Zpět na stavby

Elbphilharmonie v Hamburku – dramatický zrod výjimečné veřejné budovy, 2. díl

8. března 2019
Ing. Vlastimil Šrůma, CSc., MBA

Pokračování článku o nové hamburské Elbphilharmonie, budově ojedinělé jak výraznou architekturou a stavebně technickým řešením, tak i jedinečnou akustikou jejích koncertních sálů, je věnováno postupu její výstavby od kritického období 2009 až 2012 až po její úspěšné dokončení.


Rozkol mezi Hamburkem a stavební firmou Hochtief (2009 až 2011)

Prakticky ihned po podpisu dodatku  č. 4  realizační smlouvy v listopadu 2008, kterým se cena dodávky stavebních prací konsorcia Adamanta  zvýšila o 137 mil. eur, začal Hochtief jako dominující člen Adamanty předkládat v rychlém sledu požadavky na úhradu stále dalších a dalších víceprací. Do listopadu 2009, tedy během prvních dvanácti měsíců od uzavření dodatku, podal Hochtief čtyřicet ohlášení změn projektu (PÄM) a požadoval nad rámec aktuálně dohodnutých 378,3 mil. eur dalších 10 mil. eur, především za údajné vícenáklady plynoucí z projektových změn zastřešení a skleněné fasády. Kapacitně poddimenzovaná firma ReGe nebyla schopna tomuto ataku generálního dodavatele čelit a musela být urychleně personálně posílena. Počet úředníků ReGe včetně stálých externích pracovníků byl rozšířen na padesát osob, pomáhal jim dále ještě okruh nasmlouvaných právníků a poradců. Ti všichni museli být mimo jiné i odpovídajícím způsobem zaplaceni. K výsledné horentní ceně budovy Elbphilharmonie tak přispělo město Hamburk i enormními náklady na činnost svého investorského úřadu ReGe, které dosáhly souhrnné výše 67 mil. eur.

Rok 2009 proběhl ve znamení celoroční argumentační a poziční bitvy mezi Hochtiefem  a  ReGe  o oprávněnost nárokovaných víceprací a jejich úhradu. Opakované schůzky předsedy dozorčí rady Elbphilharmonie Hamburg Bau Johanna C. Lindenberga a ředitele ReGe  Heriberta  Leutnera s šéfem Hochtief Solutions AG Hennerem Mahlstedtem, na nichž město rozporovalo oprávněnost předkládaných  PÄM a naopak žádalo Hochtief o dodržování dojednaných termínů a také o opatření, která by urychlila výstavbu, například zavedení druhé pracovní směny  a  práce  o sobotách, nevedly k žádným výsledkům. Na konci roku 2009 už bylo jasné, že cena a termín dojednané dodatkem č. 4 realizační smlouvy dodrženy nebudou. Stavba byla v reálném skluzu osm až deset týdnů a navýšení ceny, které Hochtief požadoval  za svoje práce v důsledku „vynucených vícenákladů“, dosáhlo už 22,4 mil. eur.

V lednu 2010 prohlásilo  sdružení Adamanta v médiích (mj. v časopise Spiegel), že je dodatkem č. 4 dojednané dokončení budovy (listopad 2011) nereálné a že bude schopno výstavbu dokončit až koncem roku 2012. Zásadním uvedeným důvodem dalšího prodloužení výstavby byly celková nepřipravenost a neustálé změny projektové dokumentace a opakované nedodržování termínů jejího vypracovávání ze strany generálního projektanta. Termín dokončení stavby se tak oproti původnímu termínu posunul  už o dva roky, otevření budovy pro veřejnost, tehdy plánované na květen 2012, se nově posunulo také o rok, tedy na květen 2013. Šéf ReGe Heribert Leutner postoj firmy Hochtief ihned odmítl jako neodůvodněný, protože stávající reálné zpoždění prací na staveništi oproti platnému harmonogramu činilo maximálně deset týdnů a podle ReGe ho stále bylo možné ještě dohnat.

V diskusích o situaci s výstavbou Elbphilharmonie tak zesílily hlasy odsuzující Hochtief za zneužívání jeho postavení k záměrnému vytváření dojmu krize na staveništi a nedůvodnému nátlaku na hamburský senát s cílem vytěžit  z jedinečného projektu maximum: co nejvíce peněz z veřejných rozpočtů a co nejvýhodnější podmínky, mj. i termínové. Stále častěji zazníval názor, že správnou odpovědí na obchodně velmi tvrdý a podle některých hlasů až nekorektní postup Hochtiefu by bylo vypovězení realizační smlouvy a dokončení stavby s jiným zhotovitelem.  Současně  však  zněly  i obavy, že erudovanější a více motivovaní (lépe placení) právníci jsou na straně Hochtiefu a že by odstoupení od smlouvy bylo pro Hamburk nejspíš velmi bolavé. Hochtief tyto názory vehementně odmítal, dokonce pro svou obhajobu před médii a veřejností svolal – v rozporu s ustanovením smlouvy, které to zakazovalo – vlastní tiskovou konferenci. Na  té se hájil, že sice dělá, co může, ale bez projektové dokumentace zkrátka stavět nelze. A že je to právě ReGe, investorský úřad města Hamburk, které mu dokumentaci  včas  nepředává… A navíc, pokud už s velkým zpožděním k předání potřebné části realizační dokumentace dojde, je v předané dokumentaci obrovské množství změn oproti jejímu předchozímu stupni. V důsledku dodatečných požadavků města a ambicí architektů dochází opakovaně k navyšování úrovně architektonického a technického řešení koncertní části budovy oproti předchozímu stupni dokumentace, mj. i na základě čerstvých zkušeností s novými koncertními sály v Kodani a Oslu. Týká se to především designu, akustiky a protipožární ochrany. Jako typický příklad mnoha změn, k nimž průběžně dochází, demonstroval Hochtief nové řešení vzduchotechniky ve Velkém sále a jejích komponentů. Původně předpokládané standardní potrubí vzduchovodů kalkulované na základě zadávací projektové dokumentace bylo v nedávno obdržené části realizační dokumentace změněno na potrubí luxusního provedení, které se používá jen výjimečně, např. na velkých výletních lodích. K této změně došlo až počátkem roku 2009, dlouho po uzavření dodatku č. 4, a to z podnětu architektů, resp. pro ně pracujícího akustika Yasuhisa Toyoty. Ten prosadil názor, že by mohla vzduchotechnika v původním „lehkém“ řešení za určitých okolností vibrovat a negativně tak ovlivňovat akustiku sálu. Kromě toho, že bylo nové provedení mnohem dražší, bylo také nesrovnatelně těžší – některé komponenty až čtyřikrát. Kvůli tomu bylo ovšem nutné zesílit ocelové konstrukce, které vzduchovody nesou, a navíc předělat systém uchycení vzduchotechniky z tuhého na odpružené. To vše znamenalo vícepráce, vícenáklady a prodloužení doby montáže.  Postoj  Adamanty  byl v tomto směru jednoznačný: náklady, finanční i časové, a odpovědnost za ně musí nést ten, kdo tyto změny generuje, resp. ten, kdo  je  schvaluje,  a  tedy s nimi souhlasí – a tím je ReGe. Požadované navýšení ceny zaokrouhlil Hochtief na plných 44 mil. eur. Již avizovaných 22,4 mil. eur doplnilo 8,6 mil. eur na inflačních doložkách v důsledku prodloužení výstavby a dále rozdíl mezi cenou subdodávek uvažovaných v rozpočtu a aktuál- ní skutečnou cenou, za níž byly subdodavatelské firmy příslušné práce (údajně) ochotny provést, ten činil 12 mil. eur.

V únoru 2010 začala média už zcela nepokrytě kritizovat zjevně přílišnou míru volnosti, která byla ze strany hamburského ReGe dlouhodobě poskytována kreativitě „tvůrčí koalice“ generálního dodavatele a architektů, a nedostatečně kompetentní řízení tvorby projektové dokumentace obří, velmi komplikované budovy, což v souhrnu přivodilo trvalý růst nákladů a vytvořilo prostor pro protahování doby výstavby. Média měla zároveň za zlé i „hvězdným“ architektům, že jednak od počátku tajili řadu rizik svého  návrhu  budovy a v principu tak oklamali vedení   i obyvatele Hamburku, jednak přicházeli v  průběhu  realizace s dodatečnými architektonickými a designovými požadavky, které neúměrně zvyšovaly  pracnost a náklady. Jako názorný příklad až bizarních nároků architektů byla uváděna jejich představa, že úplně každá skleněná výplň pláště budovy bude – s ohledem na svou „jedinečnou“ topologii – potištěna rastrem šedobílých teček individuálně, zkrátka každá jinak. Projektové i stavební práce nicméně pokračovaly, byť s narůstajícím zpožděním, dál. Kromě projektové dokumentace horní části budovy, tj.  novostavby nad bývalým velkoskladem Keispeicher A na úrovni DZS, byla v polovině roku 2009 předána generálnímu dodavateli i kompletní „tendrová“ projektová dokumentace (Vergabeplanung) Velkého sálu včetně dat k výrobě obkladových desek, tj. povrchu „bílá kůže“. V polovině prosince 2009 bylo také zahájeno osazování skleněných fasádních panelů (obr. 21).

Obr. 21 Osazování skleněných panelů pláště budovy (únor 2010)
Montáž celkově 1089 panelů začala na úrovni 10.NP, nejnižšího podlaží nad obvodovým vyhlídkovým ochozem. V reakci na vznášené požadavky Adamanty/Hochtiefu si město Hamburk prostřednictvím ReGe vyžádalo formou soudní žaloby od generálního dodavatele podrobný harmonogram postupu stavebních prací. Cílem bylo ozřejmit, kdo zpoždění stavby způsobil, a tedy kdo by za tato zpoždění měl nést  odpovědnost a jejich náklady také zaplatit. Vysvětlení toho, kdo za co nese vinu v bobtnající kauze  výstavby Elbphilharmonie, požadoval i hamburský parlament. Rostoucí rozladění jeho členů umocněné přirozenou snahou opoziční SPD využít problémy kolem výstavby nové koncertní síně i politicky vedly už koncem ledna 2010 parlamentní frakci SPD k návrhu vytvořit zvláštní parlamentní vyšetřovací komisi, jež by vyjasnila důvody, které vedly k nárůstu ceny budovy  Elbphilharmonie a odsunům termínů jejího dokončení. Ve stále se vyhrocující atmosféře obviňování a sporů byli nakonec  donuceni  hlasovat v květnu 2010 pro zřízení této komise i poslanci hamburské vládní koalice v čele s poslanci CDU. Tato komise se pak  až  do března 2013, kdy byla její činnost ukončena, sešla celkem na 43 jednáních. Svou první zprávu vydala komise v lednu 2011, závěrečnou zprávu pak v dubnu 2014. V květnu 2010 nastala kolem výstavby Elbphilharmonie situace, kdy už  bojoval  prakticky  každý s každým, ať už šlo o ReGe, Hochtief, architektonickou kancelář Herzog & de Meuron (HdM), senát Hamburku  nebo  koaliční a opoziční bloky v hamburském parlamentu. Kancelář HdM například zveřejnila, že  její  experti v rámci autorského dozoru sestavili seznam už 4494 (!) identifikovaných vad stavby, za něž podle jejich názoru nese odpovědnost generální dodavatel, tedy především Hochtief. Nejvážnější výhrady se týkaly tvarových odchylek žeber železobetonové nosné konstrukce vnější obálky (Außenschale), na kterých bude spočívat ocelová konstrukce vnitřní obálky Velkého sálu (obr. 22 a 23), a chybně osazených pružinových ložisek, která budou zajišťovat odizolování sálu od vibrací a hluku okolí.

V této vypjaté atmosféře vzájemného podezírání a osočování dosáhla nosná konstrukce Elbphilharmonie svého nejvyššího, 26.NP. Ve dnech 28. a 29. května 2010 byla tedy uspořádána dvoudenní oslava dosažení nejvyššího bodu hrubé stavby budovy – glajcha  (Richtfest).  Spory,  výčitky a hrozby mezi účastníky výstavby musely pro tyto dny utichnout, bylo nezbytné  se mobilizovat k veřejnému optimismu a proklamaci vstřícného, konstruktivního přístupu. Kromě starosty, politického vedení města a hamburské podnikatelské a společenské elity se oslavy zúčastnili i architekti Herzog a de Meuron. Vzletný projev přednesl ředitel NDR Sinfonieorchester Christoph Lieben-Seutter, který rozhádaným stranám připomněl, že bez odvahy a vůle k velkorysosti by ani v minulosti žádná skutečně velkorysá stavba nevznikla. Po oba dny byla veřejnosti zpřístupněna část rozestavěné budovy, především The Plaza, prostranství a vnější vyhlídkový ochoz na 9.NP. K dispozici bylo 4000 vstupenek, rozebrány byly ve velkém předstihu během tří hodin. Na oslavě Richtfestu byly přítomny i uzavřené, stranou se držící skupinky rumunsky, litevsky a polsky rozmlouvajících mužů. Právě oni tvořili po dlouhá léta největší část stavebních dělníků Hochtiefu budujících hrubou stavbu Elbphilharmonie.

Podobně jako v roce 2009 i celý rok 2010 provázelo hořké dohadování mezi ReGe a firmou Hochtief o důvodech změn projektu, o vícepracích a vícenákladech. Formálně zůstávaly stále v platnosti termíny a finanční částky z dodatku č. 4 realizační smlouvy, reálně s nimi už ale nikdo nepočítal. Souhrnná výše požadavků Hochtiefu na úhradu víceprací nad rámec uzavřeného dodatku  dosáhla v červenci 2010 už 25,7 mil. eur, dodatečnou fakturaci změn projektové dokumentace ve výši 1,5 mil. eur oznámil i generální projektant. ReGe Hamburk stále nebylo ochotné žádný z těchto požadavků uhradit. Třebaže k oficiální dohodě o posunu termínu dokončení stavby z 30. listopadu 2011 dosud nedošlo, s dodržením tohoto termínu nepočítal už ani senát města Hamburk.

Z neřešeného prodražování a prodlužování výstavby Elbphilharmonie se stal postupně i politický problém. Projekt Elbphilharmonie, po léta jedna z atraktivních, silných politických karet vládnoucí CDU, se změnil v Černého Petra, který pálí v ruce a není  cesty, jak se ho zbavit. Koncem srpna 2010, necelý půlrok před blížícími se dalšími zemskými volbami, odstoupil nečekaně z pozice starosty Hamburku unavený Ole von Beust, vůdčí osobnost hamburské CDU, která radnici ovládala od roku 2001, politik, který výstavbu Elbphilharmonie prosadil a vytrvale obhajoval. Novým hamburským starostou se stal jeho stranický kolega Christoph Ahlhaus, odstoupením dlouhodobě populárního, výrazného a schopného von Beusta začal nicméně dramatický pád CDU v Hamburku, který ve volbách v únoru 2011 vyústil v její těžkou porážku. Krátce po von Beustovi ohlásili svůj  odchod  z funkcí i další čelní hamburští politici CDU, kteří nesli od roku 2001 v nejvyšších orgánech města za výstavbu nové Elbphilharmonie odpovědnost, mezi jinými předseda senátu Volkmar Schön a senátorka pro kulturu Karin von Welcková. Všichni odmítli jakékoliv spojení svého odstoupení s prohlubující se kauzou výstavby  Elbphilharmonie. Ve stejné době, kdy v Hamburku dobrovolně vyklízela mocenské pozice a zbavovala se přímé odpovědnosti za výstavbu Elbphilharmonie politická garnitura dlouhodobě vládnoucí  CDU, v 300 km vzdáleném Essenu probíhala úplně jiná mocenská změna, která měla mít  ovšem na další průběh dramatické výstavby nové hamburské koncertní síně stejně významný dopad. Na konci roku 2010 získala španělská stavební firma Grupo ACS kontrolní 30,3% podíl ve  stavebním  koncernu Hochtief Group. Několikaměsíční bitva s (německým) managementem Hochtiefu o ovládnutí této největší německé stavební firmy tak skončila španělským vítězstvím. Grupo ACS navíc pokračovala v úsilí svůj podíl na Hochtiefu dál zvyšovat. Už v červnu 2011 držela ve společnosti Hochtief 50,16 % akcií a stala se jejím většinovým vlastníkem, od února 2018 činí podíl Grupo ACS už 71,72 %. Do složitého, tvrdého procesu výstavby Elbphilharmonie tak měli už brzy vstoupit jak na straně Hamburku, tak na straně generálního dodavatele zcela noví silní hráči.

Vrchol krize: přerušení stavebních prací (2011 až 2012)

Od počátku roku 2011 začala už tak tíživá atmosféra kolem výstavby Elbphilharmonie ještě dále houstnout. Zpoždění na stavbě dosáhlo řádu měsíců, nevyřešené spory účastníků výstavby nabyly na vyhrocenosti, politici, kteří až dosud za výstavbu odpovídali, navíc odešli  ze  svých  funkcí. V průběhu roku 2011 krize kolem výstavby Elbphilharmonie vyvrcholila a vyústila v otevřený rozkol, sled soudních jednání a dlouhodobé přerušení prací na staveništi. V časovém presu před blížícími se volbami předložila nedávno zřízená parlamentní vyšetřovací komise svou první zprávu. Jejím hlavním hořkým konstatováním bylo, že budova Elbphilharmonie nebude stát město 323 mil. eur, jak dosud uváděl senát, ale minimálně 351,3 mil. eur, protože  v dosud uváděné ceně nebyly správně zahrnuty náklady města na komerční části budovy.

V zemských volbách v  Hamburku,  které  proběhly  20. února 2011,   zvítězila  nad  dosud  vládnoucí CDU, která získala v porovnání s předchozími volbami v únoru 2008 jen polovinu hlasů (21,9 %), přesvědčivě SPD (48,4 %) – a vládne v tomto severoněmeckém městě dosud. SPD získala nadpoloviční počet 62 poslanců v parlamentu a v osobě svého předsedy Olafa Scholze, bývalého spolkového ministra práce a sociálních věcí (a v současnosti spolkového vicekancléře a ministra financí), i výjimečně silnou osobnost v celoněmeckém rozsahu. V politice a správě Hamburku tak došlo k výraznému předělu. Počátkem března byl Olaf Scholz zvolen novým starostou Hamburku a hned po nastěhování do někdejší kanceláře Oleho von Beusta se pustil mimo jiné i do studia všech smluv a významných dokumentů kolem zašmodrchané výstavby Elbphilharmonie. Situace se jevila velmi špatná a její efektivní řízení ze strany města za daného stavu uzavřených smluv více než obtížné. Olaf Scholz se proto rozhodl vzít si výstavbu Elbphilharmonie osobně na starost. Spolu s nedávno zesnulou Barbarou Kisselerovou, velmi schopnou novou senátorkou pro kulturu, se rozhodli radikálně změnit styl a taktiku: především pokud možno nehrotit  konflikty a nedělat žádná tvrdá prohlášení. Ani vůči partnerům při výstavbě Elbphilharmonie, ani pro média a veřejnost.

Konsorcium generálního dodavatele předložilo v březnu 2011 na nátlak ReGe dlouhodobě požadovaný harmonogram postupu stavebních prací. V něm Adamanta uvedla jako další nové datum předání dokončené Elbphilharmonie listopad 2013, tedy termín posunutý už o celé dva roky oproti tomu, k  němuž se zavázala podpisem  dodatku č. 4 realizační smlouvy. O měsíc později přinesla média navíc informaci, že Adamanta požaduje úhradu vícenákladů už ve výši 100 mil. eur, tedy čtyřnásobek toho, co požadovala ještě na podzim 2010. O nové situaci jednal šéf dozorčí rady Elbphilharmonie Hamburg Bau Johann C. Lindenberg, jako představitel městského investora, znovu s šéfem Hochtief Solutions Hennerem Mahlstedtem, ale opět bezvýsledně. Hochtief prohlásil, že  nehodlá  budovu dál stavět „na dluh“ a teprve až zpětně se o svoje peníze soudit. Městský investor ReGe naopak odmítal uzavření jakéhokoliv dalšího dodatku smlouvy, kterými by se cena za budovu dál „paušálně navýšila“ a který by „zlegalizoval“ posun dokončení stavby.

To však nebylo vše. Počátkem června 2011 oznámila Adamanta, že zpoždění na stavbě – nikoliv její vinou jako dodavatele, samozřejmě – přesáhlo 15 měsíců  a stále se zvětšuje, takže budova Elbphilharmonie nebude dokončena dříve než v dubnu 2014, tedy o 2,5 roku později, než zněl posunutý termín sjednaný v dodatku č. 4 smlouvy, a celkem  už o čtyři roky později, než předepisovala původní smlouva. To bylo pro investorský úřad města Hamburku už příliš. Padlo rozhodnutí připravit se na ukončení smluvního vztahu s Hochtiefem/Adamantou. ReGe pod vedením Heriberta Leutnera objednalo právní zdůvodnění odstoupení Hamburku od realizační smlouvy a začalo sestavovat svůj propočet adekvátních cen víceprací na stavbě, které je ochotno uznat a v rámci finančního vyrovnání s Adamantou generálnímu dodavateli uhradit.

Eskalující situaci se pokusila za vedení Hamburku v červenci 2011 ještě zvrátit senátorka pro kulturu Barbara Kisselerová, která vyzvala Hochtief k novému kolu jednání a požádala stavební koncern o jeho vlastní představu o možné koncepci dalšího postupu a dokončení výstavby. Vedení Hochtief Solutions odpovědělo razantně: podle jeho názoru je především nutné, aby Adamanta převzala od města smluvní vztah s generálním projektantem, jmenovitě s architektonickou kanceláří HdM. Termíny, náplň a projednávání jednotlivých částí realizační dokumentace by tím byly – jak je u jiných obdobných projektů obvyklé – v kompetenci dodavatele  a ReGe by dokumentaci „jen“ schvalovalo. Tím by se podle Hochtiefu dosáhlo termínového sladění dokumentace i stavebních prací a také by se snížilo abnormální množství často i zásadních změn dokumentace, s nimiž architekti neustále přicházejí. Hochtief by pak byl ochoten garantovat jak výslednou cenu, tak i termín dokončení stavby. V opačném případě nelze podle jeho názoru zabránit dalšímu narůstání konfliktu; i Hochtief si pak umí představit svůj odchod ze stavby a soudní dohru celé této zakázky.

Město Hamburk však na návrh Hochtiefu, že převezme řízení realizační dokumentace, nepřistoupilo. Nechtělo vydat z rukou kompetence k řízení výsledné podoby budovy a nemělo vůli podstoupit právní obtíže spojené s jednostranně vymáhanou principiální změnou uzavřené projektové smlouvy s architekty. Ti o tom totiž nechtěli ani slyšet. Hochtief se proto rozhodl ke krajnímu kroku, který mu uzavřená smlouva dovolovala pouze za situace, že dojde při výstavbě k „ohrožení života a zdraví“ – na stavbě budovy Elbphilharmonie oficiálně zastavil práce! Artikulovaným důvodem byl z jeho pohledu nedostatečně bezpečný návrh stropu Velkého sálu (obr. 24 a 25). Hochtief zastavil práce s odůvodněním, že bez dodatečného zesílení považuje strop sálu za nedostatečně únosný a tuhý, a tudíž se jej neodvažuje dál zatěžovat, a především jej uvolnit z provizorního podepření do definitivní polohy.

Hmotnost  samotné ocelové nosné konstrukce zastropení činila 700 t, její další zatížení, především technologickými zařízeními a jeho rozvody, činilo souhrnně 79 700 kN. Velmi významnou položkou zatížení stropu tvoří vzduchovody a další komponenty vzduchotechniky, jejichž tíha v důsledku změny projektu enormně narostla. Zatímco Hochtief se obával, že konstrukce zastřešení specifikovaná aktuální realizační dokumentací není dostatečně únosná a tuhá, resp. že není spolehlivost stropu v tomto ohledu statickým výpočtem věrohodně prokázána, ReGe zastávalo názor generálního projektanta, že je strop navržen se spolehlivostí dostatečnou. Do předložení statického výpočtu, který by pochybnosti jednoznačně vyvrátil, odmítal Hochtief uvolnit pomocné podpěry, které strop sálu dočasně podpíraly. Spory okolo důvěryhodnosti statického výpočtu stropu Velkého sálu, který provedl Dr.  Heinrich  Schnetzer,  statik a spolumajitel firmy Schnetzer Puskas Ingenieure AG v rámci návrhu nosné konstrukce budovy pro generálního projektanta, se vlekly téměř dva roky. Na straně ReGe  a projektantů se hromadila dobrozdání autorizovaných kontrolních statiků (tzv. Prüfstatiker, tj. statiků provádějících předepsané nezá- vislé kontroly výpočtů smluvních statiků) a odborných akademických pracovišť, která stvrzovala, že je návrh stropu sálu v pořádku, Hochtief je však vytrvale prohlašoval za nevěrohodné a požadoval, aby mu byly výpočty předloženy k jeho vlastní kontrole. To zase nechtělo připustit ReGe v obavách, že toho Hochtief využije k dalšímu stupňování svých finančních a termínových požadavků.

Celý článek naleznete v archivu čísel 03/2019.