„Stavební firmy dávají na svou propagaci nemalé peníze, podporují sportovní činnost a významné společenské akce. Nicméně se prezentují výhradně přes své výsledky – to znamená stavby. Neukazují, kdo na stavbě dělal, jak zajímavá ta práce byla, popřípadě kolik si bylo možné vydělat,“ tvrdí Bartoś.
Současná a vlastně dlouhodobá koncepce českého školství odstavila učňovské školství na druhou kolej zájmu. Důsledky jsou všeobecně známé.
Samozřejmě všichni víme, že po vstupu do Evropské unie se enormně zvýšil tlak na počet absolventů vysokých škol, a je pravda, že oproti některým zemím EU máme počet vysokoškolsky vzdělaných lidí menší. Jenže už i v zakládajících zemích Evropské unie zjišťují, že honba za co nejvyšším počtem vysokoškolsky vzdělaných absolventů má své důsledky v podobě nedostatku absolventů řemeslných škol. Například Francie si musela dát za úkol zdvojnásobit počty absolventů učňovských škol, na které se snaží přilákat až padesát procent absolventů základních škol. Takže zdaleka nejsme sami, kdo se musí vyrovnávat s nedostatkem řemeslníků. Mnoho států dnes svou politiku nejvyššího možného počtu lidí s nejvyšším možným vzděláním kritizuje. Proto by se politici české republiky měli rychle rozhlédnout kolem, abychom zbytečně neopakovali chyby jiných evropských států.
Jak lze stručně shrnout posledních dvacet let vývoje učňovského školství v České republice?
Do roku 1990 v našem školském systému řemeslné obory převládaly. To bylo samozřejmě špatně, ale poté nastal opačný extrém. V roce 1990 bylo v Brně dvaadvacet odborných učilišť. Dnes jich je zde osm, a ta ještě polovinu svých kapacit věnují studijním oborům a teprve zbytek učebním oborům. Naopak gymnázií je v současnosti v Brně čtyřikrát více než v roce 1990. Před revolucí měl každý státní podnik své vzdělávací zařízení, z něhož doplňoval své pracovní síly. V následujících letech si různá ministerstva přehazovala střední odborná učiliště jako horký brambor. Například naše škola měla od roku 1990 pět různých zřizovatelů, až skončila pod krajským úřadem. V současnosti už je situace organizačně stabilizovaná, ale otázkou je další chod a přežití středních odborných učilišť, kterým chybí zájemci o studium. Navíc některé učební obory postupně mizí úplně – např. štukatér, obrovské problémy jsou s oborem kamnář, my jsme letos neotevřeli obor sklenář… A kdoví, co bude následovat, na pomyslné „černé listině“ je i obor malíř. A to nemluvím jen o naší střední škole polytechnické – tyto obory bychom marně hledali v celé republice. Na nedávné konferenci v Brně padl od našeho zřizovatele názor, že se sice nelze vrátit k metodě směrných čísel, určujících, kolik dětí bude co studovat, ale nelze pořád žít v iluzi, že všichni žáci základních škol by měli jít studovat.
Jistě, směrná čísla by znamenala návrat do centralizovaného mocenského systému, ale jaké moderní a „demokratické“ metody mohou tuto situaci vyřešit?
Pro budoucnost odborných učilišť je nutná systémová změna; podle mě je opět potřeba se podívat za hranice našeho státu, kde a za jakých podmínek různé školské systémy fungují. Jako zástupce školy i jako člen vzdělávacích i stavebních organizací jsem procestoval kus Evropy a viděl jsem jednak věci, které má smysl následovat, ale také jsem slyšel názory, jak bychom u nás měli postupovat. Rakušané a Němci, jako nejbližší obchodní partneři České republiky, by v učňovském školství České republiky nejraději viděli tzv. duální systém, který mají zavedený u nich. Tento systém velmi zjednodušeně znamená, že po praktické stránce se budoucí řemeslníci vzdělávají u firmy, která za jejich praktické vzdělání zodpovídá, a teoretické znalosti si pro své studenty daná firma objednává u vzdělávacích organizací. Tyto země mají vyvinutý sofistikovaný systém kontroly získaných dovedností, který je realizován prostřednictvím profesních organizací – komor s povinným členstvím, u nichž nezávislá komise absolventy prověří. Tyto komory zároveň vydávají podnikatelům a jejich zaměstnancům certifikát, že mohou žáky odborně vzdělávat, a i tito pracovníci pak ze strany komor podléhají kontrole s tím, že jim také může být možnost vzdělávat odebrána. Tento systém má něco do sebe a v těchto zemích funguje také díky tomu, že členství v profesních komorách je, jak jsem zmínil, povinné. Nicméně naše podnikatelská sféra, ale ani profesní organizace na takový systém nejsou podle mého názoru připraveny. Nedokážou obsáhnout kompletní vzdělávací činnost, především jeho kontrolu. Nicméně si dokážu představit, že bychom z tohoto duálního systému převzali třeba institut nezávislých závěrečných zkoušek.
Ale v České republice žáci středních odborných učilišť rovněž pracují ve firmách.
Samozřejmě. Většina našich žáků má smluvní vztah s nějakou firmou a i ti, kteří nechtějí, mají povinnost strávit minimálně tři měsíce na praxi. Absolventi musí mít co nejlepší znalosti se skutečným chodem firem, se skutečným pracovním prostředím. Každý žák musí také na konci každého pololetí ukázat, jaké dovednosti získal, čímž zároveň kontrolujeme, jestli náš žák nedělal půl roku ve firmě jen jeden druh práce. Pokud zjistíme, že náš žák nedostane možnost udělat si to pověstné „kolečko“ v rámci prací na stavbě, tak ho zpět do stejné firmy nepustíme. Ale ta zodpovědnost za výsledek je na nás, nikoliv na firmách jako v duálním systému.
Dobře, duální systém tedy není pro Českou republiku v současnosti ideálním řešením. Jakou úlohu by tedy měl stát, školy i firmy v českém vzdělávacím systému hrát?
To je velmi složité. Nejdříve si rozeberme současnou situaci. Peníze a zakázky na trhu jsou a firmy dnes rozhodně nestojí před existenčním problémem, ale před problémem, s kým zakázky realizovat. Nedostatek domácí pracovní síly se nahrazoval cizinci, ale i tomu už je pomalu odzvoněno. Ukrajinci mají například skvělé možnosti v Rusku, v ostatních zemích, třeba na Slovensku, se pak začínají zvyšovat platy natolik, že už nestojí za to přežívat v těžkých podmínkách bez rodinného zázemí. To jsou samozřejmě známá konstatování. České firmy se začínají probouzet a několik let objíždějí školy a shánějí absolventy. Předloni to snad bylo nejvyhrocenější, když po mně chtěli zedníky dvakrát do týdne. Od jedné firmy jsem dostal i požadavek na celou třídu zedníků. Přitom my v každém ročníku u oboru zedník naplníme právě jednu třídu, a to si v kontextu České republiky ještě můžeme gratulovat. Takže zjednodušeně řečeno, v současnosti stavebnictví funguje až na nedostatek pracovníků, tedy hlavně domácích. Pokud jsme si řekli, že nelze věřit v metodu směrných čísel, pak musíme počet absolventů logicky zvýšit větším počtem zájemců o učební obory, přičemž bychom měli jednat v souladu s principy tržního hospodářství a případným zájemcům ukázat vzdělání na středním odborném učilišti jako výhodný projekt pro pracovní kariéru.
Logický, ale určitě těžký úkol. Máte představu o konkrétních krocích?
Na jaře jsme uspořádali konferenci pro stavební firmy, na níž jsme prezentovali dlouhodobý stav učebních oborů v odvětví stavebnictví. Trochu nás zklamalo, že ze sto čtyřiceti pozvaných firem se zúčastnilo jen čtrnáct. S těmito firmami jsme založili neformální klub podnikatelů, který by měl za úkol propagaci řemeslných profesí. Možná to bude znít banálně, ale podle mě je toto největší problém. Pominu-li politické trendy, pak i veškerá masmédia vytvářejí u mladých představu, že je nutné být vysokoškolák. Hrdinové seriálů jsou lékaři, právníci, piloti atd. Většině lidí to možná připadá marginální, ale kolik dětí má dneska byť jen mediálně zprostředkovanou zkušenost s tím, co vlastně řemeslník dělá. Ačkoliv se mnoho řemeslníků má velice dobře, jsou mistři ve svém oboru a stojí za nimi práce, na kterou mohou být hrdí – populární nejsou.
V možnosti rychlé změny mediálního obrazu řemeslníka bych možná byl skeptický.
Já úplně ne. Netvrdím, že by se musel začít točit seriál o zednících, ale stavební firmy dávají na svou propagaci nemalé peníze, podporují sportovní činnost a významné společenské akce. Nicméně se prezentují výhradně přes své výsledky – to znamená stavby. Neukazují, kdo na stavbě dělal, jak zajímavá ta práce byla, popřípadě kolik si bylo možné vydělat. Před pár lety jsem byl v anglickém Leedsu a konzultoval nábor žáků s ředitelem tamní školy. Říkal, že měl dlouhodobý problém s naplněním kapacity oboru instalatér, kde se mu každoročně hlásila asi tak čtvrtina na padesát volných míst, která potřeboval naplnit. Uspořádal schůzku na úrovni podnikatelů a komor a jejím výsledkem byl poměrně jednoduchý nápad – udělat reklamu v televizi a v tisku, která ukazovala jednak práci instalatéra, ale také zcela konkrétně říkala, na kolik si takový instalatér přijde. Následující rok při náboru žáků přišlo sto dvacet zájemců!
A kolik si v České republice vydělá slušný zedník?
Nechci spekulovat, záleží od místa i firmy, ale třeba dobrý obkladač, pokud vím, bere za metr položené plochy nejméně dvě stě padesát korun, což není rozhodně málo. I když na druhou stranu nástupní platy u zedníků nejsou nejvyšší a občas vidím naše absolventy za pokladnou v supermarketu, kde dostanou stejné peníze, ale míň se nadřou a k tomu jsou v teple. To je určitě věc, kterou by si měli ve firmách uvědomit – kolik možných pracovníků odradí nástupními platovými podmínkami.
Jsou ale v České republice profesní organizace i firmy ochotny zaplatit něco navíc v rámci společného zájmu?
Zrovna profesním organizacím bych aktivitu rozhodně neupíral. Co se týká firem, tam je to trochu jiné. Principiálně, a nikdo jim to nemůže vyčítat, se k tomu mohou postavit tak, že platí nemalé daně, a ty by měly zajistit dobrou kvalitativní i kvantitativní úroveň vzdělání napříč všemi obory. Na druhou stranu Svaz podnikatelů ve stavebnictví v ČR ve své zprávě „Krize učňovského školství ve stavebnictví a návrh jejího řešení“, která byla prezentována na nejvyšších politických místech, zmiňuje možnost, jež se třeba v Maďarsku výborně osvědčila – totiž vytvoření speciálního fondu na vzdělávání v oblasti řemesel, jenž by se plnil procentuálním odvodem z vyplacených mezd. Maďaři, pokud vím, platí více než jedno procento, a nejen stavební firmy, ale všechny firmy, a příspěvek nemusí být jen finanční. Další myšlenkou je obnovení preferovaných oborů, které fungovalo už před rokem 1990. Znamenalo by to finanční podporu oborů, které nám pomalu umírají.
Takže vy byste byl pro nějakou formu „maďarského“ modelu?
Asi ano, za současných podmínek by to bylo nejefektivnější. Nicméně pořád jsme na začátku. Lze jen těžko odhadnout, jak rychle se v tomto smyslu může změnit právní rámec ve vzdělávání.
Ovšem zájemci o studium nemusejí být jen děti ze základních škol – vaše škola nabízí poměrně rozsáhlé možnosti pro celoživotní vzdělávání.
Musíme si zvyknout na fakt, že bude třeba se i několikrát za život rekvalifikovat, protože poptávka po různých profesích se dynamicky mění. Naše škola má samostatné oddělení vzdělávání dospělých a koneckonců nyní rozšiřujeme naši budovu, protože bychom zde chtěli pro odvětví stavebnictví vytvořit Centrum celoživotního vzdělávání. Záměr tohoto centra by měl být takový, že bychom měli být schopni kdykoliv připravit jakýkoliv specializovaný kurz v oblasti stavebnictví. Jednoduše připravit zájemci kurz na míru. Jinak máme poměrně široké spektrum rekvalifikačních kurzů, ale zmínil bych především jeden, který jsme otevřeli v říjnu 2007 – obor údržbář-domovník. Absolvent takového rekvalifikačního kurzu projde proškolením v osmi profesích. Tento kurz je určen především pro starší pracovníky, kteří mají problém sehnat uplatnění ve svém specializovaném oboru.
