Diskuze se zúčastnili:
Ing. Michael Balík, CSc., stavební inženýr zabývající se problematikou sanací staveb proti vlhkosti, Ing. Václav Jandáček, stavební inženýr se zaměřením na statiku a dynamiku staveb a na dějiny historických konstrukcí, člen Klubu Za starou Prahu, JUDr. Martin Zídek, působící v Odboru památkové péče Ministerstva kultury ČR, Ing. Pavel Jerie, generální ředitel Národního památkového ústavu, JUDr. Josef Štulc, předseda české sekce ICOMOS – Mezinárodní rady památek a sídel, historik architektury.
Jaké závěry od této debaty očekáváte?
Jandáček: Očekávám rozbor současného stavu a návrhy možných řešení. Situace není natolik rozjitřená, aby se strany zúčastněné v procesu obnovy nebyly schopny dohodnout. Měly by se snažit odfiltrovat osobní pocity, jednat na odborné, ne na politické úrovni, jak je tomu v poslední době.
Štulc: Odborníky statiky považuji za naprosto nepostradatelné v rámci záchrany památek, ale vždy v dialogu s památkářem. Tam, kde se statik zapojí se stejným cílem, tedy uchovat památku nejen v jejím tvaru, ale i v maximu její hmotné autenticity, a pokouší se konstrukci revitalizovat tak, aby byla funkčně způsobilá, je to v pořádku. Jakmile se statické řešení vymkne – bez ohledu na ostatní složky daného projektu – jako autonomní řešení, což se někdy, zejména v 80. letech, stávalo, může dojít k nešťastné situaci, že se památka draze zbavuje toho, co my památkáři vidíme jako její nejcennější součást – své autenticity, a vznikají pak jejich pouhé makety.
Jerie: Očekávám, že se podaří oddělit nesváry – osobní antipatie nebo projevy nekvalifikovanosti, které se zastírají různými odsudky, spory a vyhrocením situace, a že se vyjasní úlohy, které jednotlivým účastníkům řízení přísluší.
Balík: Problém se nedá vyřešit jedinou besedou. Nestor památkové péče Dr. Líbal kdysi řekl: „Teorie památkové péče je věcí velice zapeklitou a složitou…“ A zeptal se sám sebe: „Čím se památková péče profiluje vůči současnému životu?”
Zkuste prosím zhodnotit současnou spolupráci jednotlivých účastníků procesu obnovy.
Jerie: U historických objektů, které požívají památkovou ochranu nebo se nacházejí na území, která jsou památkově chráněna, je výkon státní památkové péče zajištěn zákonem. Problémem je, že nikde, vyjma restaurátorských prací, není kodifikováno, jaké kvalifikační předpoklady musí jednotliví účastníci tohoto procesu mít. A my se setkáváme s tím, že akce obnovy na území našeho státu projektují a realizují nekvalifikovaní jedinci. Samozřejmě, problém kvalifikovanosti je třeba řešit i u pracovníků státní památkové péče, kde je situace na území České republiky velice rozdílná.
Jandáček: Je to hlavně otázka zodpovědného přístupu, komunikace a dobré vůle všech zúčastněných stran. Mimo Prahu, kde jde o největší investice, se tolik zásadních konfliktů neobjevuje.
Balík: Neřekl bych, je celá řada příkladů, kdy se setkáváme ze strany památkové péče s povoleními nebo nepovoleními, která nejsou zdůvodněna. Záruku za dílo ovšem nese vždy projektant.
Štulc: Proto je třeba včas formulovat, co je cílem památkové ochrany stavby, co od dané obnovy očekáváme. Zda stavbu beze stop stáří, znovu v naprosto perfektní dokonalosti, nebo památku vypovídající o jednotlivých etapách svého vývoje. Toto očekávání se samozřejmě u jednotlivých typů památek liší. Je důležité včas kvalifikovaně sporné body posoudit a dané přístupy vyjasnit. Stejně uvážlivě musíme přistupovat k volbě vhodných materiálů. Některé dnes módní materiály sice zdánlivě situaci řeší, za pár let se ale ukážou jako problematické a obtížně odstranitelné.
Jerie: Účastníků procesu obnovy je navíc mnoho. Pokud se v procesu objeví někdo nekomunikativní nebo konfliktní, nedojde se k rozumnému závěru.
Balík: To platí o obou stranách. Kámen úrazu je v určité neochotě seznámit se s argumenty, ale i metodami a materiály druhé strany, s jejich dopady a možnostmi.
Jandáček: Vlastní realizace mnohdy nemá vzhledem k projektové dokumentaci pro stavební povolení zpětnou vazbu. Kontrolní dny neplní svou funkci tak, jak by měly, a většinou vše končí roztržkou u kolaudace. Dokumentace ke stavebnímu povolení by neměla obsahovat konkrétní názvy výrobků. Stavební proces je u mnoha přestaveb rozšířeným stavebním průzkumem a konkrétní cesta se někdy skutečně hledá až „z lešení“.
Jak přistupovat k rekonstrukci památkových objektů? V rámci původní křivky nebo z hlediska souvislosti vývoje?
Štulc: To je otázka komplikovaná a není na ni jednoznačná odpověď. Vždy se musí hledat optimální řešení individuálně. Hodnota památky je veličina komplexní – skládaná z řady veličin, které se sčítají a někdy stojí proti sobě. U některých památek je nejpodstatnější, že jde o dílo geniálního autora. Zde je pak rozhodující architektonický tvar, který dává rekonstrukci právo na návrat k původnímu stavu, který byl během věků třeba nevhodnými, devalvujícími zásahy znejasněn. Jinde, například u zříceniny hradu, jsou tím, co nás oslovuje, dějiny, které hradem procházely. I to, že byl při dobývání poškozen, má svou historickou vypovídající hodnotu. U každé památky je proto nutné individuálně stavebně-historickým průzkumem vyhodnotit postupný vývoj a hledat rovnováhu mezi akcentem na jednu stavební fázi a památkou jako vývojovým organismem, ke kterému každá doba přidala určitou vrstvu. Samozřejmě jiný přístup bude ke Karlovu mostu nebo letohrádku Belvedér, jiný k továrnímu objektu ve Vítkovicích nebo Dolu Michal, který se pro návštěvníka prezentuje jako stavba, kde se de facto včera zastavil její chod.
Jenže v celém procesu hraje významnou rol i investor, který někdy volí určité kompromisy…
Jandáček: Investoři někdy od obnovy očekávají nové, dokonalé stavby. Takovými ale nebyly ani v době svého vzniku. (Zde je například patrný vliv Německa.) Investoři si musejí uvědomit i to, že dané řešení bude vyžadovat příslušnou údržbu. Pokud se například zvolí vápenné nátěry, budou se nutně muset častěji obnovovat. Pro každou budovu by měl být také zpracován výhledový plán oprav. Stejně tak nelze u obnovy historické stavby vyžadovat stoprocentní záruku proti deformacím a trhlinám. To by znamenalo buď stavbu postavit znova, nebo ji nově založit, čímž ztratí hodnotu. Příkladem by měla být například britská metoda, kdy se památkám umožní přirozený vývoj. Nejsou sice technicky dokonalé, ale odpovídají době svého vzniku.
Štulc: Pokud se nejedná o ryzí konzervaci, což je případ velmi málo častý, půjde vždycky o určitý kompromis, který by měl zachovat maximum z vypovídacích hodnot dané památky a měl by se snažit zároveň umožnit záměr, který investor zamýšlí. Zde je často problematickým bodem předimenzovanost investorem navrhovaného využití, kdy extrémní nároky na funkci není památka z důvodů nejen kapacitních, ale i konstrukčních, schopna unést. Vždy je nutno hledat rovnováhu a způsob, jakým zachovat maximum hodnot, pro které se daná stavba stala památkou.
Balík: Ano, a tento záměr by měl být vždy formulován před začátkem procesu projektování.
Jerie: Památkový zákon dává možnost, aby tomu tak bylo. Pokud se, ve snaze urychlit proces, opomine složka formulování záměru, složka předprojektové přípravy a zahájí se zpracování projektu pro stavební povolení, přesune se vše až na fázi realizace.
Jandáček: V současnosti má například parcela v centru Prahy pro investora daleko větší hodnotu než sama památka. A pokud stavbu nesmí odstranit, snaží se problém řešit alespoň tak zvaným „fasádysmem“, kdy z památek zůstávají jenom makety a vlastní substance je odstraněna. A to pro mě není kompromis.
Balík: Jde také o to předem určit, jak má památka stárnout. Jestli pomalu a do krásy, s předpokladem určité pravidelné údržby, nebo zda má jen vydržet po určitý časový úsek. Z těchto záměrů vychází volba materiálů, technologií, ale i použitých metod.
Štulc: Pokud jde o vlastní konzervační a obnovovací postupy, tak pro památku je optimální, když je obnovována prostředky, kterými byla vytvořena – pak zpravidla stárne takzvaně přirozeně. Když se na našem trhu v 80. letech objevily různé syntetické nátěry, památková péče ze začátku souhlasila s jejich aplikací. Postupně se však zjistilo, že neumějí stárnout. To nás vedlo k akcentu na tradiční materiály a prostředky.
Zídek: Jak jsou rozdílné památky, tak jsou samozřejmě rozdílné přístupy k nim. Základ je v dostatečně kvalitně zpracované přípravě obnovy. Všichni jsme se shodli také na tom, že daná řešení je třeba, ve vztahu k té které konkrétní kulturní památce, včas definovat. Památkový zákon to, domnívám se, umožňuje oběma stranám – jak té, která zastupuje investora, tak té, která představuje veřejný zájem. Obě strany musí své argumenty uchopitelně popsat a odůvodnit je. Vše by se mělo propojit na úseku správního rozhodování, kdy úředník je tou osobou, která by měla být schopna argumenty zvážit. A tady narážíme na základní problém, což je hledisko časové. Řada investorů upřednostňuje čas před kvalitou. A v mnoha případech bývají stavební postupy řešeny až na stavbě. Úlohou obou stran, jak památkářů, tak stavební veřejnosti, je přesvědčit investory, že prostředky investované do kvalitní přípravy se vrátí ve zjednodušeném provádění, kdy jsou už předem zásadní otázky vyjasněné. A to si myslím, že je nejdůležitější problém, který neupravíme ani personálním zabezpečením ani zlepšením odborné kvality, ale je to problém obecný, který musíme být schopni artikulovat alespoň v tomto směru společně.
Štulc: Je samozřejmé, že investor chce mít z prostředků vložených do dané rekonstrukce přiměřenou návratnost. Ale nelze uplatňovat v tomto směru absolutní liberalismus. To bychom mohli památkový zákon zrušit jako nepotřebný, ponechat těmto procesům úplnou volnost, a škrtnout tak kulturní historii a kulturnost tohoto národa. Památkově chráněná území tvoří pouhá 3 % zastavěného území. Doporučuji porovnat kvalitu výstavby v těchto lokalitách s výstavbou masivně vznikající mimo ně, tedy mimo dotyk se státní památkovou péčí. Památková ochrana se zde promítá i do určité reglemence vznikající výstavby a kvalita architekta se projevuje také tím, jak dalece je schopen dané omezující podmínky vyřešit. To třeba geniálně ukázal Josef Gočár u Domu U Černé matky boží, kde stavbu o sedmi podlažích dokázal rafinovanou architektonickou kompozicí minimalizovat tak, že je kompatibilní s nižšími sousedními městskými domy. Kompromis je možný, ale vyžaduje samozřejmě úctu k minulosti z obou stran.
Kde vidíte řešení, jak předejít zmiňovaným nesouladům?
Balík: Já jsem se pokusil ze svých projektových zkušeností naformulovat věcný a reálný návrh. Nemá-li si rekonstrukce protiřečit s potřebami ochrany stavby, je třeba:
Za prvé: V maximální možné míře respektovat původně nalezené úpravy dispoziční, stavební a povrchové. Návrh, i předběžný, je třeba konzultovat se zástupci památkové péče již v koncepci.
Za druhé: Historická opatření je nutno vyhodnotit z hlediska nových potřeb. V případě jejich nevhodnosti navrhne autor projektu doplnění původních opatření metodou založenou na podobném principu.
Za třetí: Nově navrhované úpravy nesmí být příčinou potlačení, nebo dokonce zániku historicky chráněného zdiva, měly by tedy být co nejméně destrukční.
Za čtvrté: Historický stavební materiál nesmí být změnou potřeb namáhán radikálně odlišnými podmínkami.
Za páté: Po konzultaci se zástupci památkové péče je třeba uváženě, je-li to technicky možné, zachovat zbytky historických maleb, omítek a architektonických prvků.
Jerie: To ale nepůjde bez rozšíření znalostí a pochopení na obou stranách, bez znalosti současných i historických metod. Zde se zase dostáváme k té kvalifikaci. A samozřejmě, je třeba si uvědomit, že celý proces vyžaduje určitý čas a nejde zvládnout během několika dnů. Je nutné pravidelně spolupracovat v průběhu výstavby. Často se používá termín – vyřešíme památkovou péči. Můžeme směřovat lepšími cestami k pozitivním výsledkům, ale není to problematika, která by šla vyřešit jednorázově.
Štulc: Taky se domnívám, že je velmi důležitá kvalita lidského faktoru, a je to problém, protože společnost nemůže investorovi nic předepisovat. Jsou investoři vzdělaní a s pochopením a jsou investoři nevzdělaní, kteří hledají pouze jednostranně návratnost. Ale samozřejmě se může mnoho změnit ve vlastním odborném systému památkové péče.
Jandáček: Je pravda, že trochu selhal i stát, který svými investičními činy ukazuje, že ani on není osvíceným investorem. Problematikou je také určité napětí mezi architekty, techniky a památkáři, možná že i důsledkem dřívějšího školského systému.
Neměli bychom myslet jenom na dnešek, ale i na budoucnost. Památky lidské životy mnohonásobně přežijí a my příslušné zásahy provádíme jen ze znalosti své doby. Dbejme proto na to, aby nebyly natolik likvidující, že z nich už nebude cesty zpátky.
