíkova) č. p. 1385 v Praze-Libni (dnes vila Gabčíkova).

Výstavní osada Baba

Snaha o účelný rodinný dům hospodářsky odpovídající možnostem příslušníků svobodných povolání v letech přechodné meziválečné konjunktury vedla k akci Svazu československého díla, a to stavbě výstavní kolonie rodinných domů na návrší Baba nad Dejvicemi v letech 1928 až 1933. Podle regulačního plánu Pavla Janáka, který vedl tři ulice rovnoběžně podle vrstevnic, v uvedeném prostoru bylo postaveno celkem 33 dvoupodlažních až třípodlažních domů se železobetonovou kostrou. František Kavalír, nejstarší z projektantů, navrhoval dvě stavby – funkcionalistické rodinné domy (v Praze 6, Na Babě č. p. 1776/13) – vilu Uhlíř a vilu Letošník (Na Ostrohu č. p. 1795/47). Jeho stavební firma současně stavěla další vily kolonie, navržené architekty Pavlem Janákem, Josefem Gočárem, Ladislavem Žákem, Oldřichem Starým, Ladislavem Machoněm a dalšími tvůrci české architektonické avantgardy třicátých let minulého století.

Na vrcholu svých aktivit úspěšný architekt a podnikatel náhle zemřel 8. září 1932 ve ěku 54 let na srdeční selhání, údajně při hádce na stavbě, když jako pečlivý stavbař kontroloval kvalitu díla.

Závěr

Osobnost a dílo Františka Kavalíra patří k méně známým, přesto si však zaslouží, aby nebylo zapomenuto. Řada staveb svědčí o pracovitosti a tvůrčí invenci mistra, který významně přispěl k vysoké úrovni české architektury 20. století.

Zdroje:
[1] BERAN, Lukáš a Vladislava VALCHÁŘOVÁ, eds. Pražský industriál. Praha: ČVUT, 2005.
[2] František Kavalír. In: www. wikipedia.org [on-line]. Editováno 7. 1. 2020 [cit. 2020-05-25]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Kaval%C3%ADr.
[3] DVOŘÁČEK, Petr. Architektura českých zemí. Secese. Praha: Levné knihy, 2005.
[4] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní I. Velký průvodce po architektuře. 1900 –1950 / Historické centrum. Litomyšl: Paseka, 2012.
[5] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní II. Velký průvodce po architektuře. 1900 –1950 / Levý břeh Vltavy. Litomyšl: Paseka, 2013.
[6] LUKEŠ, Zdeněk. Praha moderní III. Velký průvodce po architektuře. 1900 –1950 / Pravý břeh Vltavy. Litomyšl: Paseka, 2014.
[7] LUKEŠ, Zdeněk. S vášní pro architekturu až do hrobu. Opomenutý mistr secese i představitel meziválečného funkcionalismu. Lidovky.cz [on-line]. © 2020 MAFRA, a.s. [cit. 2020-05-25]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/relax/design/s-vasni-pro-architekturu-az-do-hrobu-portret-opo-menuteho-mistra-pozdni-se-cese-i-predstavitele-meziva. A191202_140855_ln-bydle-ni_ape.
[8] MÍKA, Zdeněk. Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama, 1989.
[9] NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 1998.
[10] Sokolská bouda. In: www. wikipedia.org [on-line]. Editováno 11. 12. 2019 [cit. 2020-05-25]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Sokolská_bouda.
[11] Osada Baba. In: www. wikipedia.org [on-line]. Editováno 1. 4. 2020 [cit. 2020-05-25]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Osada_Baba.
[12] POCHE, Emanuel a kol. Praha našeho věku, architektura, sochařství, malířství, užité umění. Praha: Panorama, 1978.
[13] Stavba, měsíčník pro sta- vební umění. 1928 –1929, roč. VII. Vyd. Klub architektů v Praze.
[14] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl. 1926–1927, roč. VII. Vyd. Společnost architektů v Praze.
[15] Styl, časopis pro architekturu, stavbu měst a umělecký průmysl. 1927–1928, roč. VIII. Vyd. Společnost architektů v Praze.
[16] ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. Praha: Victoria Publishing, 1995.
[17] VEVERKA, Přemysl a kol. Slavné pražské vily. Praha: Foibos, 2007.
[18] VLČEK, Pavel a kol. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004.
[19] VLČEK, Pavel a kol. Slavné stavby Prahy 5. Praha: Foibos, 2005.
[20] ZÁZVORKA, Petr. Osobnosti stavitelství. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT, s.r.o. a Národní památkový ústav, 2016.
[21] ZÁZVORKA, Petr. František Roith. Stavebnictví. 2020, roč. XIV, č. 4, str. 8–11. Praha: INFORMAČNÍ CENTRUM ČKAIT, s.r.o.