odeslat     tisk

Tato doktrína se dostává stále častěji do základů různých politik Evropské unie, z jejíchž institucí dnes stále častěji slýcháme o hrozbách globálního oteplování. Nemám nic proti trvalému rozvoji, naopak. Naše civilizace se rozvíjí, s různými chybami, po mnohá staletí. Chyby, které její vývoj odklonily, nebo dokonce posunuly zpět, byly ale obvykle způsobeny právě snahou najít univerzální recept na řešení velkých problémů.
V letošním roce přijaly státy Evropské unie několik kolektivních závazků jako reakci na hrozby tzv. globálních změn klimatu. Téma, kterým se před několika lety oháněli takřka pouze environmentální aktivisté, se během krátké doby dostalo do „nadnárodní“ politické agendy a vynucuje si nákladná opatření, jejichž skutečný přínos pro ochranu klimatu je diskutabilní. Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie na primárních zdrojích a návrh snížit emise CO2 ve výfukových plynech znamená pro evropskou ekonomiku především riziko, že se ještě zvětší výkonnostní propast, která ji dělí od Spojených států a zemí Západní Asie. S tzv. globálním oteplováním mají přitom tato rozhodnutí ve skutečnosti jen málo společného. Státy EU se podílejí v celosvětovém měřítku na emisích CO2 pouze šestnácti procenty. Již dnes je však jisté, že centrální zavádění zelené legislativy stojí, a bude stát, evropské podniky i evropské vlády miliardy eur. Boj s klimatickými změnami se nevede jen na poli automobilového průmyslu nebo energetických zdrojů. Snahy prosazovat principy „trvalé udržitelnosti“, především v oblasti energetických úspor, se projevují například také ve stavebnictví.
Stavební objekty vždy spotřebovávaly významný podíl materiálových, ale i energetických zdrojů, kterými lidstvo disponovalo. Dnes se podle různých odhadů v ekonomikách vyspělých zemí jedná až o 40 procent veškeré vyrobené energie. Nemám nic proti energetickým úsporám a proti tomu, aby se hledaly způsoby, jak jich dosáhnout, třeba budováním nízkoenergetických domů. Při rostoucích cenách energie je to zcela adekvátní reakce, která ilustruje, jak v praxi funguje spojení tržních sil a lidské schopnosti inovovat. Tyto aktivity ale musejí vycházet ze svobodné úvahy, že se investice do úspory ekonomicky zhodnotí, nikoli na plánech vycházejících z ideologického přesvědčení. Nesouhlasím proto s tím, aby byly tyto aktivity podporovány zaváděním netržních mechanismů a schvalováním selektivní legislativy, která bude podporovat určitý způsob stavební konstrukce před jiným. K tomu bohužel přispívá penetrace konceptu „trvale udržitelného rozvoje“ do stále vyšších pater politického rozhodování. Přitom se jedná o doktrínu, která odmítá princip samoregulace trhu prostřednictvím cenového systému, a naopak podporuje dirigistický model ekonomiky, do které „ve veřejném zájmu“ silně zasahuje stát.
K účelnému navrhování a budování staveb především z hlediska energetických úspor „donutí“ projektanta a dodavatele spíše neviditelná ruka trhu, než jakákoli environmentálně přívětivá státní politika. Náklady na energie dnes představují velice výraznou položku v celkových poplatcích za služby. Je proto v zájmu investora, aby již při přípravě projektové dokumentace uvažoval o otázkách nakládání s energií a zvolil takový model, který mu zaručí co nejvýhodnější poměr výkon/cena. Zvyšující se náklady na energie podněcují k hledání substitutů, a tím také otevírají prostor pro ekonomicky udržitelné inovace i využití netradičních materiálů.
Zvýšení tzv. energetické účinnosti budov má snížit jejich spotřebu energie, čímž se mají z logiky věci také uspořit emise CO₂ spojené s výrobou. Ve skutečnosti ale úspory energie nanejvýš pomohou z části pokrýt narůstající spotřebu. Nemá smysl spoléhat na to, že by mohly dlouhodobý trend růstu spotřeby zvrátit. Na příkladu prudce se rozvíjejících zemí, jako je Čína, je dobře vidět, že s růstem bohatství společnosti a vyspělosti ekonomiky roste také spotřeba surovin i energie. A podle různých analýz se bude nadále zvyšovat také v budoucnu. Studie ČNB říká, že bude-li například HDP v České republice v letech 2005–2030 růst průměrně o 3,5 % ročně, bude v roce 2030 index spotřeby elektrické energie na hlavu 172, přičemž rok 2005 je 100. Pokud poroste ekonomika tempem 3 %, bude to 152, pokud 2,5 %, tak 134.
Jsem přesvědčen, že úspory jsou nutné. Proto jsem také například zvolil za prioritu eko-energetického programu resortu průmyslu a obchodu energetické úspory v průmyslových podnicích. Stávající vývoj cen energií ukazuje, že úspory jsou správnou cestou a vcelku mi nevadí, že vedlejším produktem bude i snížení emisí CO₂. S novými technologiemi budou přicházet i nové možnosti úspor. Nebude k tomu ale docházet kvůli těm, kteří propagují „trvale udržitelný rozvoj“ jako jedinou cestu k zachování existence naší společnosti, ale díky tvůrčí podstatě člověka a jeho touze vylepšovat sebe i své okolí.