Obrátil jsem se k literatuře, která je, i přes své stáří, pro mne stálou autoritou. V ní nacházím mnoho vysvětlení pro věci, jež jsou v nově vydávaných slovnících a odborné literatuře popisovány jen povrchně, nebo v nich nejsou uvedeny vůbec. Jedná se o Ottův slovník naučný, vydávaný v letech 1888–1909. Na vzniku této publikace se podílela tehdejší elita národa. Pouze namátkou je možné jmenovat takové velikány, jako profesora Josefa Šolína, profesora Otakara Feistmantela, Zdeňka Fibicha, profesora Aloise Jiráska či Františka Křižíka. Otevřeme-li druhý díl tohoto obsáhlého slovníku, nalezneme na stranách 670–691 obšírné vysvětlení pojmu architektura. Pro naši diskuzi jsou ovšem nejzásadnější první odstavce, které si vzhledem k úctě vůči zmiňované publikaci dovoluji uvést doslovně:
Architektura jest umění stavěti tak, aby stavba hověla netoliko požadavkům praktickým, ale i aesthetickým. Co se týče činnosti stavební, možno rozeznávati čásť mechanickou od umělecké. Prvá zanáší se tím, aby sestavovala budovu z rozličných hmot dle zákonů statických; druhá pak dodává těmto formám a celku ušlechtilosti a umělecké dokonalosti. Oba tyto výkony úzce spolu souvisejí a nemohou se od sebe děliti; zanedbání jednoho z obou vždy mívá nezdar v zápětí. Pochybená konstrukce stavební ohrožuje trvání budovy; nedostatečné umělecké provedení znetvořuje stavbu sebe důkladnější. Z toho patrno, že architektura závislá jsouc na stavitelství musí míti k němu zřetel a nemůže užívati forem libovolných, nýbrž takových, které odpovídají konstrukci a hmotě.
Architektura zanáší se tedy uměleckým vyjadřováním myšlének stavebních co do celku i co do detailu. Úlohy stavitelské vývojem vzdělanosti lidské velmi se měnily a komplikovaly, kdežto způsob mechanického provádění, zakládající se na zákonech statických, vždy stejných, valně se nezměnil, pokud se týká užívání týchž hmot stavebních. Proto liší se formy celku velice, na př. forma divadla antického a moderního, kdežto jednotlivé části stavební zůstaly v principu nezměněny. Tak užíváme týž podpor, pilířů a sloupů, jako před tisíciletími, kleneme týmž způsobem jako dříve, a bláhové jest pachtiti se vymýšlením forem nových k týmž účelům. U vývoji svém ustálily se jisté formy a jsou nám tak obvyklé jako slovo pro určitý pojem, a tak vládne architektura jistými ustálenými tvary, kterými vyjadřuje své myšlénky. Ale právě tak, jako týž pojem vyjádřen býti může rozličnými výrazy, tak máme i k vyjadřování jistých funkcí stavebních rozličné formy, které v podstatě jsou tytéž, ale řídí se dle citu, zevnějších vlivů té které země a národa.
Po přečtení citátu renomovaného architekta a profesora na c. k. uměleckoprůmyslové škole v Praze Josefa Stibrala se ptám: Je architektura stále tím samým oborem, jakým byla v době tvůrců staveb Národního divadla, Rudolfina nebo Národního muzea? Architekt Stibral přistupuje k architektuře jako k oboru, kde je nerozlučitelně spojena estetická forma staveb s konstrukčním provedením. Statika je pro něj architekturou. Toto skromné a pokorné stanovisko je hodné obdivu zejména v dnešní době, kdy se potkáváme s řadou názorů, že forma stavby je prvořadá a konstrukční řešení se má krčit kdesi v pozadí a neobtěžovat tvůrčí rozlet autora. Výsledkem takto pojaté práce jsou často kontroverzní stavby, jejichž cena je vzhledem k účelu využití přemrštěná a vzhled musí autor nejprve vysvětlit, aby pozorovatel vůbec pochopil tvůrčí záměr. To je v přímém kontrastu s výše uvedenými perlami české architektury, které nepotřebují vysvětlování. Stačí se jen dívat a smeknout.
Ing. Robert Špalek, místopředseda ČKAIT
