„Dnes už můžeme říct, že se pomalu odrážíme ode dna, ale v polovině minulého desetiletí byla situace vážná. Nebyli jsme jen na dně, ale snad i trochu zabořeni do jeho povrchu,“ líčí dnes už s nadhledem současná ředitelka ústavu, která do něj nastoupila po skončení studií v roce 1965 a v ústavu pracuje dodnes.
Výzkumný ústav stavebních hmot v Brně má velkou tradici. Mohla byste ji ve stručnosti popsat?
V roce 1946 založil profesor Vysoké školy technické v Brně Dr. techn. Ing. Otakar Kallauner, DrSc. Výzkumné pracoviště silikátů, které se po několika letech přemístilo do Brna-Komárova. V roce 1951 z něj byl vytvořen Ústav keramický, v jehož čele působil až do své smrti v roce 1954 Dr. Ing. Otakar Kallauner mladší. V následujících letech byla k ústavu přičleňována další detašovaná pracoviště a v roce 1955 došlo ke změně názvu na Výzkumný ústav stavebních hmot. Náplň ústavu se rozšířila do všech oblastí stavebních hmot z pohledu základního i aplikovaného výzkumu s následnými realizacemi technologií v příslušných výrobních závodech.
Já jsem nastoupila v roce 1965 do mladého oddělení pórobetonu, které v té době zajišťovalo aplikovaný výzkum včetně technických pomocí jednotlivým závodům na výrobu pórobetonu. Např. ke konci 60. let jsme řešili technologii lití na výšku 60 cm, aplikovanou na strojní zařízení Calsilox na bázi popílku a posléze i realizovali v závodech Pórobeton Mělník–Horní Počáply a Zemianské Kostol´any II. Obdobný vývoj byl i u ostatních hmot. Stáli jsme u počátku celé výrobní základny stavebních hmot v bývalém Československu, ale i u specializovaných závodů v zahraničí. Jednalo se o oblast maltovin, hrubé keramiky, sádry a sádrových výrobků, izolací, deskovin, umělých kameniv apod. Činnost byla zaměřena především na vývoj nových hmot a technologií, projektování a realizaci strojně technologických linek i automatizovaných řídících a kontrolních systémů ve výrobních závodech. Řadu let byl ústav v postavení rezortního ústavu Ministerstva stavebnictví.
Podrobný popis rozvoje ústavu by byla dlouhá historie, která je popsána v naší publikaci vydané při příležitosti 60. výročí založení ústavu.
Po roce 1989 došlo k privatizacím výrobních závodů oboru stavebních hmot, především zahraničními investory a jejich spolupráce s ústavem ustala. Ekonomická nutnost nás přivedla k novým technologiím a následování ekologických trendů. Začali jsme se intenzivně zabývat odpadními materiály, které je možno dále zpracovávat do technologií výroby stavebních hmot. A tak se vlastní náplň ústavu rozšířila o tzv. EKOPROGRAM. Vybudovali jsme Ekotoxikologickou laboratoř, kde se zaměřujeme na stanovování ekologické vhodnosti stavebních hmot na bázi odpadních materiálů. Ekotoxicitu zde stanovujeme pomocí ekotoxikologických testů, prováděných na živých organizmech.
Na živých organizmech? Je běžné, že se k výzkumu stavebních materiálů používají živé organizmy?
Jistě. Na čem jiném byste to chtěl zkoušet? Využíváme akvarijní rybičky, dafnie, řasy a semínka hořčice. Ovšem nepředstavujte si, že zkrátka hodíme kostku materiálu do akvária. Na živých organizmech se zkoušela toxicita odpadních látek předepsanými postupy v rámci metod Evropské unie. My jsme tyto postupy ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem jen převedli do oblasti stavebních hmot, kdy jsme tuto zkoušku zacílili ne na hmotnost vzorku, ale na jeho povrch. Z odpadních látek vyrobíme zkušební tělísko, ze kterého se udělá výluh, v němž vegetují živé organizmy. Podle toho, jaké změny na jejich fyziologii nalezneme, můžeme konstatovat závadnost či nezávadnost materiálu. Zkoušky jsou prováděny v naší akreditované zkušební laboratoři.
Jak se stanovují kritéria toxicity využitelných odpadů?
Na to existují české normy, dnes už evropské. Neřeknu nic nového, když konstatuji, že na ekologii se dříve nekladl takový důraz jako na technologické požadavky. Dnes ale existují nové a tvrdé ekologické normy. Pro nás je to svým způsobem výhoda, protože to ústavu poskytuje jisté zaměření a zároveň zpětně přispíváme k procesu stanovování kritérií.
Udržet ústav v devadesátých letech při životě muselo být docela složité.
Došlo k masovému odchodu pracovníků střední generace, kteří začali soukromě podnikat v oboru. Byla to citelná ztráta, protože sice můžete zaměstnávat absolventy, ale ti se musí ještě řadu let učit, aby mohli samostatně provádět efektivní výzkum. Z oborů nám zůstali převážně chemici a technologové. No, a druhý problém byl jasný – museli jsme se začít sami živit. Na začátku devadesátých let jsem dostala na starost Odbor pórobetonu a lehkého betonu a součástí mé práce bylo mimo odborné práce trvale zajišťovat finanční prostředky pro existenci tohoto útvaru. Už tehdy jsme se začali realizovat v oblasti ekologie. Využívali jsme spolupráce s tepelnými elektrárnami, protože to byl zdroj popílku k výrobě pórobetonu. V roce 1995 jsme získali první projekt na MPO, který jsme řešili do roku 1999. Tento projekt se zabýval využitím odpadů z elektráren pro zpracování v celém stavebním průmyslu v rámci systému bezodpadových technologií. Na základě tohoto výzkumu jsme podali a získali tři patenty. Dalším výstupem byl nový soubor českých norem – Fluidní popel a popílek pro stavební účely a revize stávajícího souboru norem pro využití popílku z klasického způsobu spalování, celkem 27 norem. V průběhu dalších let se ústav pokoušel získávat další prostředky řešením projektů v rámci vyhlašovaných veřejných soutěží, tématicky koncipovaných ministerstvy průmyslu, školství apod. V této činnosti pokračuje stále. Výzkumná činnost je však stále ještě v regresi, a proto ji, mimo jiné, kompenzujeme vlastní výrobou speciálních sklovláknobetonových prvků, např. kabelových žlabů, které se využívají v pražském metru a jiných speciálních hmot a výrobků.
Mohli bychom si udělat obecný přehled o současné činnosti a struktuře Výzkumného ústavu stavebních hmot?
Je zde osm úseků, které tvoří čtyři útvary. Jedná se o útvar Výzkum, vývoj a zkušebnictví, do kterého patří úseky Ekologické hmoty, Kompozitní materiály a Maltoviny se speciálními laboratořemi a pokrývají celou oblast aplikovaného výzkumu stavebních hmot. Součástí tohoto útvaru je i Laboratoř fyzikální chemie, která zajišťuje v potřebném rozsahu základní výzkum. Druhým útvarem je útvar Experimentálních provozů a výroby, s úseky Specializovaná výroba, Výroba a úpravnictví a Dílny a síta, který se zabývá z 50 % výrobou a z 50 % aplikovaným výzkumem. Specializovanou výrobu lze charakterizovat jako poloprovoz až provoz, ve kterém ověřujeme jednotlivé řešené technologie. Úsek Dílny a síta je zaměřený na výrobu zkušebních sít a kovových součástí, které jsou příslušenstvím ke sklovláknobetonovým žlabům a dále se zde realizuje vývoj a výroba nových forem pro výrobky ze sklovláknobetonu. Třetí útvar tvoří Laboratoře. Jedná se o akreditovanou laboratoř ATE-lab sdružující laboratoř analytické chemie a ekotoxikologickou laboratoř, akreditovanou kalibrační laboratoř na ověřování sít AKL–SÍTA a akreditovanou zkušební laboratoř kameniva a kompozitních materiálů – ZL KKM a dále autorizovanou Radionuklidovou laboratoř. Posledním útvarem je Útvar financí a marketingu. V celém ústavu podíl aplikovaného i základního výzkumu tvoří 80 % a 20 % činí vlastní výroba.
Do činnosti výzkumných ústavů tradičně spadalo soudní znalectví. Jak jsou na tom v tomto smyslu vaši pracovníci?
Soudní znalce jsme tu měli, ale v současné době je jich málo. Byla bych ráda, kdyby se soudní znalectví na našem ústavu znovu v širší míře obnovilo. Jak jste říkal, je to tradice. Soudní znalectví v našem oboru se obecně přesunulo do rukou pracovitých lidí v důchodovém věku.
Před rokem 1990 byla běžná spolupráce českých výrobních podniků s výzkumnými ústavy. Jaký je v současnosti zájem tuzemských firem?
Malý. Firmy s nadnárodním investorem realizují svůj výzkum v rámci koncernu, pod nějž spadají. Čistě české firmy v drtivé většině nemají dostatek finančních prostředků, aby si u nás zaplatily výzkum. V poslední době se začínají objevovat v tomto směru již pozitivní signály. Bude to však ještě dlouho trvat, než se spolupráce rozvine do původní šíře.
Dotovaná výzkumná činnost, pokud pominu peníze z evropských a jiných fondů, je v současnosti jen na vysokých školách. Stačí to?
Jen na vysokých školách to nestačí. Náš ústav v rámci projektů spolupracuje zejména s VUT v Brně, s fakultou stavební, chemickou, strojní i elektrotechnickou, s Masarykovou univerzitou v Brně – Přírodovědecká fakulta, Vysokou školou báňskou v Ostravě a s ČVUT Praha, především s Kloknerovým ústavem. Máme dost zkušeností na to, abych mohla říct, že aplikovaný výzkum jen v rámci školy se dělat nedá.
Jaroslava Ledererová při realizaci technologie na bázi popílku, při výrobě pórobetonu v roce 1974
